V Dubaji o budoucnosti Internetu
Podle nedávno zveřejněných statistik ČSÚ u nás pracuje s Internetem 69% procent celé populace. V mladších věkových skupinách to je dokonce přes 90%. Takže by se už snad dalo říci, že jsou to všichni, kteří mají o Internet zájem. A že jsme se asi již dostali do stádia, kdy dostupnost či cena Internetu nejsou zásadnějším limitujícím faktorem jeho využití.
Ne všude ve světě je tomu ale stejně. Zatímco vyspělé země jako celek vykazují plus minus stejnou penetraci Internetu jako Česká republika, celosvětový průměr je zhruba poloviční, někde kolem 35 procent. Což znamená, že méně vyspělé země jsou na tom s využitím Internetu ještě mnohem hůře. V absolutních číslech má podle statistik Mezinárodní telekomunikační unie přístup k Internetu na 2,5 miliardy lidí po celém světě, zatímco zbývajících cca 4,5 miliardy jej nemá. Důvody jsou celkem nasnadě: neexistující či málo rozvinutá infrastruktura, potřebná pro přístup k Internetu, a pak i vysoké ceny.
Dalo by se tedy očekávat, že zlepšení tohoto nepříliš dobrého stavu bude hlavním bodem agendy velké prestižní konference - Světové konference o mezinárodních telekomunikacích - která od 3. prosince stále ještě probíhá v arabské Dubaji. Zvláště když se tato konference sama přihlásila k podpoře rozvoje Internetu.
Nicméně zprávy, které z Dubaje přichází, nesvědčí o hledání cest k tomu, jak co nejrychleji a nejefektivněji zpřístupnit Internet těm, kteří se k němu ještě nedostanou. Spíše to vypadá na úplně jiný cíl: vyrvat otěže Internetu z rukou těch, kteří je drží dnes, a také změnit způsob jeho fungování, tak aby mohl být více pod dohledem národních vlád. Protože ty chtějí mít více pod kontrolou vše, co jejich občané na Internetu dělají či jen dělat mohou.
Není to ale cíl všech. V zásadě by se dalo říci, že situace na konferenci se polarizovala a vyhrotila do střetu dvou táborů: internetově vyspělejší země nechtějí na fungování a řízení Internetu nic zásadního měnit. Nadále zastávají názor, že Internetu se daří právě díky tomu, že vlády jednotlivých zemí do něj nemluví. O popisované změny naopak usilují země jako Čína, Rusko, či řada arabských zemí a dalších zemí třetího světa, které v tomto směru již předložily své společné návrhy na jakési "znárodnění Internetu" - na jeho výraznější fragmentaci do jednotlivých národních částí, nad kterou by měly svrchovanou moc vlády příslušných států, s nadnárodní koordinací skrze notně zbyrokratizovanou Mezinárodní telekomunikační unii (ITU), spadající pod Organizaci spojených národů (OSN).
Zatímco jeden tábor z takovýchto představ jímá hrůza, druhý v nich spatřuje tu správnou budoucnost Internetu. Nicméně právě takováto polarizace a nesmiřitelnost obou stanovisek může být paradoxně výhodou, alespoň z pohledu toho tábora, který nechce nic zásadního měnit. Protože Světová konference o mezinárodních telekomunikacích, o které je řeč, stále může rozhodovat a přijímat zásadnější závěry jen na principu konsensu všech 193 členských zemí svého pořadatele (Mezinárodní telekomunikační unie). A znalci poměrů říkají, že něco takového je nereálné. Že navrhovat sice může kdokoli, co chce, ale skutečně prosadit nějaké návrhy je něco úplně jiného. Snad se tedy o osud Internetu nemusíme tolik bát.