Až nám příště bude Unie zase něco říkat ….
Přesvědčujeme se o tom snad denně: že když dojde na peníze, jdou hezká slova a vzletné myšlenky stranou. A místo nich nastupují ostré lokty. Nebo, jak se dnes s oblibou říká, lobbyistické tlaky a jejich relativní síla. Protože právě ta dnes doopravdy rozhoduje. Bohužel asi všude tam, kde o něco reálně jde.
Že je tomu tak i na úrovni Evropské unie, bylo hezky vidět při nedávném projednávání nového unijního rozpočtu na roky 2014 až 2020. Protože bylo zapotřebí někde něco seškrtat na výdajích, hledaly se oblasti, které si to nechají líbit. Či spíše: které se nedokáží ubránit. A tak došlo i na rozvoj broadbandu, neboli na vysokorychlostní připojení k Internetu, které bylo až dosud prezentované jako jedna z nejpotřebnějších věcí pro přežití a zachování konkurenceschopnosti Evropy jako takové. Jenže právě tato "mladá" oblast je relativně slabá, co do lobbyistické podpory a schopnosti "prosadit si svou". A tak právě ona dostala nejvíce na frak.
Konkrétně se jednalo o ambiciózní program Connecting Europe Facility (CEF), představený s velkou slávou již v říjnu 2011. Jeho cílem bylo přispět k rozvoji nové infrastruktury pro dopravu, energetiku a právě broadband. Nešlo ale o to, aby se nová infrastruktura zaplatila z programu CEF celá. Mělo jít jen o jakési "zárodečné" peníze, které na sebe nabalí další, a hlavně podstatně větší privátní investice. Mělo jít o peníze, které pomohou tam, kde by se privátním investorům budování nové infrastruktury jinak nevyplatilo. Což jsou hlavně méně obydlené oblasti, kde se broadbandu tradičně daří nejhůře.
Původně plánovaný příděl peněz pro program CEF byl úctyhodný: rovných 50 miliard €, pro sedmileté období nového unijního rozpočtu (tj. 2014 až 2020). Jenže po škrtech z nich zůstalo jen necelých 30 miliard. I to je stále zajímavá částka. Jenže: jak se škrtání rozložilo mezi dopravu, energetiku a broadband, resp. jejich infrastrukturu? Kdo byl krácen nejméně, a kdo naopak nejvíce?
No, nemusíte hádat: zdaleka nejhůře dopadl právě broadband. Na něj, resp. na pomoc rozvoji nové broadbandové infrastruktury, bylo původně plánováno 9,2 miliardy €. Ovšem po škrtech z nich zbyla pouhá 1 miliarda. To doprava a energetika dopadly podstatně lépe: jim v programu zůstaly zhruba tři čtvrtiny, resp. něco přes polovinu původně plánovaných prostředků. Nikoli jedna devítina, která zbyla na broadband. A vlastně už ani ne na rozvoj broadbandu. Protože i eurokomisařka Neelie Kroesová, která má v Komisi problematiku broadbandu na starosti, musela konstatovat, že s pouhou miliardou se o žádné podpoře jeho rozvoje nedá ani mluvit. A tak to, co zbylo, půjde aspoň na rozvoj digitálních služeb, stimulujících poptávku po broadbandu.
A jaké že je z toho všeho ponaučení? Vlastně už zaznělo v úvodu: že když dojde na lámání chleba a potřebu šetřit, i v tom slavném a neomylném Bruselu jdou vznešené ideály a sázky na budoucnost stranou. Jen se hasí to, co právě hoří nejsilněji. Měřeno tím, kdo dokáže křičet nejsilněji, a co nejdůrazněji si prosadit svou.