Čekání na příležitost

Možnosti, které v polovině roku 1999 přinesla internetová telefonie skrze generální povolení ČTÚ, byly sice potenciálně velké, ale nebyly příliš využity. Pro subjekty, které na přípravě internetové telefonie nepracovaly již delší dobu (jako mobilní operátoři a posléze i samotný Telecom, skrze svou službu X-Call) přišla tato možnost dosti neočekávaně, a nejspíše nebyla součástí jejich pečlivě připravovaných a dlouhodoběji orientovaných strategií. Pokud takovéto subjekty vůbec chtěly oslovit se svými telekomunikačními službami nejširší veřejnost, pak nejspíše počítaly až s magickým datem 1.1.2001, které bylo již od roku 1994 avizováno jako datum úplné liberalizace našeho telekomunikačního trhu. Pojďme si naznačit, z čeho asi vycházely jejich úvahy.

Největším problémem při nabízení hlasových služeb nejširší veřejnosti je "dosáhnout" až k jednotlivým koncovým zákazníkům, do jejich domovů, kanceláří, úřadoven atd. V případě firem se snad ještě vyplatí natáhnout k nim samostatné nové vedení, ale pro jednotlivce to obvykle není ekonomicky únosné ani jinak smysluplné. Proč znovu rozkopávat ulice a pokládat nové kabely tam, kde příslušné rozvody již existují? To mají být zdvojeny či zněkolikanásobeny, a lidé budou mít doma hned několik telefonních zásuvek, ze kterých budou volat podle toho, který operátor jim právě nabídne nejvýhodnější podmínky? A co náklady na takovéto dublování infrastruktury a jejich návratnost?

Rozumné řešení je jiné: ať se telekomunikační operátoři podělí o tzv. místní smyčky, jak se odborně říká drátovým rozvodům vedoucím do bytů, kanceláří, učeben atd., a nechť se domluví takovým způsobem, aby si zákazník mohl svobodně vybrat, čí služby využije, prostřednictvím jediného "drátu", alias jediné místní smyčky.

Má to samozřejmě malý háček - pokud některý z telekomunikačních operátorů místní smyčky vlastní, asi k nim nebude chtít pustit své konkurenty, tak aby i oni mohli oslovit jeho stávající zákazníky. Proto je ve světě běžné takové řešení, které cestou zákona zakotvuje "vlastníkovi" místních smyček povinnost umožnit i jeho konkurentům přístup k místním smyčkám, za "rozumných" podmínek (stanovených buď přímo v zákoně, nebo určených nezávislým regulátorem, pro případ že se zainteresované strany nedohodnou samy). Odborně se tomu říká "unbundling the local loop" a v EU je to považováno za opravdu zásadní nutnost pro skutečnou liberalizaci telekomunikačního trhu. Náš telekomunikační zákon bohužel přistupuje k této problematice spíše opačně, když říká že sdílet by se mělo až tam, kde budování nových kapacit není možné či jinak únosné.

Alternativou ke zpřístupnění existujících místních smyček dalším operátorům je využití nejrůznějších dalších možností, jak "dosáhnout" k zákazníkovi - například využitím existujících rozvodů kabelové televize, či bezdrátovým způsobem (což umožňují například sítě FWA, které ale míří na poněkud větší zákazníky než jednotlivce). Stále diskutovanou možností je i využití silových rozvodů napájecí sítě (220 V).

Co je volba operátora?

Zpřístupnění existujících místních smyček za "rozumných" podmínek by umožnilo, aby si koncoví uživatelé mohli vybírali telekomunikačního operátora i pro místní hovory. I když ale tyto místní smyčky zůstanou výlučným vlastníkem jednoho operátora který k nim "nepustí" nikoho dalšího, stále zde ještě existuje určitá šance pro alternativní operátory. Tou je nechat vlastníka smyček, ať "obslouží" zákazníka pokud jde o místní část hovoru, a také si jej za to "zinkasuje", zatímco "dálkovou část" hovoru zajistí jiný operátor, kterého si koncový uživatel bude moci svobodně vybrat - a to i v případě, že volající i volaný jsou účastníky sítě stejného operátora.

V praxi by to mohlo vypadat třeba tak, že když budete volat z Prahy do Brna, budete si moci vybrat, zda meziměstskou část vašeho hovoru svěříte operátorovi A, nebo operátorovi B, případně C atd. Ti si budou mezi sebou konkurovat, budou o vás jako zákazníka bojovat, budou vám vycházet vstříc, budou se vám snažit nabízet různé výhody a slevy atd. Snad netřeba rozvádět, jak by konkurenční prostředí zapůsobilo - podstatné je to, že u nás se této možnosti, označované jako možnost "volby operátora", ještě nějakou chvilku nedočkáme.

Nový telekomunikační zákon, který je základním zákonem řešícím otevření našeho telekomunikačního trhu, totiž povolil Českému Telecomu dvouletý odklad takovéto povinnosti nabídnout volbu operátora ve svých sítích. Přitom zákazníky Českého Telecomu jsou dnes prakticky všichni vlastníci pevných telefonních linek - a nikdo z nich tak ještě dva roky nebude moci požívat výhod plynoucích z konkurenčního prostředí v hlasových službách. Pokud bude volat ze svého pevného telefonu (a ne například z mobilu či z počítače), nebude si moci nic vybírat a i meziměstsky či mezistátně bude muset volat skrz sítě Českého Telecomu, za tarif který si také nebude moci vybrat.

Jak k tomu došlo?

Způsob, jakým se odklad volby operátora dostal do nového telekomunikačního zákona, stojí za malé historické ohlédnutí. Nový telekomunikační zákon, který by nahradil zcela nevyhovující zákon č. 110/1964 Sb. (pouze částečně novelizovaný v roce 1992), byl velmi zapotřebí. Jeho zrod doprovázelo přijetí druhého zásadního koncepčního rozhodnutí naší vlády, kterým bylo přijetí "Národní telekomunikační politiky" v loňském roce. Šlo v zásadě o střednědobý výhled na následujících 5 let, a cíl tohoto dokumentu by šlo shrnout následovně: "zajistit rovné a transparentní podmínky pro investory a operátory, dostupné a kvalitní telekomunikační služby pro uživatele". O žádném odkladu čehokoli, natož pak takové poměrně zásadní věci jakou je volba operátora, není v Národní telekomunikační politice ani slovo.

První verze návrhu nového telekomunikačního zákona, která byla zveřejněna již v červnu minulého roku, také žádnou zmínku o odkladu volby operátora neobsahovala. Příslušné ustanovení o odkladu se do návrhu dostalo až později, zřejmě na úrovni vlády, a teprve pak šel návrh do parlamentu. Proto se také publicita kolem tohoto aspektu objevila až poměrně pozdě, a mnohé kritiky telekomunikačního zákona na příslušná ustanovení ani nemohly reagovat.

Jedním z argumentů pro udělení dvouletého odkladu Českého Telecomu je skutečnost, že na zavedení volby operátora není technicky připraven - což není příliš dobrou vizitkou pro strategického partnera, který jej fakticky řídil, měl poskytnout potřebné knowhow a daleko dopředu věděl, že k otevření trhu má dojít (k 1.1.2001).

Dalším z argumentů je tvrzení, že ani EU, na jejíž členství aspirujeme, nepožaduje zavedení volby operátora ihned s okamžikem liberalizace, ale umožňuje dvouletý odklad (stejně jako u tzv. přenositelnosti čísla). To je sice pravda, ale ne úplně celá - existují totiž dvě různé varianty volby operátora, a EU připouští možnost dvouletého odkladu jen u jedné z nich:

• nastavená předvolba: zde jde o možnost, aby si uživatel jednorázově nastavil, přes kterého operátora chce vést své dálkové hovory. Ty pak jsou vedeny přes takto předem navoleného operátora, aniž by to volající musel explicitně požadovat (vytočením zvláštního předčíslí). Samozřejmě volající má možnost tuto předvolbu vždy jednorázově potlačit, tím že přeci jen vytočí zvláštní prefix určující konkrétního operátora. Pouze tuto variantu volby operátora (v angličtině označovanou jako "carrier preselection") EU připouští odložit, až o dva roky.
• individuální předvolba (call-by-call carrier selection): při této variantě musí volající pro každý hovor vždy explicitně určit, přes kterého alternativního operátora má být spojení vedeno.

Při schvalování telekomunikačního zákona v parlamentě nakonec přeci jen došlo k rozlišení obou variant, s tím že po značných peripetiích (kdy Sněmovna přehlasovala Senát) byla nakonec přijata verze, podle které je Český Telecom povinen nabídnout variantu individuální předvolby ve svých sítích nejpozději v polovině roku 2002, a nastavenou předvolbu (a tzv. přenositelnost čísla) až k počátku roku 2003.

Tento výsledek samozřejmě udělal příslovečnou "čáru přes rozpočet" alternativním operátorům, kteří právě tímto směrem zaměřili své aktivity. Teď musí, oproti všem předchozím slibům, vládním koncepcím, Národním politikám i dalším signálům téměř dva roky čekat. Nebo musí začít budovat nové řešení pro tzv. "poslední míli", jak se označuje poslední úsek přenosové trasy ke koncovému zákazníkovi. Tedy nejspíše zcela zbytečně pokládat nové místní smyčky, nebo investovat do bezdrátových řešení apod. Laskavý čtenář nech't si sám domyslí, jaký to bude mít vliv na rozvoj celého telekomunikačního trhu a na skutečnou konkurenci na něm.