Stalo se: o eurotarify je zájem
Jak je to se zájmem zákazníků o nové roamingové eurotarify? Je tento zájem malý, jak tvrdí Vodafone a některá média, či naopak docela slušný? Nebo je na jeho hodnocení ještě příliš brzy? Jaké je pozadí kauzy, ve které dostala Telefónica O2 CR pokutu za neoprávněné vysílání televize Óčko do mobilů ve své síti UMTS? O co tady vlastně šlo?
V dnešním dílu tohoto pravidelného seriálu bych se ještě rád vrátil k tématu roamingových eurotarifů, kterému jsem se zde na Lupě věnoval minulý týden v samostatném článku. Při jeho psaní jsem vycházel z dostupných informací především od samotných operátorů, které samozřejmě měli k dispozici i ostatní novináři. Ale jak jsem posléze s překvapením zjistil, stejné výchozí informace byly médii interpretovány různě. Skoro bych řekl, že až diametrálně odlišně.
Jde konkrétně o to, zda česká veřejnost má či nemá o eurotarify zájem. V médiích se totiž objevila poměrně jednoznačná konstatování, že nemá:
- Eurotarif: Češi nemají zájem, raději chtějí zvýhodněné tarify (Mobil Server)
- Česká veřejnost nejeví zájem o roamingový eurotarif (Euractiv.cz)
- O roamingový eurotarif není velký zájem (Právo)
Vše nejspíše odstartoval následující výrok tiskového mluvčího Vodafonu, který se objevil v agenturním článku ČTK:
Podle mluvčího Vodafonu Jakuba Hrabovského zákazníci nejeví o regulovaný tarif příliš velký zájem a za poslední měsíc a půl se na něj informovalo jenom 150 zákazníků. "Popravdě řečeno, není se čemu divit, protože na trhu existují tarify, jako je například Vodafone Passport, které zákazníkům umožňují volat ze všech zemí EU za stejné minutové sazby jako doma a spojovací poplatek," dodal s tím, že Passport si od května aktivovalo 100.000 uživatelů.
Jenže eurotarify jsou zcela záměrně postaveny na principu opt-out. Tedy na tom, že uživatelé na ně budou převedeni automaticky, aniž by museli cokoli dělat. A převedeni nebudou pouze ti, kteří si sami (z vlastní iniciativy) vyberou nějaký jiný roamingový tarif. Takže mluvit o zájmu či nezájmu o eurotarif není vůbec jednoduché. Lze samozřejmě spočítat, kolik lidí se rozhodlo pro eurotarif přednostně, ještě před automatickým převedením. Ale toto přeci nemůže vypovídat o zájmu či nezájmu zbytku, který buďto není vůbec informován, či se ještě nerozhodl, nebo se jednoduše spoléhá na automatické převedení.
Věrohodnějším ukazatelem může být počet uživatelů, kteří se sami rozhodli jinak, a tím vyjádřili jinou preferenci než eurotarif. Jenže jejich počet je pak třeba poměřovat s celkovým počtem všech uživatelů roamingu - a nikoli s počtem těch, kteří nečekali na automatické převedení a požádali o aktivaci eurotarifu ještě dříve. Osobně hodnotím dosavadní čísla ve prospěch zájmu o eurotarif, právě kvůli počtu zájemců, kteří si nechali aktivovat eurotarif dopředu. Navíc s vědomím, že operátor má od aktivace ještě měsíc na to, aby jim eurotarif skutečně zprovoznil!
Například u O2 se takto rozhodlo 57 000 lidí, s tím že tento počet je vztažen k 27.8.2007, zatímco prvním zájemcům mohl být jejich eurotarif skutečně spuštěn (zprovozněn) až o dva dny později, k 29.8.2007! U T-Mobile to tolik nezdržovali, a umožnili skutečné zprovoznění už od začátku srpna. A zájem projevilo 31 000 tarifních zákazníků (zatímco zákazníci předplacených služeb byli převedeni na eurotarif automaticky už k 1.8.2007). A sám T-Mobile si to ve své tiskové zprávě pochvaloval, a konstatoval zájem a pozitivní ohlas u zákazníků:
Rychlé a zcela bezproblémové zavedení roamingového tarifu podle pravidel Evropské unie se setkalo u zákazníků T-Mobile s pozitivním ohlasem.
"Jsem velmi rád, že jsme mohli umožnit našim zákazníků volání za 'EU' ceny již v srpnu. Zájem jasně dokazuje, že bylo správné a fér nabídnout tarif již během hlavní turistické sezóny," říká Jiří Dvorjančanský, marketingový ředitel společnosti T-Mobile.
Ovšem u Vodafonu, který hovoří naopak o malém zájmu o eurotarif, je situace odlišná: u Vodafonu vlastně ani nešlo vyjádřit zájem o předčasnou aktivaci eurotarifu. Důvodem je to, že Vodafone se vydal cestou úpravy svého standardního roamingového tarifu Vodafone World tak, aby vyhovoval podmínkám eurotarifu (tj. aby právě on byl jeho verzí eurotarifu). Oznámil to již koncem července, s tím že platnost změn je k 29.8.2007. Jde tedy o proces, který Vodafone realizuje sám, aniž by jeho zákazníci o tyto změny museli (i mohli) nějak žádat, či dokonce ovlivnit jejich načasování. Takže žádat o dřívější aktivaci eurotarifu u Vodafonu z principu nešlo. A tím pádem z absence takovýchto žádostí ani nešlo usuzovat na zájem či nezájem zákazníků.
Počet 150 zákazníků, který zmiňuje tiskový mluvčí Vodafonu (viz výše), také není počtem žádostí, ale počtem lidí, kteří se měli na eurotarif pouze informovat. Tedy lidí, kteří buďto nevěděli, že přechod je automatický, nebo to věděli a jen se chtěli ujistit, že všemu rozumí správně, a že opravdu nemusí nic dělat.
A ještě k cenám a (ne)výhodnosti regulovaných roamingových tarifů: na tiskovce, kterou k tématu eurotarifů minulý týden uspořádal T-Mobile, jasně zaznělo, že ani pro mobilní operátory nejsou tyto tarify prodělečné. To díky tomu, že kromě snížení koncových cen (skrze regulaci) došlo i ke snížení velkoobchodních cen, resp. propojovacích poplatků (skrze stejné regulační opatření). Co se ale nejspíše změnilo, je velikost marže operátorů, neboli to, kolik na roamingových tarifech vydělají. A právě v tomto smyslu pak zazněl odhad ve výši 1/2 miliardy, za rok a pro všechny tuzemské operátory dohromady: že právě o tolik si na roamingu vydělají méně. Ne že právě tolik prodělají, ve smyslu účetní ztráty.
S tím pak samozřejmě souvisí i otázka vlastních (tj. neregulovaných) roamingových tarifů, které mobilní operátoři propagují kde mohou, a prezentují je jako výrazně výhodnější pro zákazníka (oproti eurotarifům). V lepším případě se zdůrazněním, že se to týká delších roamingových hovorů. Nechci to zpochybňovat, pro delší hovory kalkulace skutečně vychází výhodněji. Ale co v celkovém pohledu, s uvážením všech zákazníků a jejich průměrného chování? Operátoři nejsou charita, ale řádné komerční subjekty, usilující o maximalizaci svého zisku. A tak by jim logika měla velet podporovat a upřednostňovat především ty tarify, na kterých dokáží vydělat co nejvíce.
Óčko v mobilu před soudem
Další zajímavá kauza, která se minulý týden přetřásala v médiích, se týká staršího sporu o legálnost vysílání programu TV Óčko pro mobilní telefony v síti bývalého Eurotelu (dnes O2). Média to prezentovala jako poměrně jednoznačnou záležitost, ve které šlo o pokutu až ve výši 10 milionů:
- Telefónica prohrála spor o televizi v mobilech (aktualne.cz)
- Telefónica O2 neuspěla ve sporu o mobilní televizi
- Telefónica prohrála spor o TV v mobilech (Hospodářské noviny)
- NSS: Telefónica O2 pouštěla televizi do mobilů nezákonně (MaM)
Jenže celý případ je přeci jen trochu složitější. Jde v něm o to, co ještě spadá pod tzv. vysílací zákon (zákon č. 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání), a tudíž i do působnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), co vyžaduje vysílací licenci či alespoň registraci - a co už nikoli. Například u služeb IPTV si RRTV prosadila jejich přirovnání ke kabelovým službám, s tím že zájemce o jejich poskytování by se měl u ní registrovat jako provozovatel převzatého vysílání v kabelové síti. IPTV operátoři na to přistoupili, a pouze frýdeckomístecký Mattes AD určitou dobu této interpretaci vzdoroval, než na ni raději přistoupil také a nechal se zaregistrovat (podrobněji).
Ale co televizní vysílání pro mobily? Jak je to s ním? Zde je asi třeba důsledně rozlišovat obě varianty „TV v mobilu“, a to kombinaci DVB-H a mobilní sítě, a šíření signálu pouze skrze mobilní síť (z praktických důvodů jen UMTS). V prvním případě, kdy je obsah distribuován skrze DVB-H „éterem“ na principu broadcastingu a všem příjemcům stejně, a mobilní sítí jdou jen individuální rozšíření a doplňky, asi není co řešit (a tento typ vysílání by měl spadat do působnosti vysílacího zákona). Ovšem ve druhé případě už to tak jednoznačné není. Zde je to podobné jako u IPTV v tom, že ke každému příjemci je dopravován individuální datový proud, na principu unicastu. A ten může být využit jak k tomu, aby se skrze něj přenášel přesně stejný obsah ke všem příjemcům, tak i obsah zcela individuální. Jinými slovy lze rozdíl popsat i tak, že první varianta dává prostor jen pro šíření lineárního obsahu (klasické TV vysílání), zatímco druhá pro lineární i nelineární obsah (tj. i pro obsah „na žádost“).
Na podzim roku 2005, kdy tehdejší Eurotel začal vysílat ve své síti UMTS program televize Óčko, formou druhé popisované varianty, neměla prý Rada pro R a TV vysílání ve věci zcela jasno. A tak se rozhodla získat k této věci precedentní rozhodnutí soudu. Eurotelu udělila symbolickou pokutu, s cílem přimět jej bránit se soudní cestou (zdroj):
Tehdejší předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Pospíchal k této kauze pro RadioTV uvedl, že Rada nemá jasno v tom, zda je vysílání v síti UMTS vysíláním podle zákona. Pokuta je tudíž pouze symbolická (např. Český rozhlas dostal za vysílání Radia Wave pokutu ve výši milion korun) a jejím smyslem je vyzvat Eurotel, aby se proti ní bránil u soudu, který by měl svým rozhodnutím vytvořit precedens pro RRTV, jak postupovat v podobných případech.
No a tak se také stalo: Eurotel dostal symbolickou pokutu 50 000 korun, bránil se proti ní u soudu, a ten rozhodl v jeho neprospěch. Nejprve Městský soud v Praze v loňském roce, a nyní i Nejvyšší správní soud.
Soud tak fakticky rozhodl, že i televizní vysílání do mobilních telefonů, realizované přes mobilní síť UMTS, je televizním vysíláním podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, a tudíž vyžaduje oprávnění. V daném případě registraci k převzatému vysílání. Tu si ostatně pořídil i sám Eurotel, ještě v době kdy se původní pokuta teprve ukládala. Dnes, po splynutí s Českým telecomem do Telefóniky O2 Czech Republic, má jednu registraci pro převzaté vysílání, a to skrze dvě média: IPTV a UMTS.
Je ale toto rozhodnutí precedentní, tak jak původně zamýšlela sama Rada pro rozhlasové a televizní vysílání? A jak se toto rozhodnutí slučuje s „vylučovací klauzulí“ ve vysílacím zákoně (zákoně č. 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání), která říká že
za rozhlasové a televizní vysílání se nepovažuje ….. vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (internetu)
Mají pravdu ty hlasy, které tvrdí, že rozhodnutí Městského soudu (a nyní i Nejvyššího správního soudu) jsou v rozporu se zákonem, protože neberou v úvahu uvedenou vylučovací klauzuli? Nebo mají pravdu ti, kteří v reakci na toto hodnocení klepou na čelo a poukazují na to, že UMTS není Internet? Ve skutečnosti je všechno ještě trochu jinak. Jak konstatuje tisková zpráva Nejvyššího správního soudu, v době kdy se posuzovaný skutek stal, předmětná vylučovací klauzule v zákoně ještě nebyla:
Nejvyšší správní soud v závěru rozhodnutí uvedl, že některé otázky řešené v uvedené stížnosti doznaly v období od rozhodnutí správního orgánu legislativní změny. Od 31. května 2006 je výslovně stanoveno, že za rozhlasové a televizní vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb. se nepovažuje vysílání prostřednictvím Internetu.
Takže jako precedent je toto rozhodnutí dnes nepoužitelné. Nebo ano? Vždyť UMTS přeci není Internet. Ale na druhé straně: nemohlo by UMTS spadat do dálkového přístupu, jehož je Internet jedním, ale nikoli nutně jediným zprostředkovatelem? No, jisté je asi jen jedno: není to jednoduché …