Nový duch SIPVZ - I.

Než se ke všem událostem dostaneme podrobněji, zde je alespoň jejich heslovitý výčet:

• rozjely se pilotní projekty a rozvojové programy SIPVZ, vznikají první centra excelence
• ministerstvo informatiky vydává návrh Státní informační a komunikační politiky, který sice ještě nebyl konzultován s MŠMT a formálně nenavazuje na stávající koncepci, ale pasáže zabývající se vzděláváním se svým pojetí až tak neliší od nového přístupu k celé problematice SIPVZ
• ministerstvu školství se podařilo získat peníze na financování PIII v letošním roce
• bylo rozhodnuto o financování realizace SIPVZ v dalších letech. V souvislosti s tímto rozhodnutím došlo i k:
• o prodloužení celého SIPVZ o rok, do roku 2006
• o zřízení podprogramu pro tzv. červené školy
• byl přijat Aktualizovaný plán II. etapy Realizace SIPVZ
• o MŠMT dostalo za úkol navrhnout další způsob financování připojení a vybavení škol (v souvislosti s tím, že po roce 2005 přechází toto financování na zřizovatele škol)

V dnešní první části se zaměříme zejména na návrh Státní informační a komunikační politiky a na aktivity kolem SIPVZ, které již probíhají (pilotní projekty, rozvojové projekty atd.), s tím že se pokusím dát vše do vzájemné souvislosti.

Jaký statut má návrh Státní informační a komunikační politiky?

Na letošním Invexu představil ministr informatiky Vladimír Mlynář návrh nové koncepce státu v oblasti tzv. informační společnosti a elektronických komunikací (jak se dnes začíná říkat dosavadním telekomunikacím). Zajímavé na této koncepci je právě to, že je "konvergovaná", neboli že se zabývá oběma uvedenými oblastmi současně - zatímco dosud jsme měli samostatnou koncepci v oblasti informační společnosti (dokument "Státní informační politika", na který navázala i Státní informační politika ve vzdělávání, alias SIPVZ), a samostatnou koncepci v oblasti telekomunikací (Národní telekomunikační politiku).

Také tato nová konvergovaná koncepce (Státní informační a komunikační politika, dále zkratkou SIKP) se samozřejmě zabývá oblastí vzdělávání, a lze jistě očekávat, že tak jako stávající SIPVZ vycházela z původní Státní informační politiky, bude i další vývoj SIPVZ vycházet z hlavních "mantinelů" a priorit, které pro oblast vzdělávání načrtne nová koncepce, SIKP. Jistě proto neuškodí seznámit se s tím, jak tyto "mantinely" a priority vypadají.

Nejprve ale důležité upozornění: návrh Státní informační a komunikační politiky vznikl možná poněkud netradičním způsobem, jako jednostranný návrh samotného ministerstva informatiky. Považuji za pravděpodobné, že MI ČR o vzniku a obsahu SIKP předběžně hovořilo i s ostatními resorty (a možná i politickými stranami), ale formálně jde zatím skutečně jen o jednostranný návrh, který ještě neprošel ani mezirezortním připomínkovým řízením, ani projednáním ve vládě. Toto platí i ve vztahu k MŠMT a k SIPVZ - zatím je skutečně třeba chápat návrh SIKP jako samostatnou aktivitu Ministerstva informatiky, dosud neprojednanou s ministerstvem školství, a tudíž formálně "nesladěnou" s existující SIPVZ. Toto projednání by zřejmě mělo proběhnout v listopadu, v rámci mezirezortního připomínkového řízení (do konce října je návrh SIKP vystaven na webu MI ČR k veřejné diskusi).

V tomto článku se pokusím vyjádřit a zdůvodnit svůj názor, že i přes dosavadní formální oddělenost a "nesladěnost" je filosofie SIKP velmi blízká, ne-li zcela shodná s tím, jak se vyvíjí SIPVZ v rukou MŠMT.

Priority SIKP

Návrh Státní informační a komunikační politiky, který sám úzce navazuje na evropskou koncepci eEurope 2005, má čtyři prioritní oblasti:

1. Dostupné a bezpečné komunikační služby:
2. Informační vzdělanost
3. Moderní veřejné služby on-line
4. Dynamické prostředí pro elektronické podnikání

přičemž významné je i jejich pořadí. První priorita, tedy dostupnost komunikačních služeb a jejich bezpečnost, je chápána jako nezbytný předpoklad k tomu, aby vůbec mělo smysl usilovat o něco dalšího. Další prioritou je pak právě "informační vzdělanost", která má sama tři dílčí podoblasti:

• Informatizaci škol,
• informační gramotnost, e-learning a řešení problému digital divide
• vědu a výzkum.

První podoblast, tj. informatizace škol, asi nejvíce "zasahuje" do stávající problematiky SIPVZ. Druhá podoblast se týká především vzdělávání široké veřejnosti, a název třetí podoblasti snad nepotřebuje komentáře. Pojďme se proto podívat, jak návrh Státní informační a komunikační politiky přistupuje k informatizaci škol. Fakticky je ale příslušná oblast zaměřena nejen na školy, ale obecněji na všechny vzdělávací instituce, a také knihovny.

Co s vlastním potenciálem škol?

Návrh SIKP v každé ze svých prioritních oblastí, resp. podoblastí specifikuje, jakými zásadami se stát chce řídit, a jakých cílů hodlá dosáhnout. V oblasti informatizace škol (vzdělávacích institucí, knihoven) považuji za nejvýznamnější následující zásadu:

To je zcela zásadní odklon od principu, na kterém stojí a funguje dnešní "Internet do škol". Původně "někdo" zřejmě vyšel z předpokladu, že školy se obecně nedokáží postarat o sebe a své vlastní potřeby v oblasti ICT technologií, a v zadání pro realizaci projektu PIII (alias "Internet do škol") poptal kompletní zabezpečení provozu externím subjektem (generálním dodavatelem), dokonce s garantovanými službami. Důsledky snad není nutné příliš rozvádět: vznikl školský intranet, jehož vybudování stát plně zaplatil ale nechal zcela ve vlastnictví generálního dodavatele. Navíc stát platí generálnímu dodavateli nemalé peníze za průběžnou správu a další úkony, které by si některé školy jistě dokázaly zajistit samy. Outsourcing externím subjektem vedl dokonce k tomu, že bránil školám v použití dodané techniky k tomu, k čemu by ji školy chtěly využít (viz známé problémy s CERESem a nemožností instalovat vlastní software, patřící škole). Není jistě těžké nahlédnout, že když stát takto nechal ležet ladem veškerý potenciál škol a místo něj platí za externí dodávku, že ho to přišlo podstatně dráž. Kvůli tomu pak alokované finanční prostředky nezbyly na všechny školy, což dalo vzniknout nepříjemnému problému s tzv. červenými školami.

To, co obsahuje návrh Státní informační a komunikační politiky, považuji za podstatně rozumnější princip: v první řadě má být využit vlastní potenciál škol (vzdělávacích institucí). Teprve tam, kde takovýto potenciál není k dispozici, má nastoupit outsourcing, alias zajištění externím subjektem. I zde ale mají mít přednost subjekty z resortu školství (tj. jiné školy, resp. vzdělávací instituce).

O tom, že školy mají opravdu nezanedbatelný vlastní potenciál v oblasti ICT, svědčí například počty tzv. pilotních projektů, které jsou v letošním roce jednou ze stěžejních aktivit v rámci SIPVZ. Ministerstvo pro ně připravilo metodiku (Metodika pilotních projektů v rámci I. etapy realizace SIPVZ, č. j. 13 256/2003-28), a s postupem času se sešlo celkem 496 návrhů projektů, souvisejících s projektem PII. Konkrétně z následujících pěti oblastí:

Okruh A - Implementace výukového softwaru na I. stupni základní školy
Okruh B - Implementace výukového softwaru na II. stupni ZŠ a víceletých gymnáziích
Okruh C - Implementace výukového softwaru na středních školách
Okruh D - Implementace výukového softwaru na speciálních školách
Okruh E - Informační gramotnost veřejnosti

Přijato k realizaci nakonec bylo 332 projektů, přičemž u 113 z nich bylo shledáno, že "přesahující rámec školy a mají dopad v regionu, případně v ČR", a tak se přistoupilo i k zajištění "přenositelnosti" těchto projektů (možnosti jejich rozšíření na další školy a vzdělávací instituce). Fakticky jde například o to, že školy, které jsou nositeli příslušného projektu, budou poskytovat dalším subjektům z resortu metodickou pomoc při implementaci daného softwaru či specifického výukového a vzdělávacího systému apod. Konkrétní cestou k tomu je "pasování" příslušných škol (vzdělávacích institucí) do postavení tzv. informačních center, resp. center excelence, se kterými explicitně počítá i samotná koncepce SIPVZ. Podrobněji se lze o pilotních projektech dočíst např. zde nebo zde, jejich databázi pak najdete zde.

Dalším příkladem konkrétního využití vlastního potenciálu škol a vzdělávacích institucí jsou tzv. rozvojové programy. Ty se od pilotních projektů liší především v tom, že jsou vypisovány a řešeny více v centrální režii ministerstva, zatímco pilotní projekty jsou založeny na aktivní spoluúčasti krajů a zřizovatelů škol.

Sdružování financí

Další významná zásada z návrhu SIKP se týká financování:

To je opět odklon od dosavadního stavu, kdy vše jde ze státního rozpočtu, a školy ani jejich zřizovatelé nemají žádnou spoluúčast. Dosavadní pokusy o zavedení vícezdrojového financování, které ministerstvu školství dokonce naordinovali poslanci za předchozí vlády Miloše Zemana, se až na jednu velmi nedávnou výjimku nezdařily. Podle mého názoru byl tento konkrétní neúspěch dokonce pozitivní, protože původní snahy o vícezdrojové financování se "zvrtly" do pokusů o zavedení tzv. obecně prospěšné společnosti (OPS-ky), která chtěla mj. "řízeně komercionalizovat" prostor, vzniklý zřízením školského intranetu (chtěla například prodávat reklamu ve školském intranetu a marketingové studie o chování žáků ). Obecně, přes tuto špatnou zkušenost, považuji princip sdružování prostředků z více zdrojů nejen za správný, ale také za velmi potřebný, až téměř nezbytný.

Zavedení vícezdrojového financování, které by kromě zřizovatelů zahrnulo i samotnou školu, by mělo i další pozitivní efekt. Za současného způsobu financování se škola může zdát, že to co dostaly k používání je vlastně zadarmo. Následně pak užitné vlastnosti poskytnutého řešení mohou hodnotit jinak, než kdyby na misce vah zvažovali to, co to skutečně stálo a stojí, a poměřovali to se skutečným přínosem.

Mohu-li se vrátit k výše zmiňovanému příkladu pilotních projektů, pak i ty jsou názorným příkladem toho, že sdružování finančních prostředků (či "ko-financování") je možné a životaschopné. Právě pilotní projekty jsou totiž definovány tak, že počítají se spoluúčastí krajů, zřizovatelů i samotných škol, a to až do výše 30 procent. Výše zmiňovaných 332 přijatých projektů získalo letos ze státní kasy (přesněji: z prostředků SIPVZ) částku 38 752 493,- Kč. Další partneři (kraje, zřizovatelé …) i samotné školy přispěly dohromady částkou 11 625 748,- Kč. Celkově se tak na realizaci pilotních projektů sešlo 50 378 241,- Kč.

Také již přijatý Aktualizovaný plán II. Etapy realizace SIPVZ počítá obecně se sdružováním finančních prostředků, ze kterých bude hrazeno připojení a provoz ICT technologie na školách po roce 2005, kdy končí stávající smlouvy na PIII.

Už žádnou exkluzivitu!

Další významnou zásadou, zakotvenou v návrhu Státní informační a komunikační politiky, je odmítnutí exkluzivity, a naopak podpora plurality dodavatelů a konkurence mezi nimi:

Snad netřeba dodávat, že stávající realizace projektu PIII je založena právě na poskytnutí exkluzivity jedinému (generálnímu) dodavateli, a že i kontrolní závěr NKÚ před časem konstatoval, že toto řešení nepřineslo očekávané efekty (v dosažení nižších cen díky velkoodběru). Snad nebudu sám, kdo vidí příčinu v tom, že generální dodavatel nemusel s nikým soutěžit, právě díky udělené exkluzivitě. Nově navrhovaný princip předjednání rámcových podmínek s více dodavateli má již větší šanci dosáhnout požadovaného efektu, díky vzájemné konkurenci mezi dodavateli.

Praktické naplnění principu plurality a konkurence, zejména pak v oblasti konektivity a poskytování služeb, bude nutně vyžadovat odklon od stávající koncepce připojování škol nikoli k Internetu, ale pouze k centralizovanému intranetu s jedním jediným (privátním) vlastníkem. Signály o takovémto odklonu skutečně existují, zejména pokud jde o uvažované připojování tzv. červených škol. Naproti tomu u tzv. zelených škol asi nelze takovýto odklon očekávat dříve jak k ukončení stávajících smluvních závazků mezi MŠMT a generálním dodavatelem.

Kromě toho, u již schváleného Aktualizovaného plánu II. etapy Realizace SIPVZ, se s žádným exkluzivním ani generálním dodavatelem nepočítá.

Jaké jsou konkrétní cíle?

Až dosud jsme se v souvislosti s návrhem Státní informační a komunikační politiky zmiňovali jen o obecných zásadách. Nyní přichází na řadu také konkrétní cíle:

• co nejdříve dokončit připojení všech škol, vzdělávacích institucí (včetně knihoven) k Internetu
• průběžně zvyšovat rychlost připojení škol, vzdělávacích institucí a knihoven k Internetu, s cílem dosáhnout alespoň evropského průměru v rychlosti připojení
• co nejrychleji dokončit vybavení škol a vzdělávacích institucí a knihoven ICT technologiemi, s cílem dosáhnout a udržet alespoň evropský průměr vybavenosti (u škol zejména: v počtu žáků na počítač, počtu učitelů na počítač, počítačů na školu a učebnu)
• co nejrychleji dokončit přípravu základních výukových programů pro jednotlivé předměty a oblasti výuky a vzdělávacích portálů
• systematicky zvyšovat informační gramotnost učitelů, podporovat certifikaci jejich znalostí
• průběžně zvyšovat schopnost škol využívat ICT technologie, technologie e-learningu a vzdělávacího SW, včetně jejich zavádění do výuky

Tyto cíle, byť formulované s dosti vysokým stupněm obecnosti, podle mého názoru dobře korelují s představami, které jsou obsaženy již ve stávající koncepci SIP, a znovu zakotveny v Aktualizovaném plánu II. Etapy realizace SIPVZ, kterým se budeme zabývat v dalších pokračováních tohoto malého seriálu. Jen pro dokreslení, v Aktualizovaném plánu se také operuje indikátory, jako je např. počet počítačů na 100 žáků, resp. počet žáků na jeden počítač, a celkový cíl je vyjádřen následovně: