Stalo se: digitální Británie
Vláda Velké Británie zveřejnila minulý týden svůj koncepční dokument s názvem „Digital Britain“. Navrhuje v něm novou „daň z broadbandu“ ve výší 0,5 libry měsíčně, pro všechny majitele pevné telefonní linky – na financování univerzální dostupnosti broadbandu. Zabývá se také otázkou autorských práv, kterou navrhuje řešit odlišně od Francie a její digitální gilotiny.
Jsou země – jako třeba Česká republika - které se dosud nezmohly na žádný vlastní názor, který by nějak vystihoval jejich představy ohledně celé nastupující „digitální budoucnosti“. U nás takovéto věci řešíme spíše reaktivně než proaktivně, když už jsme k tomu něčím dotlačeni, a hlavně „per partes“: vytváříme si vlastní koncepce a záměry jen pro některé dílčí oblasti, vytrženě z širšího kontextu a bez návaznosti na další oblasti.
Tak například: máme určitou koncepci egovernmentu („digitalizace veřejné správy“), kde postupujeme kupředu naopak hodně rychle a nesmírně ambiciózně, viz třeba datové schránky a základní registry. Ale už se nemyslí třeba na rozvoj broadbandové infrastruktury pro nejširší veřejnost, aby tato vůbec měla možnost využívat budoucí služby egovernmentu. Zde žádnou „živou“ koncepci nemáme, a dřívější „Národní broadbandová strategie“ je už dávno mrtvá.
Podobně je tomu s informační gramotností a oblastmi, označovanými jako e-inkluze či boj proti e-vyloučení: všechno je to o vzdělávání nejširší veřejnosti, tak aby i ona mohla vstoupit do zářné „digitální budoucnosti“. Až tam někdy vstoupí náš stát, ale velkou část svých občanů nechá přešlapovat venku, ještě před digitálními branami, bude to opravdu velký problém. A jeho řešené bude čím dál tím těžší a dražší.
To ve Velké Británii na to šli jinak, a minulý týden mohli představit výslednou podobu své ucelené koncepce, nazvané příznačně „Digital Britain“. I když ji asi nikdo nepovažuje za ideální a mnozí ji silně kritizují, nelze jí upřít alespoň její ucelenost a komplexnost. Pokrývá totiž všechny relevantní oblasti: od infrastruktury, přes egovernment a digitalizaci vysílání (už hlavně rozhlasového), informační gramotnost a bezpečnost, až po řešení problémů s dodržováním autorských práv v on-line světě.
Jak celá koncepce vznikala?
Na koncepci „Digital Britain“ je zajímavé už i to, jak vlastně vznikala: nikoli nějakým kabinetním způsobem, kdy se sejde pár mocných a za zavřenými dveřmi něco vymyslí a posléze i někomu nařídí.
I když formálně je „Digital Britain“ společným dílem tamních resortů kultury a obchodu, průmyslu a regulační reformy (BERR), ve skutečnosti tato koncepce vznikala dosti otevřeným způsobem a za účasti širší zainteresované veřejnosti. A také s využitím moderních („digitálních“) metod komunikace a spolupráce.
Již v lednu totiž britská vláda vydala předběžnou verzi celé koncepce (tzv. interim report), a k ní otevřela veřejnou diskusi, do které se mohl zapojit kdokoli, různými formami. Kromě sběru klasických „písemných“ reakcí se o vznikající koncepci diskutovalo například na Twitteru, v diskusních skupinách (například na Yahoo Groups), i na mnoha dalších fórech.
Zajímavou a inovativní formou diskuse se ukázaly být i „unconference“ k tématu Digital Britain, což jsou odborné konference ke konkrétnímu tématu, ale bez předem stanoveného programu (který se vyvíjí až na místě, na základě průběhu konference). Autoři koncepce dali možnost organizovat takovéto „unconference“ k Digital Britain komukoli, a slíbili brát v úvahu jejich výsledky – s podmínkou, že je někdo sepíše a sesumarizuje. Výsledek byl docela zajímavý, můžete jej najít zde.
Jen jak „unconference“ přeložit do češtiny, až budeme chtít něco podobného pořádat i u nás. Třeba jako „bezkonferenci“?
Daň z broadbandu
Pojďme se nyní seznámit s některými zajímavými aspekty celé této koncepce. Ta se pochopitelně zabývá i dostupností broadbandu pro nejširší veřejnost, a konstatuje že ani ve Velké Británii není broadband dostupný plošně, ale jen někde.
Konkrétní situace má být taková, že cca 2,75 milionu domácností ve Velké Británii (tj. asi 11% všech tamních domácností) nemá šanci získat přípojku o rychlosti minimálně 2 Mbit/s. A to chce britská vláda napravit, skrze investice do rozvoje broadbandu v těch oblastech, kde je ho dosud málo nebo není žádný. Formálně by se zřejmě mělo jednat o zařazení broadbandu (o minimální rychlosti 2 Mbit/s) do tzv. univerzální služby.
Podle propočtů by to mělo přijít na 200 milionů liber, a za to by se měl 2 megabitový broadband dostat alespoň k 1,5 milionu domácností (z oněch 2,75 mil., kteří dosud nejsou v jeho dosahu). Zajímavé ale je, že potřebné finanční prostředky neposkytne vláda ani EU, ale mají být získány skrze nově zaváděnou „daň z broadbandu“.
Této nové dani by podléhali všichni uživatelé pevných telefonních linek, kteří by každý měsíc platili navíc 0,5 libry „na broadband“. Tím by se mělo získat nějakých 175 milionu liber ročně, s tím že pro zbytek by se použilo to, co zůstalo ve fondu BBC na digitalizaci analogového televizního vysílání.
Reakce na takovýto návrh podle očekávání nejsou jednotné. Třeba mobilní operátoři jsou nadšeni, protože to přispěje k přesunu zájmu od pevných linek k mobilním telefonům (které by „broadbandovou daň“ neplatily). Kritici zase poukazují na nesystémovost celého opatření: ostatní druhy infrastruktury, od mobilní přes kabelovou či satelitní žádnou takovouto podporu nedostane. Nehledě na to, že je krize a lidem se každý zvýšení cen bude zajídat.
A ještě jeden zajímavý aspekt: i v Británii mnozí považují 2 Mbity za sekundu za příliš málo na skutečný broadband.
Jak na porušování autorských práv?
Samostatnou kapitolou (kap. 4) v celé koncepci Digital Britain představuje řešení autorských práv v digitálním (on-line) prostředí.
Zde britská koncepce jednoznačně odmítá francouzský přístup s digitální gilotinou, spočívající ve dvou varováních a následném odpojení uživatele od Internetu, na základ rozhodnutí správního orgánu (HADOPI). Přesto ale určité prvky francouzského přístupu přebírá, konkrétně adresné varování konkrétním uživatelům, že porušují autorská práva.
Jinak je ale britský přístup v mnohém opačný oproti francouzskému: zatímco ve Francii by porušování autorských práv monitorovali a „udávali“ sami držitelé těchto práv, tedy velké distribuční a nahrávací společnosti, v Británii by to naopak byli internetoví provideři, alias ISP. Právě jim by totiž britský regulátor (Ofcom), na základě svých nových pravomocí, přikázal sbírat data o uživatelích, kteří porušují autorská práva.
Tito ISP by dále měli povinnost posílat varování těm uživatelům, kteří autorská práva výrazněji porušují - ale k žádnému odpojování, na rozdíl od Francie, by prý nedocházelo.
Nejvyšším trestem by v Británii mělo být něco jiného: předání údajů o porušování autorských práv jejich držitelům, za účelem vymáhání škod. Nejprve ale jen v „anonymizované“ formě, tak aby držitelé práv s nimi mohli jít k soudu a domáhat se jejich „od-anonymizování“. Teprve pokud by soud souhlasil, příslušnému ISP by nařídil poskytnout již konkrétní osobní údaje.
No, určitě je to korektnější a „čistší“ přístup, než ve Francii. Navíc mířící k meritu věci (proti porušování autorských práv), a ne „bokem“ jako ve Francii (kde fakticky chtějí trestat majitele přípojky za její nedostatečné zabezpečení). I tak si ale myslím, že toto řešení nikam nepovede, protože alespoň trochu znalí uživatelé Internetu je stejně dokáží obejít.
Nicméně, a to je důležité: jde jen o jeden dílčí kamének celé širší mozaiky, která by měla zahrnovat jak prvky charakteru biče, tak i prvky charakteru cukru.
Dalším „bičem“ by měly být nové pravomoci pro regulátora (Ofcom), který by mohl internetovým providerům nařizovat použití dalších zbraní proti častým porušovatelům autorských práv: od blokování (podle IP adresy, URL, protokolu či portu) až po hrátky s přenosovou kapacitou (zpomalování, snižování priority pro některé druhy přenosů, zavádění objemových limitů atd.). Tedy stejné techniky, jaké se u nás používaly či ještě používají v rámci různých Fair Use Policy, s cílem chránit obsah s autorskými právy.
K tomu je dobré dodat, že celková představa, obsažená ve 4. kapitole koncepce Digital Britain, je pouze rámcová: regulátorovi (Ofcom-u) klade určitý cíl, kterým je snížení neoprávněného sdílení o 70 procent (navíc jen mezi „upozorněnými“ uživateli), ale ponechává na něm, jak konkrétně tohoto cíle dosáhne. A dává mu k dispozici výše uvedené nástroje (resp. počítá s jejich udělením, protože fakticky by je musel nejprve povolit zákon).
A ještě jedna důležitá poznámka: situace ve Velké Británii je specifická v tom, že „pořizování kopií pro osobní potřebu“ je zde řešeno jinak než v ČR a ve většině dalších členských zemí EU. Britští občané neplatí autorské poplatky z nově pořizovaných zařízení (jako jsou pevné disky, flash paměti atd. Na druhou stranu nemají právo na pořizování kopií pro vlastní potřebu. Ani formou stáhnutí z Internetu.
Metoda cukru
Koncepce Digital Britain kromě restriktivních prvků („charakteru biče“) propaguje a předpokládá i existenci dostupných legálních alternativ ke sdílení autorsky chráněného obsahu.
Příkladem takové alternativy („charakteru cukru“) je i nová služba britského providera Virgin Media a hudební společnosti Universal Music. Přesněji její pouhé avízo, zveřejněné jen několik hodin před publikováním finální verze Digital Britain – zatímco samotná služba má být spuštěna „někdy později“, ale prý ještě v tomto roce (zřejmě před Vánoci).
Jednat by se mělo o službu, která broadbandovému zákazníkovi Virgin Media umožní neomezené stahování hudby z nabídky Universal Music, a to bez DRM či dalších restrikcí („napořád a pro jakékoli zařízení podporující MP3“) , za měsíční paušál.
Ten sice nebyl zveřejněn, ale expertní odhady již dnes hovoří o 10 až 15 britských librách (cca 300 až 450 Kč) na přípojku, resp. domácnost. Vedle toho by měla existovat ještě jedna levnější služba, která by za nižší paušál nabízela jen určitý maximální „objem“ hudby ke stažení (a ne „vše co sníte“, jako hlavní služba).
Britští uživatelé by ale neměli jásat předčasně, a měli by si počkat až na samotnou službu i konkrétní podmínky jejího používání. Zda tam nebude nějaký drobně psaný disclaimer, který postaví vše do úplně jiného světla.
Vlastní bič od Virgin Media a Universal Music
Vhodnost určité opatrnosti naznačuje již samotná tisková zpráva Virgin Media, která plánovanou novou službu ohlašuje. Sama totiž konstatuje, že obě společnosti (Virgin Media a Universal Music) hodlají vedle svého „cukru“ nasadit také vlastní „bič“ - ale jiný, než jaký předpokládá samotná Digital Britain.
Avizují totiž, že hodlají implementovat vlastní postupy k minimalizaci nezákonného sdílení obsahu, ke kterému drží práva společnost Universal Music. Tyto postupy mají vysvětlovat problém softwarového pirátství těm, kteří sdílí, a mají popularizovat legální alternativy. Vedle toho ale tisková zpráva upozorňuje, že jako „poslední opatření“ vůči vytrvalým porušovatelům autorských práv může docházet i k jejich dočasnému odpojování od Internetu.
Nikdo prý nebude odpojen trvale (to i ve Francii chtějí odpojovat jen na 1 rok), a toto odpojování prý nebude vycházet z monitorování či nějakého zachytávání uživatelského provozu v sítí ze strany Virgin Media. Alespoň podle tiskové zprávy.
Tisková mluvčí Virgin Media se následně nechala slyšet, že to může znamenat odpojení třeba jen na pět minut či hodinu denně, a že vše je teprve ve stádiu zvažování. K samotnému zjišťování toho, kdo stahuje autorsky chráněný obsah, tisková mluvčí kupodivu naznačila i další podrobnosti. Například to, že nasazeno by mělo být řešení od dánské firmy DTecNet , a to společností Universal Music.
Takže příslib, že Virgin Media nebude žádný provoz monitorovat bude splněn (když monitorovat bude její partner). Věcně je to ale prakticky to samé.
Na základě takto „odmonitorovaných“ dat pak bude Virgin Media identifikovat konkrétní „narušitele“, a začne je obesílat varováními a upozorněním na další možný další postup, včetně (dočasného) odpojení.
No, něco takového asi bude muset mít Virgin Media dostatečně připravené ve svých smlouvách se zákazníky – když je chce odpojovat „po francouzsku“, jen na základě svého úsudku a bez rozhodnutí soudu.