Historie naší liberalizace, díl XVII: První propojovací dohody podepsány!!

V pátek 12. ledna 2001 vydal nezávislý regulátor (Český telekomunikační úřad) své v pořadí již druhé cenové rozhodnutí, kterým stanovil maximální ceny za propojení (resp. za ukončení hovorů), ve výši 66 haléřů ve špičce a 33 haléřů mimo špičku u místních hovorů (viz minulý díl). Toto jeho rozhodnutí samozřejmě mělo zásadní význam pro další jednání operátorů usilujících o uzavření propojovacích dohod - ale ještě zdaleka neznamenalo, že vše je již jasné a "hotové". Stále totiž zůstalo mnoho nedořešených otázek.

Cenová asymetrie?

Rozhodnutí regulátora z 12.1.2001 se týká maximálních cen a tudíž nebrání operátorům dohodnout se na nižších cenách. Proto i po vydání cenového rozhodnutí stále zůstaly ve hře dvě různé cenové hladiny:

• maximální, stanovená regulátorem, ve výši 66 haléřů ve špičce a 33 haléřů mimo ni (u místních hovorů)
• nižší, vzniklá vzájemnou dohodou mezi alternativními operátory, kteří se dohodli na průměrné ceně 31 haléřů (39 ve špičce a 17 mimo špičku, opět u místních hovorů).

Obě strany přitom mohly očekávat, že po vzájemném propojení jejich sítí bude většina provozu směrovat do sítě dominantního operátora. Z tohoto i z dalších důvodů bylo v zájmu dominantního operátora usilovat o co nejvyšší propojovací poplatky, zatímco v zájmu alternativních operátorů naopak bylo prosadit co nejnižší cenovou hladinu za propojení.

Není těžké domyslet si, kam v této situaci která strana mířila a co se snažila prosadit: alternativní operátoři se snažili přizvat Telecom do svého "31-haléřového klubu" (domluvit se i s ním na průměrných 31 haléřích, jako to udělali mezi sebou), zatímco dominantní operátor je tlačil do akceptování maximální cenové hladiny stanovené regulátorem.

V určitý okamžik po rozhodnutí regulátora se dokonce zdálo, že jednou z diskutovaných variant byla i cenová asymetrie. Neboli to, že alternativní operátoři by za zakončení hovorů v síti dominantního operátora platili více (nejspíše oněch 66/33 haléřů), zatímco dominantní operátor by jim za zakončení hovoru v opačném směru platil méně (zřejmě oněch průměrných 31 haléřů). Svědčí o tom například tisková zpráva společnosti GTS ze 23. ledna 2001, nadepsaná "Monopolní operátor prosazuje dvojí metr" a obsahující následující tvrzení:

Návrh GTS o zachování reciprocity cen monopolní operátor zamítl. GTS v zásadě akceptuje rozhodnutí ČTÚ, ale odmítá systém dvojích cen navržených ČT,

Milan Rusnák, generální ředitel GTS dodal: "Trváme na zachování zásady reciprocity cen v případě terminace volání jak v síti GTS tak v síti Českého Telecomu. Bylo by popřením všech tržních principů, pokud bychom stejnou službu nakupovali za vyšší cenu než za kterou ji prodáváme".

Dohoda o cenách je na světě

Myšlenka cenové asymetrie zřejmě byla jen jakousi pracovní variantou pro jistě komplikovaná cenová jednání a poměrně rychle vzala za své. Již o tři dny později (26.1.2001) právě společnost GTS signalizuje, že se s dominantním operátorem dohodla na cenové hladině - konkrétně na té vyšší, resp. maximální (66/33 haléřů). No a protože podle telekomunikačního zákona nesmí být ceny za propojení diskriminačním vůči žádnému z operátorů, je možné z toho usuzovat, že právě kolem 26. ledna 2001 dochází k "obecné" dohodě mezi dominantním operátorem a všemi alternativními operátory na cenové hladině za vzájemné propojení.

Jelikož ale jde o cenovou hladinu, prosazovanou právě Telecomem, je to možné interpretovat také jako jeho vítězství a ústupek alternativních operátorů.

Připomeňme si, že vyjednávací pozice obou stran nebyly stejné - zatímco dominantnímu operátorovi neexistence propojovací dohody nebránila ve fungování (a tudíž nebyl tlačen k co nejrychlejší dohodě), pro alternativní operátory to byla naprosto klíčová otázka, protože bez propojovací dohody nemohli nabízet místní a meziměstská volání do sítě Telecomu se zdaleka největším počtem účastníků.

Cena za propojení není všechno

I když se jednající strany konečně dohodly na akceptování maximální možné cenové hladiny za zakončení (terminaci) jednotlivých hovorů, stále ještě zbývala řada nevyřešených otázek. Kritickým místem se záhy ukázaly být náklady na samotné propojení. Aby se totiž dalo volat ze sítě jednoho operátora do sítě druhého operátora, musí dojít k jejich "fyzickému" propojení, které ale také něco stojí. Otázkou ale bylo: jsou tyto náklady již zahrnuty v regulátorem stanovené ceně za zakončení hovoru (tj. v oněch 66, resp. 33 haléřů u místních hovorů), nebo se mají platit samostatně?

Opět není těžké si domyslet, že dominantní operátor prosazoval samostatné zpoplatnění těchto nákladů, zatímco alternativní operátoři prosazovali opačný názor.

Zajímavé je v této souvislosti, jak to měl původně rozmyšleno Český Telecom ve své Referenční nabídce propojení z listopadu 2000. Zde požadoval od alternativních operátorů dokonce dvě složky plateb za služby související se vzájemným propojením sítí:

• službu přístupu k síti VTS (jde o přístup poskytovatele telekomunikačních služeb k síti provozovatele telekomunikační sítě)
• službu přenosových cest (jde o propojení sítí dvou provozovatelů telekomunikačních sítí).

Rozdíl mezi těmito dvěma složkami nemusí být na první pohled patrný - druhá je o technickém propojení sítí (o přenosových okruzích které dohromady tvoří tzv. přenosové svazky), zatímco první je o službách, které takovéto propojení využívají.

Třetí rozhodnutí regulátora

Nejasnosti kolem toho, co regulátorem stanovená maximální cena zahrnuje a co naopak nezahrnuje, přiměly jednající strany obrátit se na regulátora a požádat jej o upřesnění, resp. výklad jeho druhého cenového rozhodnutí.

Toto upřesnění (výklad) přišlo 13.2.2001, ve formě dalšího cenového rozhodnutí regulátora, s názvem: "Cenové rozhodnutí 03/PROP/2001, kterým se doplňuje Cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 02/PROP/2001 ze dne 12. ledna 2001". Obsahem tohoto upřesňujícího rozhodnutí bylo například potvrzení symetrického principu vzájemného zpoplatňování (tj. odmítnutí asymetrické varianty). Především se ale toto cenové rozhodnutí vyjádřilo k nákladům na propojení sítí, a to takto:

• služba přístupu k síti VTS nemá být součástí propojovací dohody (tj. nemá být zpoplatňována, resp. je zahrnuta do ceny za zakončení hovoru)
• služba přenosových cest má být zpoplatněna samostatně (tj. není zahrnuta v ceně za zakončení hovoru). Současně ale regulátor rozhodl, že jde o standardní službu pronájmu vnitrostátních telekomunikačních vedení a okruhů, u kterých se tudíž uplatňují věcně usměrňované ceny (a ne ceny, které si Telecom chtěl účtovat podle své Referenční nabídky).

Podpis prvních dohod

Jak se posléze ukázalo, třetí cenové rozhodnutí regulátora konečně otevřelo cestu k uzavření prvních propojovacích dohod. Od okamžiku jeho vydání to trvalo ještě dva týdny, ale nakonec k tomu přeci jen došlo:

• první propojovací dohodu podepsala s Českým Telecomem společnost Contactel, a to 28.2.2001
• druhou propojovací dohodu uzavřel s ČTc Aliatel, a to hned následující den po Contactelu, 1.3.2001
• třetí propojovací dohodu s ČTc uzavřel e-Tel, 13.3.2001

Zajímavým momentem bylo zjištění, že tyto uzavřené propojovací dohody jsou pouze částečné - v tom smyslu, že se týkají pouze základních hlasových služeb a netýkají se již "dalších" hlasových služeb (například různých speciálních linek, jako 0800, 0900 atd.), a dalších služeb včetně komutovaného přístupu k Internetu. Alternativní operátoři původně deklarovali, že hodlají uzavřít pouze "plné" propojovací dohody, zahrnující i tyto služby, ale vývojem situace zřejmě byli přinuceni změnit názor. Jak jsme si již uvedli výše, dominantní operátor nebyl příliš tlačen časem (spíše naopak) a mohl si dovolit jednat libovolně dlouho. Alternativním operátorům naopak rychle ubíhal čas bez toho, že by mohli reálně vstoupit na trh a začít nabízet takové hlasové služby, o které by zákazníci mohli mít zájem. Zřejmě proto alternativní operátoři raději dali přednost uzavření neúplné propojovací dohody, která sice oslabila jejich vyjednávací pozice pro další jednání s dominantním operátorem, ale na druhou stranu jim umožnila reálně vstoupit na trh.