Historie naší liberalizace, díl XXVII: Model LRIC

Velkým problémem prvních jednání o propojení mezi Českým Telecomem a nastupujícími alternativními operátory bylo stanovení nákladů na propojení, a z nich odvozených poplatků (tzv. propojovacích poplatků). Tedy poplatků, které si operátoři platili navzájem, při přechodu hovoru ze sítě jednoho z nich do sítě druhého.

Obecně není těžké si domyslet, že alternativní operátoři museli mít zájem na co nejnižších propojovacích poplatcích, protože to by jim umožnilo přijít na trh s nižšími (a tudíž i konkurenceschopnějšími) tarify pro koncové zákazníky. Naproti tomu v zájmu Českého Telecomu nutně muselo být udržet propojovací poplatky co nejvyšší, aby jeho konkurenti měli co nejméně prostoru k tomu, aby mu mohli fakticky konkurovat.

Co říká zákon?

Telekomunikační zákon sice otázku propojovacích poplatků explicitně řešil, ale nikoli dostatečně přesně. Předpokládá existenci několika kol, s tím že první z nich je ponecháno zcela na dohodě jednajících stran. Propojovací poplatky zde ještě nemusí vycházet z nákladů (pouze nesmí být diskriminační vůči jiným operátorům a musí být stanoveny transparentním způsobem). Teprve když se jednající strany nedokáží dohodnout, nastupuje ve druhém kole regulátor a předepisuje jednajícím stranám závaznou metodiku výpočtu propojovacích poplatků. Tato metodika již ze zákona musí vycházet z nákladů - ovšem zákon již neříká, jakým konkrétním způsobem.

Pokud se jednající strany nedokáží dohodnout na konkrétní výši propojovacích poplatků ani při zadané metodice jejich stanovení, nastupuje třetí kolo a s ním regulátor, ten vyjde ze své vlastní metodiky, sám ji použije k výpočtu propojovacích poplatků a tyto jednajícím stranám nadiktuje jako závazné.

Jak to šlo v praxi?

Když došlo na první jednání o propojovacích poplatcích, ještě na konci roku 2000, poměrně brzy se ukázalo že dobrovolná dohoda není možná. Telecom dokonce v prvním kole, v rámci své první referenční nabídky propojení (RIO) požadoval za propojení vyšší cenu, než jako účtoval svým koncovým zákazníkům za celý hovor.

Zákonitě proto došlo na další kola, a s nimi už i na odvození propojovacích poplatků od nákladů. Ovšem jakým způsobem? Zde se představy a požadavky jednajících stran začaly podstatně lišit.

FAC, Fully Allocated Costs

Český Telecom prosazoval metodu, označovanou jako FAC (Fully Allocated Costs). Její podstatu si lze představit tak, že se vezmou všechny náklady daného operátora, včetně historických, rozpočítají se na předpokládaný objem minut, a z toho vyjde určitý náklad na 1 minutu hovoru (a na základě tohoto nákladu pak lze stanovit cenu, resp. poplatek za propojení, vztažený k 1 minutě hovoru).

Problém této metody je v tom, že si nevšímá efektivnosti vynaložených investic (započítává je všechny), a případnou neefektivitu jednoho operátora tak fakticky přenáší na jiné operátory (skrze výši propojovacích poplatků).

Metoda Best Practice

Naši alternativní operátoři proti metodě plně alokovaných nákladů silně protestovali. Jako řešení, v situaci kdy trh se teprve otevírá a je potřeba rychle nalézt smysluplné a korektní řešení, navrhovali použití metody označované jako best practice. Její podstata je v tom, že se vezmou ceny reálně dosahované na trhu (rozuměj: zahraničním), například třemi nejlacinějšími operátory, a z těchto cen se odvodí propojovací poplatky (například jako průměr tří nejnižších cen na trhu).

Výhodou je možnost okamžité aplikace, bez komplikovaného propočítávání a dohadování se o oprávněných a neoprávněných nákladech.

Nevýhodou je naopak to, že metoda "best practice" není (striktně vzato) metodou vycházející z nákladů, jak to požaduje zákon.

LRIC

Když musel poprvé řešit nedohodu operátorů na propojovacích poplatcích, ještě na přelomu roku 2000 a roku 2001, použil regulátor upravenou metodu FAC, tj. metodu plně alokovaných nákladů (upravenou v tom smyslu, že některé položky nákladů regulátor Telecomu seškrtal jako neoprávněné). Později tak učinil ještě několikrát. Podstatné však bylo, že se jednalo jen o určitá dočasná řešení.

Již počátkem roku 2001 totiž regulátor i asociace APVTS (zastupující nejvýznamnější telekomunikační operátory) dospěli ke společnému závěru, že v dlouhodobějším výhledu je třeba přejít na metodu, označovanou jako LRIC (Long Run Incremental Costs). Její podstatu lze zjednodušeně charakterizovat tak, že se namodeluje (vytvoří model) efektivně fungujícího operátora, a na tomto modemu se studují tzv. inkrementální (přírůstkové náklady). Tedy nikoli náklady, spojené s vlastním fungováním operátora jako takového (což činí metoda plně alokovaných nákladů), ale pouze náklady dodatečné (přírůstkové, inkrementální), které má daný operátor navíc, kvůli tomu že musí zajišťovat propojení s jinými operátory.

Přírůstkové náklady, vypočítané pomocí tohoto modelu, se navíc ještě vztáhnou k určitému delšímu časovému intervalu, aby se vyloučil zkreslující vliv jednorázových investic (proto: "long run", ve smyslu "dlouhodobě"), a vypočítá se jejich průměr za určité časové období, typicky rok (odusd: Average, proto se někdy místo názvu LRIC používá také termín LRAIC, jako Long Run Incremental Average Costs).

Memorandum

Dohoda regulátora a asociace APVTS dostala podobu společného memoranda, podepsaného 14.3.2001. Za ČTÚ jej podepsal předseda David Stádník, za APVTS jeho šéf Svatoslav Novák. Obsahem memoranda byly mj. tyto body:

• APVTS a ČTÚ se dohodly že budou spolupracovat na tvorbě modelu LRIC
• Termín ukončení projektu: vypracování modelu do konce září 2001, testování modelu v měsíci říjnu, následované provedením požadovaných úprav s cílem připravit model k praktickému využití (stanovení cen za propojení pevných veřejných telekomunikačních sítí) od 1.1.2002
• ČTÚ se bude zúčastňovat prací v rámci projektu a bude dávat jednoznačně najevo svá stanoviska k projektu.

Obě strany se také dohodly, že budou vyvíjet maximální úsilí k úspěšnému dokončení projektu v plánovaném termínu.

Postup prací

V červnu 2001 byla na půdě APVTS ustavena odborná pracovní skupina, na jejíž práci se podílely společnosti Aliatel, Contactel, Český Telecom, České Radiokomunikace, e-Tel, GTS, Jet2Web, Transgasnet a UPC. Dále sám nezávislý regulátor (ČTÚ) a středisko Testcom, poskytující "technický servis" (například překlady odborných materiálů). Vedoucím skupiny byl nezávislý konzultant Ladislav Chudina. Jelikož šlo o značně komplikovanou problematiku, ke které v ČR není dostatečné zázemí, bylo využito služeb zahraničních konzultantů, konkrétně britské firmy Launchworks.

Práce na modelu LRIC byly dokončeny v říjnu 2001. K tomu je vhodné dodat, že Český Telecom se aktivně podílel na metodologické části (tvorbě samotného modelu LRIC, který modeluje přírůstkové náklady efektivního operátora na propojení), ale již odmítnul naplnit tento model svými konkrétními daty. Ty prohlásil za své obchodní tajemství a deklaroval, že je poskytne pouze regulátorovi.

Proto mohl být tuzemský LRIC model naplněn pouze údaji od alternativních operátorů a kvalifikovanými odhady (např. veřejně známými údaji, srovnatelnými údaji ze zahraničí atd.). Na základě těchto údajů byl na modelu LRIC proveden výpočet nákladů na propojení, který vedl na následující výsledky:

Pro srovnání: v inkriminované době (konec roku 2001) dosahovaly propojovací poplatky, stanovené ještě podle metody FAC (plně alokovaných nákladů) výše 66 haléřů za místní ukončení ve špičce, a 33 haléřů mimo špičku.

Zmatení protinávrhem?

Podle dostupných informací se v listopadu 2001 sešly v ČTÚ na stole dva návrhy modelu LRIC:

• Návrh, který vznikl v rámci pracovní skupiny na půdě APVTS a naplněný daty od alternativních operátorů (předán regulátorovi 28.11.2001)
• Vlastní návrh modelu LRIC od Českého Telecomu - navíc prázdný, tj. bez dat umožňujících využít jej pro konkrétní výpočty (předán regulátorovi 26.11.2001).

Zejména existence druhého návrhu (od ČTc) byla pro ostatní velkým překvapením. Dohoda, učiněná na půdě APVTS, totiž byla taková, že když Telecom neposkytl potřebná data k naplnění modelu, předá je alespoň regulátorovi. Místo toho ale Telecom dodal regulátorovi vlastní model, poněkud modifikovaný oproti společnému modelu od APVTS - ale hlavně bez dat.

Rozhodnutí 01/PROP/2002

Ačkoli se regulátor v memorandu z března 2001 zavázal použít model LRIC již pro stanovení propojovacích poplatků pro rok 2002, nestalo se tak. Mohl k tomu použít model LRIC od APVTS, naplněný daty od alternativních operátorů - ale neučinil tak.

Místo toho vydal 5.3.2002 regulátor cenové rozhodnutí (01/PROP/2002), které bylo jakýmsi polovičním krokem na cestě k využití modelu LRIC pro stanovení nové výše propojovacích poplatků. Obsahovalo totiž hned dvě různé metodiky výpočtu propojovacích poplatků:

• Jednu, navazující na předchozí metodiky a založenou na metodě plně alokovaných nákladů.
• Druhou, která je novou metodikou na bázi modelu LRIC, resp. LRAIC (Long Run Average Incremental Costs).

Rozhodnutí 01/PROP/2002 přitom říkalo, že první z obou metodik má být použita do doby, než budou k dispozici vstupní data pro naplnění druhé z obou metodik. Dodání těchto vstupních dat rozhodnutí uložilo Českému Telecomu, s termínem do 15.5.2002.

Následně došlo i k určitému poklesu propojovacích poplatků z 66 haléřů na 60 (u místního propojení ve špičce), a z 33 na 30 (u místního propojení mimo špičku), s využitím první metodiky výpočtu.

Rozhodnutí 03/PROP/2002

K faktickému využití modelu LRIC pro výpočet propojovacích poplatků nakonec došlo až s notným odstupem, v září 2002. teprve tehdy totiž regulátor vydává cenové rozhodnutí (03/PROP/2002) s novou výši propojovacích poplatků, tentokráte již stanovených na základě modelu LRIC.

Konkrétní výši nově stanovených propojovacích poplatků ukazuje následující tabulka:

V závorce je v tabulce uvedena do té doby platná výše propojovacích poplatků, stanovená na bázi metody FAC. Letmým porovnáním by bylo možné dojít k závěru, že například u místního propojení došlo k poměrně razantnímu snížení z 60 na 41 haléřů. Bohužel to ale není pravda.

Problém je v tom, že rozhodnutím 03/PROP/2002 ze září 2002 se změnila definice toho, co se rozumím "místním" propojením a co již je "1. tranzitem". Původně spadala většina místních hovorů (definovaných jako hovory "v rámci daného UTO") a procházejících přes propojení, do kategorie "místní".

Podle nového rozhodnutí (již po provedeném přečíslování z noci z 21. na 22. září 2002) však původní UTO zanikly, a s nimi se změnila i definice "místního" propojení . To je nově definováno tak, že vyžaduje propojení mezi ČTc a alternativním operátorem (pro hlasové služby) na úrovni místních ústředen. Ovšem všechny body propojení mezi operátory se ještě v současné době nachází až na tzv. tranzitních ústřednách, a nikoli na ústřednách místních.

Jinými slovy to znamená, že z původně "místního" propojení se náhle stalo propojení "1 tranzit". Faktický pokles propojovacích poplatků u místních hovorů tak nebyl z 60 na 41 haléřů, ale z 60 na 51 haléřů (za minutu, ve špičce).