Jak jsme (ne)přišli k liberalizaci

Stav našich telekomunikací před památným listopadem roku 1989 nebyl zrovna utěšený. Nutně to souviselo i s tím, že starý režim se na telekomunikace netvářil dvakrát přívětivě - možnosti snadné komunikace mezi lidmi se spíše obával, než aby v ní viděl něco co by si zasloužilo výraznější podpory. Rozlehlé počítačové sítě a již tehdy existující Internet se nám v té době na hony vyhýbaly, a za největší problém byl u nás doma považován rozvoj telefonizace - to, aby se zmenšily sáhodlouhé seznamy lidí marně čekajících na telefonní přípojku. Proto když se v roce 1994 vláda poprvé významněji zamyslela nad budoucností našich telekomunikací, snažila se řešit právě tento problém. Dospěla k závěru, že rozvoji našich telekomunikací nejlépe prospěje, když toho, kdo se podujme problém řešit, ochrání před eventuelními konkurenčními tlaky - tak aby měl potřebný klid na práci a bezpečí pro své investice.

Jinými slovy, vláda se v roce 1994 rozhodla řešit tolik potřebný rozvoj telefonní sítě zachováním monopolního prostředí, a tudíž s vyloučením konkurence. Pravda, sama to formulovala tak, že konkurence nesmí být připuštěna do oblasti meziměstských a mezistátních hovorů (které tehdy byly velmi lukrativní záležitostí), ale fakticky to dopadlo tak, že konkurence si neškrtla ani v oblasti místních hovorů. Pouze jako experiment bylo sice umožněno alternativním operátorům budovat místní sítě v 16 malých lokalitách, ale konkrétní podmínky jim byly nastaveny tak, že až na opravdu čestné výjimky uspět ani nemohli. Životaschopné se ukázaly jen dva pilotní projekty (v Praze Dattel a v Liberci Kabel Plus).

První zásadní rozhodnutí

Zásadní rozhodnutí, která tehdejší Klausova vláda přijala v roce 1994, mělo podobu koncepce nazvané "Hlavní zásady státní telekomunikační politiky". Přijaté bylo formou vládního usnesení (428/1994) v srpnu devadesátého čtvrtého roku. Již zmiňované rozhodnutí řešit akutní problémy telefonizace se zachováním monopolního prostředí bylo přitom zvoleno jako dočasné - trvající pouze do konce roku 2000, resp. do začátku roku 2001. Dnes se již pouze některé historické prameny zmiňují o tom, že když byla celá koncepce předkládána do vlády a projednávána (poprvé v lednu 1994), nepočítala s uvolnění až k počátku roku 2001, ale již k roku 1998 - tedy stejně, jako to požadovala EU pro své členské země. Teprve v průběhu schvalování koncepce se datum 1.1.1998 posunulo na 1.1.2001.

Důležité je ale to, že stejná koncepce rozhodla o postupné liberalizaci prakticky všech dalších odvětví v oblasti telekomunikací, s výjimkou pevné hlasové telefonie. Konkrétním důsledkem bylo později udělení dvou licencí operátorům mobilních sítí (EuroTelu a Radiomobilu, v roce 1996, pro mobilní sítě GSM v pásmu 900 MHz), a třetí licence v roce 1999 (Český Mobil, v pásmu 1800 MHz).

Vstup strategického partnera

Jedním z významných závěrů, ke kterým vláda v roce 1994 dospěla, bylo to že tehdejší SPT Telecom sám nestačí na zvládnutí úkolů, které jsou od něj požadovány, a že potřebuje pomoc v podobě externího know-how a zkušené ruky strategického partnera. Proto již zmiňované "Hlavní zásady" rozhodly o majetkovém vstupu strategického partnera, s minoritním podílem na majetku a s takovým podílem na rozhodovacích pravomocí, který bude odpovídat tomuto majetkovému podílu. Realita ale byla jiná - strategickým partnerem se stalo konsorcium TelSource (zahrnující dnešní nizozemský KPN, švýcarský Swisscom a slavné AT&T, ovšem bez majetkové účasti na konsorciu). Toto konsorcium získalo 27 procent akcií SPT Telecom, tedy skutečně minoritní podíl, ale k tomu získalo pravomoci odpovídající majoritnímu podílu. V pětičlenném Provozním výboru, který skutečně řídí chod Telecomu, zasedli tři zástupci strategického partnera, tj. nadpoloviční většina.

Náš stát tak fakticky předal vedení Telecomu do rukou strategického partnera, a uložil mu jako hlavní úkol zdvojnásobit do roku 2000 počet telefonních přípojek. Prakticky všechny konkrétní podmínky, závazky, pověření atd. zůstaly utajeny nejen před veřejností, ale dokonce i před představiteli státu a jeho ministerstev, kteří se ale měli jejich zněním řídit. To vyvolalo značné problémy zejména v souvislosti s masovými protesty uživatelů Internetu proti zdražování místního hovorného koncem roku 1998. Následně konsorcium TelSource zveřejnilo alespoň Akcionářskou smlouvu, která jeho vstup do Telecomu doprovázela.