Historie naší liberalizace, díl XVIII: Kauza GTS

Společnost GTS byla při jednáních o propojení s Českým Telecomem přeci jen v jiné situaci oproti ostatním nově nastupujícím alternativním operátorům. Již dříve totiž pohltila (odkoupila) společnost Dattel, která měla ve vymezených částech Prahy právo poskytovat veřejné telekomunikační služby. Šlo o jeden z mála důsledků deseti Hlavních zásad telekomunikační politiky z roku 1994 (kterým jsme se zabývali ve 4. dílu tohoto seriálu), kdy vláda rozhodla že

V tzv. místních sítích bude umožněn vstup do podnikání i jiným subjektům jako doplněk k budování sítě integrovaným provozovatelem akciovou společností SPT TELECOM.

No a právě společnost Dattel byla jednou z těch mála, které dostaly šanci konkurovat Českému Telecomu, byť na velmi omezeném území hl. m. Prahy. Z tohoto důvodu ale také měla společnost Dattel propojovací dohodu s Telecomem - sice uzavřenou v dřívější době a za "starých podmínek", ale přesto existující a stále ještě platnou (díky zásadě, že pokud se strany nedohodnou na nových cenách, platí ty staré). Společnost GTS samozřejmě potřebovala podepsat novou propojovací dohodu k nabídce plnohodnotných služeb, ale tato stará dohoda jí přeci jen dávala jisté možnosti fungování. Nejspíše proto měla společnost GTS i poněkud odlišnou výchozí pozici pro vyjednávání s Českým Telecomem než ostatní alternativní operátoři.

Kvůli čemu se nedohodli?

Konkrétní důvod, kvůli kterému se GTS a Český Telecom nedohodly, a to ani v situaci kdy regulátor určil závazné maximální ceny, bylo zpoplatnění tzv. přenosových svazků. Připomeňme si, oč vlastně šlo.

Regulátor sice určil závazné maximální ceny, ale později upřesnil své rozhodnutí v tom smyslu, že tyto ceny za ukončení hovoru nezahrnují náklady na nezbytné propojení sítí obou operátorů (tzv. propojovací svazky). Toto propojení přitom předpokládá existenci tzv. bodu propojení (resp. propojovacího bodu) jako předělu mezi sítěmi obou operátorů.

Zmiňovaní tři operátoři (Contactel, Aliatel a e-Tel) nakonec přistoupili na požadavek Telecomu, který trval na umístění propojovacího bodu na straně alternativního operátora (v jeho prostorách), a požadoval aby se obě strany dělily o náklady na přenosové trasy mezi sítí Telecomu a tímto propojovacím bodem (podle míry, v jaké jí využívají). Na první pohled to možná vypadá naprosto spravedlivě, ale je třeba vzít v úvahu i následující skutečnosti:

• Propojení mezi propojovacím bodem a sítí (ústřednou) alternativního operátora je sice na geografickou vzdálenost krátké, ale není "nulové", resp. zadarmo. Náklady na něj nese v plné výši alternativní operátor.
• V případě, že by propojovací bod byl naopak v síti (v prostorách) Telecomu a následně došlo ke zpřístupnění místní smyčky (tj. alternativní operátor by získal přístup k místním smyčkám vedoucím od zákazníkům do sítě Telecomu), bylo by pro něj podstatně snazší je využít.

Společnost GTS nebyla ochotna přistoupit na požadavek Telecomu, aby všechny body propojení byly na její straně a ona se podílela na nákladech na propojení těchto bodů se sítí Telecomu. Požadovala buď rovnoměrné rozmístění propojovacích bodů na jedné i druhé straně, a byla ochotna přistoupit i na variantu s umístěním všech propojovacích bodů v síti Telecomu, s tím že náklady na propojení své sítě s těmito body pak ponese zcela sama (motivací zde zřejmě byla vize budoucího zpřístupnění místních smyček).

Na něco takového zase nebyl ochoten přistoupit Telecom. Jedním z jeho argumentů bylo to, že jeho prostory nejsou dostatečně dimenzovány na umístění propojovacích bodů s alternativními operátory (fyzicky si lze představit skříně s propojovacími panely a další technikou, zdroje atd.).

Za dané situace se tedy jádrem sporu stala následující otázka: když budou všechny propojovací body na straně alternativního operátora (GTS), má propojení mezi sítí Telecomu a těmito propojovacími body hradit v plné výši Telecom (jak požadovalo GTS), nebo mu na to má GTS přispívat (jak požadoval Telecom)?

Nastupuje regulátor

V situaci, ke které došlo, zbývala už jediná možnost: nezávislý regulátor má podle telekomunikačního zákona právo a povinnost uzavřít za takovéto dva operátory propojovací dohodu sám. Přesněji: stanovit obsah této dohody a svým rozhodnutím nahradit podpis obou stran, s tím že takto vzniklá dohoda je pro obě strany závazná. Tak se také stalo.

Není ale správné interpretovat výše uvedený odstavec v tom smyslu, že regulátor dojednal za obě strany všechny technické detaily a vytvořil propojovací smlouvu, která má i s různými technickými přílohami opravdu mnoho a mnoho stránek. Bylo to trochu jinak. Ještě před definitivním konstatováním nedohody se obě strany dokázaly shodnout na celé řadě aspektů, včetně všech technických aspektů vzájemného propojení, a zbývalo jen několik málo sporných bodů. Proto obě strany byly schopny předložit regulátorovi návrh své propojovací dohody, který pouze "nebyl dodělán" v několika málo dosud sporných bodech. Regulátorovi pak stačilo vzít tento návrh a doplnit jej svým rozhodnutím právě a pouze v těchto několika málo sporných bodech. Stalo se tak 11. dubna 2001 a příslušné rozhodnutí nebylo zveřejněno (neb je součástí naordinované propojovací dohody). Regulátor k tomu vydal pouze stručné tiskové oznámení:

dne 11. dubna 2001 vydal ve správním řízení vedeném ve věci propojení telekomunikačních sítí společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s. a společnosti GTS Czech, a.s. rozhodnutí, kterým se ukládá oběma společnostem povinnost propojit telekomunikační sítě.

Vyhráli oba?

Po verdiktu regulátora svolaly obě zúčastněné strany tiskové konference pro novináře, a na nich shodně konstatovaly své vítězství v celém sporu. Posuďte sami, z těchto úryvků:

"Rozhodnutí ČTÚ nám dává za pravdu a propojovací dohoda bude nyní založena na principech rovnoprávnosti, které jsme prosazovali."

napsala ve své tiskové zprávě společnost GTS . Naopak z tábora Telecomu zaznělo:

"Verdikt regulátora nás nepřekvapuje, protože z tohoto principu vycházejí i propojovací dohody již uzavřené s Aliatelem, Contactelem a eTelem."

Jasno do toho nevnesl ani sám regulátor, svými veřejnými vyhlášeními. Například předseda ČTÚ Stádník k tomu pro ČTK řekl:

"Vyhrály obě strany a doufejme, že zejména další zákazníci."

Jak ale bylo něco takového možné? Jak mohly obě strany interpretovat stejný výrok regulátora jako potvrzení právě svého stanoviska, když tato stanoviska jsou diametrálně odlišné? Jak vlastně výrok regulátora zněl?

Jak to (asi) bylo?

Konkrétní podoba rozhodnutí regulátora nebyla nikdy plně zveřejněna, stejně jako další detaily propojovací dohody. Existuje pouze několik dílčích informací, ze kterých si lze poskládat následující představu o celé věci (zdůrazňuji, že zde již jde o mou vlastní interpretaci):

Regulátor ve svém rozhodnutí deklaroval, že "každý odpovídá za svou část" propojení. V jeho rozhodnutí je konkrétně paragraf tohoto znění:

v textu smlouvy se doplňuje nový bod 4.14 ve znění: "Za zřízení a provozování propojovací kapacity mezi propojovacím bodem a příslušnou ústřednou telekomunikační sítě společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s. nebo GTS Czech, a.s. odpovídá provozovatel sítě, ke které tato ústředna patří."

Vyjádření zástupců obou stran jsem pochopil tak, že GTS interpretuje termín "za zřízení a provozování … odpovídá" i ve smyslu finančním, tj. tak že dotyčný subjekt v plné výši hradí náklady na zřízení i provoz. Naproti tomu stanovisko zástupců ČTc jsem pochopil tak, že stejnou formulaci "za zřízení a provozování … odpovídá" interpretují pouze ve smyslu technickém (udržování v provozuschopném stavu), ale nikoli ve smyslu finančním. Telecom přitom toto své stanovisko dokládá i tím, že regulátor explicitně nezrušil tu část propojovací dohody, která říká že o placení propojovacích svazků se mají obě strany dělit v poměru toho, jak je využívají (tj. pokud přenáší stejné objemy dat oběma směry, pak rovným dílem).

Jak to bylo dál?

Regulátorem nadiktovaná propojovací dohoda mezi společnostmi GTS a Český Telecom měla ještě další zajímavý osud. Jak se později (v září 2001) ukázalo, Telecom byl natolik nespokojen s verdiktem regulátora (nebo chtěl důsledně využít všech existujících možností k prosazení svého stanoviska), že se proti němu odvolal. Jednalo se však o odvolání k samotnému ČTÚ, které řešil jeho předseda - a ten odvolání zamítnul.

Telecomu však zbyla ještě jedna možnost, kterou mu dal telekomunikační zákon (č. 151/2000 Sb. ) a jeho paragraf č. 102, bodu 3. Ten říká, že po vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení (což bylo zamítnuté odvolání k ČTÚ) se lze dovolávat nápravy u obecných soudů, ve lhůtě 2 měsíců od doručení verdiktu ve správním řízení. K tomu je ovšem nutné dodat ještě tuto část příslušného ustanovení zákona, nad kterým dnes odborníci z oblasti telekomunikací (a snad i právníci) kroutí hlavou:

V případě, že je žaloba zákonným způsobem podána, pravomocné správní rozhodnutí vydané v těchto sporech nemá právní účinky.

Telecom skutečně podal k soudu žalobu (ne na regulátora ale na GTS), a již tímto úkonem (samotným podáním žaloby) dosáhnul toho že pravomocné správní rozhodnutí (tj. propojovací dohoda mezi GTS a Českým Telecomem) "nemá právní účinky". Tím začal nový kolotoč soudních pří, jehož výsledek nebyl v době psaní tohoto článku (počátek února 2002) dosud znám.