Historie českého Internetu: odkud se kdysi stahovalo?

Již před deseti lety byl na českém Internetu k dispozici zajímavý obsah, v podobě různých souborů. Ty se umisťovaly do tzv. anonymních FTP archivů, odkud si je mohl kdokoli stáhnout. Tedy pokud věděl odkud a jak. Pak se nemusel bát ani zrcadel, ani blbouna nejapného.

Před deseti lety, v době kdy se český Internet liberalizoval a otevíral komerčnímu využití, po nějakém stahování hudby či celých filmů nebylo ani stopy. Výměnné (P2P) sítě teprve čekaly na své zrození, i když třeba technologie pro MP3 již byla k dispozici. Takže obsah, který byl tehdy na Internetu nabízen, byl ponejvíce "počítačový" - byly to různé programy i zdrojové kódy, návody, příručky, a občas i nějaké to umění, literatura apod. Měl prakticky výlučně podobu souborů, zatímco streaming tehdy byl ještě vzácností.

Snad vždy to také byl obsah volně šiřitelný, který si mohl stáhnout kdokoli chtěl. Na druhé straně to ale neznamenalo, že si s ním každý mohl dělat, co ho napadlo (jako třeba vydávat ho za svůj výtvor, či dokonce prodávat). Ale to se tehdy vcelku dodržovalo.

Anonymní FTP archivy

Otázkou ale bylo, kam takovýto volně šiřitelný obsah umístit, tak aby se k němu mohl dostat skutečně každý. Jelikož distribuovaný model P2P sítí čekal na své zrození, zbýval pouze model centralizovaný - umístit příslušný obsah na nějaký centrální server, odkud by si jej kdokoli mohl stáhnout. Již od počátku Internetu a protokolů TCP/IP přitom byl k dispozici protokol FTP (File Transfer Protocol), určený právě pro přenos souborů, a tak se ke stahování využíval právě on.

Vyřešit se ale musela ještě otázka identity uživatelů: FTP zná pojem uživatele a vyžaduje zadání uživatelského jména a ověření identity pomocí hesla. Takže když měl být nějaký archiv souborů veřejně přístupný, pro kohokoli, pod jakým jménem a heslem se měl "kdokoli" přihlásit, aniž by se musel nějak dopředu ptát?

Nakonec se prosadila jednotná konvence, v rámci které uživatelé "z ulice" zadávali jméno "anonymous". Odsud pak také pramenilo pojmenování příslušných FTP archivů, používajících tuto konvenci: byly to anonymní FTP archivy. Uživatelé při jejich návštěvě obvykle museli zadávat i nějaké heslo, ale to již nesloužilo k ověření identity, ale spíše pro různé statistiky. Nejčastěji byl požadován email návštěvníka, a provozovatel serveru to pak využíval například pro doložení toho, kdo všechno jeho archiv navštěvuje (nejčastěji vůči svému sponzorovi).

FTP archivy jako skladiště souborů

FTP archivy obecně (tedy nejen ty anonymní) lze nejlépe připodobnit k jednoduchým skladištím souborů, organizovaným po vzoru diskových jednotek počítačů - tedy se stromovitou strukturou adresářů, do kterých jsou jednotlivé soubory umisťovány.

Ten, kdo chtěl v nějakém FTP archivu něco najít, to ale měl poměrně komplikované. Neměl totiž k dispozici žádné nabídky toho, co se kde nachází, protože princip fungování FTP s ničím takovým nepočítá. Uživatel si mohl pouze nechat vypsat obsah konkrétního adresáře, a samozřejmě také mohl mezi adresáři přecházet. Takže buďto si musel prohledat celý FTP archiv sám, nebo mohl využít nějaké vyhledávací služby, která dělala v zásadě to samé - ale pak si pamatovala co se kde nachází a dokázala na to vrátit odkaz. To jsme si popisovali minule, u služeb jako je (byl) Archie či Nosey Parker, případně i Veronica.

Jak FTP archivy vypadaly?

To, jak se uživateli zobrazoval obsah FTP archivů, záleželo na tom, jakého klienta používal. Nejpružnější, ale současně asi nejméně uživatelsky přítulné, byly tzv. řádkové klientské programy, kde uživatel musel používat příslušné textové příkazy. Prostřednictvím nich se pak mohl přihlašovat k FTP archivu (anonymnímu i neanonymnímu), přecházet mezi adresáři, vypisovat si jejich obsah, a hlavně zadávat pokyny k přenosu jednotlivých souborů tím či oním směrem.

Příklad řádkového klienta vidíte na následující skupině obrázků, která ukazuje tehdy velmi obsáhlý a populární FTP server na pražské VŠE (ftp.vse.cz). Měl jednu zvláštnost, která se týkala jeho velké "opatrnosti" - ale k tomu se dostaneme za chvíli.

Pokud se pozorně podíváte na první obrázek, možná si všimnete že byl nasnímán téměř na den přesně před deseti lety: 31. července 1995.

Řádkový FTP klient přitom nebyl jedinou možností. Vedle něj byly již tehdy k dispozici první grafické klientské programy, které vypisovaly obsahy aktuálních adresářů (místního a vzdáleného) do dvou oken, umožňovaly označit kterýkoli soubor a tlačítkem navolit jeho přenos jedním či druhým směrem (do aktuálního adresáře na druhé straně). Pohled na stejný server (ftp.vse.cz) skrze takovéhoto klienta ukazují následující dva obrázky.

Další možností byl "plně grafický" klient, který se inspiroval u tehdy stále ještě nastupujících operačních systémů s grafickým uživatelským rozhraním, a převzal jejich způsoby zobrazování adresářů a souborů (ve formě ikon), stejně jako manipulaci - pouhým přetahováním ikon (drag&drop). Teprve později se takovíto grafičtí klienti dočkali plné integrace do standardních systémových utilit pro manipulaci se soubory (ve Windows do Průzkumníka).

Poměrně jednoduchý byl i přístup do FTP archivů prostřednictvím webových browserů. Ty měly snad od začátku v sobě zabudovaného příslušného FTP klienta, a uživateli tak stačilo jen zadat příslušné URL. Výsledkem bylo jednoduché grafické zobrazení obsahu adresářové struktury a/nebo souborů, ale s omezenými možnostmi manipulace se vzdálenými objekty. Příklady ukazují následující obrázky. Na třetím z nich si povšimněte výpisu určitého "úvodního textu". To je ale záležitostí příslušného FTP serveru, a FTP klient může takovýto text buď zobrazovat (stejně jako to dělá i ten řádkový, viz úplně první obrázek), nebo jej naopak nevypisovat vůbec (což dělají grafičtí klienti).

V roce 1995, ze kterého jsou dnešní ukázky, stále ještě "frčel" Gopher, a také z něj se dalo do FTP archivů dostat. Výsledek ale byl víceméně stejný, jako při použití WWW browserů.

Konečně možnost přístupu k FTP archivům měli i ti uživatelé, kteří byli odkázáni jen na elektronickou poštu. Stačilo jim použít službu FTPMAIL, provozovanou na univerzitě v Liberci. Fungovala v principu velmi jednoduše: ty příkazy, které by uživatel psal v rámci řádkového klienta, posílal mailem na adresu uvedené služby. Ona mu na oplátku posílala zpět odpovědi druhé strany, ať již jen textové (druhý z následujících obrázků) či ve formě souborů (v příloze k mailu, třetí obrázek, u binárních souborů, nebo přímo v těle zprávy, u textových souborů, viz čtvrtý obrázek). K dispozici byl také návod (stačilo zaslat příkaz help, viz první obrázek), a jedna užitečná vlastnost navíc: pokud jste měli jen omezenou velikost schránky resp. zprávy, služba FTPMAIL za vás sama rozdělila požadovaný soubor na příslušný počet částí, a poslala je samostatně (viz pátý obrázek).

Samotný koncept FTPMAIL-u pak někde fungoval i bez FTP archivů, pro zasílání jednotlivých souborů. Takto byla například řešena distribuce tehdy oblíbené příručky pro používání Internetu jen skrze elektronickou poštu ("Příručky doktora Boba pro neinteraktivní přístup na Internet"). Ostatně, šlo by takovouto příručku vůbec šířit nějak jinak?

Úskalí FTP archivů

FTP archivy před deseti lety skýtaly různé nástrahy. Některé z nich byly dány jejich kapacitními možnostmi. Ty samozřejmě nebyly neomezené, a tak provozovatelé FTP archivů obvykle aplikovali určité restrikce na to, kolik lidí smí být najednou přihlášeno k jejich serveru a pracovat s ním. No a pokud jste se právě nevešli do tohoto limitu, čekala vás nějaká podobná hláška jako na následujícím obrázku. Stačilo ale chvíli počkat a doufat, že se někdo jiný odhlásí.

Poměrně specifický požadavek aplikoval ve své době oblíbený FTP server na pražské VŠE. Nedůvěřoval totiž nikomu, u koho se nepodařil zpětný převod z jeho IP adresy na symbolické doménové jméno. Nejčastěji šlo o nesprávně nastavenou (či vůbec nenastavenou) reverzní doménu, přes kterou tento překlad probíhá. Správci FTP serveru na VŠE to zřejmě interpretovali jako podezřelou okolnost, naznačující že jde o nějakého "nekalého" uživatele, a tak ho nepustili dále (viz následující obrázek).

Zajímavé je, že ani v dnešní době nemají zdaleka všichni uživatelé (resp. jejich ISP) v pořádku nastavení reverzní domény a vše co s tím souvisí, a zpětný překlad z IP adresy do kanonického doménového jména u nich neproběhne. Soudím tak alespoň podle logu svého archivu, kde se poměrně velká část těchto zpětných překladů také nezdaří. Měl by to ale být důvod, proč považovat příslušného uživatele za nějak podezřelého? Ve většině případů o nějaké reverzní doméně asi nemá ani tušení.

Didus Ineptus

Kolem roku 1995, kdy byly FTP archivy stále velmi v kurzu a hojně využívané, se obvykle jednalo o skutečně anonymní servery - jednak ve smyslu použité konvence (uživatel se hlásil jako "anonymous"), ale pak také v tom smyslu, že neměly nějaké vlastní jméno. Byl to třeba jen (prozaicky) FTP server VŠE, nebo FTP server Liberecké univerzity atd.

Z tohoto trendu se ale vymykal anonymní FTP server, provozovaný při výpočetním centru pražského ČVUT. Jeho správci mu dali jméno, a to dosti kuriózní: Didus Ineptus. To je latinský ekvivalent Blbouna nejapného (což je, kromě svého pejorativního významu, také živočišný druh, dnes přejmenovaný na "Dodo mauritánský", podrobněji). Proč byl ale takto pojmenován i FTP server na pražském ČVUT, skutečně nevím. Nejspíše šlo o nějakou recesi.

Na zmíněném FTP serveru byla kromě jeho jména zajímavá ještě jedna další věc. Totiž to, že měl vlastní webový front-end, jaký by mu mohly závidět i dnešní FTP servery. Samozřejmě jste se k němu mohli připojit a pracovat sním skrze protokol FTP (tedy přes URL ve tvaru ftp://ftp.cvut.cz), z jakéhokoli klienta který FTP podporoval. Stejně tak jste se ale k němu mohli připojit pomocí protokolu HTTP (pomocí URL http://ftp.cvut.cz), který používá služba World Wide Web, a pak už jste komunikovali právě s tímto webovým front-endem.

Jak vypadal, vidíte na následujících obrázcích. Byl o něco pohlednější, ale v tom jeho hlavní přínos určitě nebyl. Šlo spíše o to, že v rámci webového front-endu bylo zabudováno hned několik nástrojů pro snazší práci se soubory v archivu. Mohli jste si vybrat jeden nebo několik z nich, a nechat si zaslat poštou (takže to vlastně byla funkčnost FTPMAILu). Nebo jste si mohli zvolit určitou sestavu souborů, a Didus Ineptus vám je zabalil a nabídnul ke stažení již jako jeden (zkomprimovaný) celek.

Zrcadla

Na závěr si znovu připomeňme, k čemu se vlastně FTP archivy používaly: ke zpřístupnění souborů. S nimi pak všeho, co bylo možné "zabalit" do podoby souboru (což je v podstatě všechno, kromě tzv. streamovaných médií). V dnešní době FTP archivy stále existují a slouží stejnému účelu - ale troufnu si říci, že jejich význam již není zdaleka tak velký jako dříve. To proto, že v dnešní době se soubory zpřístupňují spíše přes WWW.

Ve své době (v polovině devadesátých let) však anonymní FTP archivy plnily ještě jednu důležitou funkci, o kterou v mezidobí přišly snad ještě důsledněji. Šlo o tzv. zrcadlení jiných FTP serverů. Co si pod tím představit?

V uvedené době, kdy přenosové kapacity Internetu ještě nebyly zdaleka takové jako dnes, a zejména kapacita do zahraničí byla velmi drahá (a proto i malá), byl velký rozdíl mezi tím, zda jste něco stahovali ze zahraničí (nejspíše zpoza oceánu), nebo z nějakého místního serveru, nejlépe přímo v síti vašeho providera. Aby opakované stahování jednoho a téhož obsahu z velké dálky zbytečně nezatěžovalo již tak plně vytížené (a hodně drahé) linky do zahraničí, ujal se zvyk zřizovat místní repliky zahraničních serverů. Ty pravidelně aktualizovaly svůj obsah podle vzdáleného vzoru (například 1x denně, či 1x za dva dny apod.), a tak vlastně "zrcadlily" jejich obsah. Ten pak byl lépe dostupný místním uživatelům, a příslušný provider na tom vydělal menším vytížením své zahraniční konektivity.

I dnes se stále ještě lze setkat se zrcadly (mirror-y) jiných serverů, ale motivace pro jejich zřizování už není zdaleka tak velká jako dříve, a tak jich je podstatně méně. Před cca deseti lety ale zrcadel (mirrorů) bylo hodně, a na tehdejším seznamu zdrojů Cesnetu (ke kterému se dostaneme v dalších pokračováních tohoto seriálu) jich byl dosti dlouhý výčet.

O tom, že anonymní FTP archivy ani v dnešní době zdaleka nevyhynuly, se můžete přesvědčit sami. Můžete navštívit i zde popisované archivy z doby před deseti lety (ftp.vse.cz a ftp.cvut.cz), byť fakticky jsou to asi úplně jiné stroje. Sami ale uvidíte, že jejich obsah se v mezidobí dosti zásadně změnil. Zmizelo snad vše kolem MS Windows, a zůstaly jen věci zaměřené na jiné platformy, hlavně Unixové.