Stalo se: Pražská deklarace za bezpečnější Internet
Pražská deklarace, přijatá u příležitosti ministerské konference k bezpečnějšímu Internetu pro děti, narýsovala nový přístup EU k zajištění bezpečného online prostředí. Chystá se ale už i směrnice, která by měla „nový přístup“ učinit závazným. A to včetně povinného blokování konkrétního obsahu na Internetu. V Německu obdobný zákon připravili již v předstihu.
Jednou z významných akcí českého předsednictví byla i ministerská konference s názvem „Bezpečnější internet pro děti – společný boj proti nelegálnímu obsahu a chování on-line“, která se uskutečnila minulé pondělí v Praze. Byla zaměřena především na vzájemnou spolupráci policejních složek, ale zabývala se i jejich spoluprací s dalšími subjekty, včetně internetových providerů a mobilních operátorů, a zasazením policejních aktivit do širšího rámce, tvořeného například komunitárním programem Safer Internet. Záznam z tiskového brífinku po skončení konference si můžete prohlédnout zde.
Konkrétním cílem pražské konference bylo i zformulování nového evropského přístupu k celé problematice bezpečnějšího on-line světa pro děti. To se skutečně stalo, když konference přijala koncepční dokument s názvem „Nový evropský přístup k bezpečnějšímu Internetu pro děti“. Známější ale bude spíše jako tzv. Pražská deklarace. Kromě členských států Unie ji podepsali také přítomní zástupci Norska a Švýcarska.
Samotný dokument je výstupem vlivné pracovní skupiny „Police Cooperation Working Party“, která je poradním orgánem Rady EU, a jsou v ní zastoupeny resorty vnitra a spravedlnosti členských zemí, spolu s jejich policejními složkami. Jeho obsah vznikl na základě diskuse v této pracovní skupině v březnu t.r. (viz draft), a v Praze pak byl jen formálně vyhlášen, jako ona „Pražská deklarace“.
Na zmíněnou pracovní skupinu („Police Cooperation Working Party“) se přitom můžeme dívat jako na jeden z hlavních nástrojů (ne-li přímo „ten hlavní“), kterým resorty vnitra a policejní složky celé Unie formulují a prosazují své konkrétní požadavky na čím dál tím rozsáhlejší a detailnější monitorování všeho, co se kde děje – od uchovávání provozních a lokalizačních údajů, až po nejrůznější odposlechy a další aktivity.
Toto vše je vhodné mít na paměti při hodnocení Pražské deklarace: je to dokument, přicházející primárně od policejních složek, resp. složek „vymáhajících dodržování zákona“ (Law Enforcement Authorities). Na druhou stranu musím (alespoň za sebe) konstatovat, že samotný obsah deklarace mi přijde docela rozumný a správně koncipovaný. Není totiž vůbec postaven na represích, či alespoň „hlavně na represích“, jak by se od jeho autorů asi dalo očekávat. Naopak výrazně akcentuje prevenci, skrze osvětu, vzdělávání a spolupráci všech subjektů, podílejících se na výchově mladých lidí. A pokud jde o „závadný obsah“, primárně jde po jeho odstranění – a teprve tam, kde to není možné, usiluje o jeho blokování, či alespoň „ztěžování přístupu“:
[Zavazujeme se,] že zajistíme spolupráci mezi veřejnými orgány a soukromým sektorem, zejména poskytovateli internetových služeb, za účelem zjišťování možností, jak odstraňovat materiály k sexuálnímu zneužívání dětí z Internetu přímo u zdroje, a pokud to nebude možné, identifikovat a blokovat, narušovat nebo ztěžovat přístup ze zemí EU k webovým stránkám obsahujícím materiály k sexuálnímu zneužívání dětí;
Dalším zajímavým momentem je to, že Deklarace vůbec nepracuje s pojmem „dětská pornografie“, a místo toho hovoří o „sexuálním zneužívání“ a „vykořisťování“, páchaném na dětech. Tomu rozumím tak, že autoři si již ujasnili rozdíl mezi uvedenými pojmy i to, proti čemu vlastně chtějí bojovat. Třeba v tom ohledu, že počítačem vytvořený obraz (pornografického charakteru) nemusí znamenat žádné zneužití jakékoli fyzické osoby.
Vedle toho Pražská deklarace rozšiřuje svůj „záběr“ i na nové skutkové podstaty, jako je grooming (překládaný v české verzi deklarace jako „lákání dítěte“) či kybernetická šikana, proti kterým chce také bojovat.
Jenže: Pražská deklarace je pouze deklarací, a nikoli zákonem. Je vyjádřením toho, jak se někdo (signatáři deklarace) dívá na konkrétní problematiku a co s ní hodlá (dobrovolně) dělat. Není zákonem, resp. normou, která by někomu něco přikazovala.
Bylo by ale naivní domnívat se, že souběžně s deklarací neprobíhají další aktivity, včetně přípravy nových, již právně závazných norem.
Nová rámcové směrnice
Konkrétní normou, která již bude závaznou v právním slova smyslu a do které se promítá alespoň část obsahu Pražské deklarace, je připravovaná rámcová směrnice “o boji proti sexuálnímu zneužívání, sexuálnímu vykořisťování a dětské pornografii“. Ta by měla nahradit dosavadní rámcovou směrnici 2004/68/JHA „o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii“, která je dnes hlavní unijní normou pro popisovanou oblast.
Návrh nové rámcové směrnice připravil na konci letošního března direktorát pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost, vedený komisařem Jacquesem Barrotem. Počátkem dubna o něm měla jednat Rada EU (pod českým předsednictvím), a vedle toho tento návrh leží i v europarlamentu, kde se ale zatím nedočkal projednávání. Čeho se ale návrh již dočkal, je morální podpora v rámci Pražské deklarace, která jeho přijetí podpořila.
V prvním přiblížení lze konstatovat, že nová rámcová směrnice nadále pokračuje v tažení proti dětské pornografii (kterou Pražská deklarace naopak nezmiňuje), a dokonce v tomto ohledu ještě značně „přitvrzuje“. Kromě toho, už dle svého názvu, nově přidává i skutkovou podstatu „sexuálního zneužívání“, a také grooming („lákání dítěte“). V neposlední řadě explicitně zavádí možnost (resp. povinnost) blokování konkrétního obsahu na Internetu. Co naopak nepřebírá, resp. neřeší, je kybernetická šikana.
Pojďme si nyní hlavní změny probrat podrobněji.
Dětská pornografie už nemusí být pornografií
U dětské pornografie si autoři uvědomili, že tato se nemusí nutně „stahovat“, ve smyslu nějakého downloadu souborů, ale lze si ji i jen prohlížet, ve smyslu běžného procházení WWW stránek. A tak rozšířili skutkovou podstatu, když vedle „držení“ má být nové trestné i takovéto „prohlížení“, definované jako:
„vědomé získání přístupu k dětské pornografii, prostřednictvím informačního systému“.
Současně ale dochází ke změně ve vymezení toho, co vlastně je dětskou pornografií: dosud to obecně mohlo být například i zobrazení „skutečné osoby se vzhledem dítěte“ – ale pokud v konkrétním případě takovéto osobě bylo (v době snímání) už více jak 18 let, už se o dětskou pornografii nejednalo. V nové směrnici už ale takováto „vylučující“ klauzule chybí, takže o dětskou pornografii může jít i v případě zobrazení řádně plnoletých osob mladšího vzhledu. Přitom „dítětem“ se rozumí každá osoba mladší 18 let.
Navíc to ani nemusí být reálné osoby, protože definice (již v původní směrnici i v navrhované nové směrnici) hovoří i o „realistickém zobrazení neexistujícího dítěte“ – čímž se (alespoň podle mého názoru) nerozlišuje mezi materiály, které vznikly uměle, a materiály zobrazující reálné osoby. A ještě další podstatný rozdíl: zatímco podle stávající směrnice je „dětská pornografie“ vymezena jako takový pornografický materiál, který zobrazuje skutečné dítě, skutečnou osobu se vzhledem dítěte či je realistickým znázorněním neexistujícího dítěte, které se „aktivně nebo pasivně účastní jednoznačně sexuálního jednání“, nově tomu má být jinak.
Nově to už může být „jakýkoli materiál“ (tedy již ne nutně pornografický materiál), který „vizuálně zobrazuje dítě, nebo jakoukoli osobu vypadající jako dítě, nebo realistické ztvárnění neexistujícího dítěte, zapojeného do reálného nebo simulovaného sexuálně explicitního chování“. Znovu s připomenutím, že „dítětem“ se rozumí osoba mladší 18 let, a v případě mladistvého vzhledu je odkaz na rodný list a již dosažený věk 18 let irelevantní.
Nechci zde vypadat jako nějaký zastánce pornografie, ale neodpustím si vyslovení názoru, že tato nová definice vše ještě více komplikuje. Že vychází ještě méně vstříc rozumnému a smysluplnému nastavení hranice mezi tím, co je nezávadné, a co naopak už závadné je a nemělo by být tolerováno. Skoro jako kdyby represivní složky potřebovaly dostatečně pružnou definici, pod kterou by mohly zahrnout snad úplně cokoli, co takto zahrnout chtějí. Jaké to bude mít dopady například na umění, třeba na umělecké akty? Budou moci zobrazovat jen osoby v důchodovém věku, aby opravdu nikdo nemohl dojít k závěru, že vypadají mladší 18 let?
Blokování stránek – jen když je podloženo zákonem
Další významnou změnou, kterou navrhovaná směrnice přináší, je možnost blokování stránek s dětskou pornografií. Takováto možnost v původní (dnes platné) směrnici obsažena není.
Velmi zajímavé přitom je, jak nová směrnice k možnosti blokování stránek přistupuje. Ačkoli u vymezení samotné dětské pornografie jde (podle mého názoru) až za hranice účelnosti, u jejího blokování je naopak přeci jen „rezervovanější“ – alespoň oproti praxi, kterou dnes praktikují někteří internetoví provideři a mobilní operátoři (u nás například Vodafone, a od května i T-Mobile). Ti totiž blokují z vlastního rozhodnutí a navíc způsobem, nad kterým mají kontrolu pouze oni sami, bez dostatečně definovaných možností jak se domoci nápravy v případě chyb.
To navrhovaná směrnice jasně říká, že o blokování mají rozhodovat kompetentní soudní a policejní orgány (a nikoli sami operátoři a provideři), a že blokování je přípustné jen za existence adekvátních ochranných opatření, bránících zneužití (či jen „nadměrného využití“) tohoto mechanismu. Ocitujme si návrh příslušného paragrafu doslovně:
Článek 18
Blokování webů s dětskou pornografií
Členské státy přijmou nezbytná opatření k tomu, aby kompetentní soudní či policejní orgány mohly nařídit či jiným způsobem dosáhnout zablokování přístupu internetových uživatelů k internetovým stránkám, obsahujícím či šířícím dětskou pornografii, za podmínky existence adekvátních ochranných opatření, konkrétně zajišťujících že blokování bude omezeno jen na to co je skutečně nezbytné, že uživatelé budou informováni o důvodech blokování, a poskytovatelé obsahu budou informováni o možnosti napadnout blokování u soudu.
K navrhované nové směrnici přitom existuje i doprovodný (konzultační) dokument, který se k problematice blokování stránek vyjadřuje podrobněji. Konstatuje například, že EU obecně podporuje samoregulační mechanismy, které zavádí jednotliví provideři a operátoři, a své požadavky na blokování míní obecně jako doplněk či rozšíření, a nikoli jako náhradu samoregulace ze strany privátních subjektů.
Upozorňuje ale na jednu velmi důležitou věc, kterou je nezbytný soulad s Listinou základních práv Evropské unie, a konkrétně jejím článkem č. 11, který se týká svobody projevu a informací. Zde obsažené právo přijímat informace nebo myšlenky (bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice) – podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku – smí být omezeno pouze zákonem, a ještě za plnění dalších podmínek, jako například potřebou předejít kriminálním činům. A zatímco tyto „další“ podmínky se u šíření dětské pornografie zdají být splněny, podmínka „stanovení zákonem“ nemusí být splněna tam, kde jde pouze u samoregulaci. Jinými slovy (a už podle mé interpretace): pokud k tomu operátoři a provideři nemají oporu v zákoně, neměli by nic blokovat (bez souhlasu svých zákazníků).
Situace v Německu
S nutností „opřít“ blokování o ustanovení zákona nejspíše souvisí i poslední vývoj v Německu. Tam již v lednu vláda signalizovala záměr přinutit větší providery k blokování dětské pornografie. Nakonec jich souhlasilo a počátkem dubna dohodu podepsalo pět providerů (Deutsche Telekom, Vodafone/Arcor, Hanse Net, Kabel Deutschland a Telefonica O2). Další tři to ale odmítli, s poukazem na to, že k blokování není v německých zákonech opora.
A tak německá vláda nelenila a takovýto zákon připravila – a předminulý týden ho i sama schválila. Zatím ale není platný ani účinný, protože teprve musí projít parlamentem. Nicméně už jeho schválení na úrovni vlády přesvědčilo další dva providery, kteří se k dohodě o blokování přidali. Všichni teď mají 6 měsíců na zprovoznění blokovacích mechanismů a jejich spuštění.
Specifickou charakteristikou německého řešení je to, že seznam „adres k blokování “ (podle dostupných zdrojů by snad mělo jít o IP adresy, místo URL) by měla připravovat a každý den aktualizovat tamní federální policie – a provideři by měli přesměrovávat uživatele z těchto adres na centrální (vládní) stránku, vysvětlující důvod blokování.
Samotný seznam adres k blokování ale bude tajný. Také IP adresy těch, kteří se na blokované stránky chtěli podívat, prý nebudou nijak vyhodnocovány ani jinak využívány. Alespoň tak je to doposud prezentováno. Některé zdroje ale již hovoří o tom, že provideři budou takovéto IP adresy shromažďovat a na vyžádání je poskytovat oprávněným orgánům státu.
Podle očekávání se již i v Německu ozvala řada názorů, argumentujících že celé řešení s blokováním webových stránek je zcela neúčinné, protože ho lze snadno obejít, a že šíření dětské pornografie se dnes již primárně odehrává jinými kanály, než jsou běžné WWW stránky. Chybí snad už jen spekulace, že vše je vlastně jen jakýsi zastírací manévr k odvedení pozornosti: že cílem je vnutit šiřitelům skutečné dětské pornografie představu, že nebezpečí jim hrozí pouze přes WWW stránky – a pak je „dostat“ na jejich skutečných distribučních kanálech, kde si již nebudou dávat takový pozor.
Nicméně nový německý zákon, promptně překřtěný na zákon o internetové cenzuře, si již stihl získat i své příznivce. Kladně jej hodnotí například hudební průmysl, který by jej rád rozšířil i na blokování webů, podporujících sdílení autorsky chráněného obsahu. A ozvali se třeba i vydavatelé knih, že by na seznam blokovaných míst rádi přidali například Rapidshare.
Kdo (a s čím) přijde jako další? A kde to vše skončí?