Řešení na principu push technologií

Jedna z předností "zpřístupňujícího modelu", spočívající v tom že iniciativa musí být vždy na straně uživatele, je současně asi i největším problémem a nevýhodou tohoto modelu. Sice se na jedné straně nemůže stát, že by uživatel byl zahlcen nevyžádaným obsahem, ale na druhé straně, pokud jde o "žádaný" obsah, je to právě uživatel který si pro něj musí "dojít" sám. To ale znamená že musí vědět kam a pro jaký obsah si má "dojít". Neboli: sám uživatel si musí požadovaný obsah vyhledat. No a právě to je příslovečným kamenem úrazu.

Ačkoli dnes existují poměrně silné, výkonné a efektivní mechanismy vyhledávání informací v Internetu, zejména v rámci služby WWW, zdaleka ne každý uživatel je umí správně používat. Nebo je třeba i umí používat, ale nemá čas se systematicky věnovat vyhledávání relevantních informací. Nebo může být problém v tom, že uživatel nedokáže posoudit kvalitu a relevantnost nalezených informací - pokud není zrovna odborníkem v určité oblasti, nemusí dostatečně snadno a rychle rozpoznat, zda právě nalezl informace pravdivé, aktuální, obecně "kvalitní", či nikoli.

Před několika lety se začalo prosazovat zajímavé řešení, které na tyto problémy reagovalo a snažilo se je řešit. Vše bylo založeno na myšlence, že zájemce o určitý okruh informací co nejpřesněji vyspecifikuje co jej zajímá (formou jakéhosi svého "informačního profilu"), a starost o získávání takto určených informací přenechá někomu jinému, kdo je na to náležitě vybaven.

Příslušný subjekt (označme jej obecně za poskytovatele služby) pak systematicky monitoruje a prohledává dostupné informační zdroje, vyhodnocuje jejich obsah a pokud najde něco co zapadá do "informačního profilu" jeho zákazníka, příslušné informace mu doručí. S jistou dávkou nadsázky si lze představit, že takovéto informace doslova "dotlačí" svému zákazníkovu až "pod nos" - což dalo vzniknout označení celého tohoto modelu, kterému se říká "push" (od "tlačit"). Dokonce byly vyvinuty i konkrétní "push technologie", které takovéto "strkání informací pod nos" jsou schopny zajistit. Jednou z nich je i technologie tzv. kanálů, s velkou pompou zavedená např. v browseru MS Internet Explorer verze 4.0.

Samotný princip push modelu, založený v podstatě na myšlence outsourcingu (vyhledávání a určité předzpracování informací je přenecháno externímu subjektu) je možná rozumný a výhodný, ale jeho praktická realizace zcela zřetelně neuspěla. Důvod byl vcelku jednoduchý a nebyl technologický: původní představa byla taková, že poskytovatelé se budou přizpůsobovat přáním svých zákazníků a vyhledávat obsah podle jejich zadání.

Praxe však dopadla zcela opačně: poskytovatelé nenabízeli to, co jejich zákazníci chtěli "koupit", ale to co oni sami chtěli "prodat" - tedy víceméně standardní obsah (například různé již existující e-ziny), pouze převedený do podoby vhodné pro použití v rámci push technologií. Uživatelům se tak nabízel prakticky stejný obsah jaký byl běžně dostupný na WWW serverech a na bázi "zpřístupňujícího" modelu. Přesto však zde byl dosti podstatný rozdíl, který hovořil v neprospěch push modelu: například u e-zinu členěného na články si v rámci zpřístupňujícího modelu (umístění obsahu na WWW serveru) uživatel sám vybírá které články jej zajímají a pouze ty si načte, zatímco v rámci push modelu takovýto výběr jen některých článků nebyl možný a k uživateli byl "tlačen" celý obsah e-zinu. Rozdíl v objemu přenášených dat byl často několikanásobný, a zcela určitě významnou měrou přispěl k neúspěchu push technologií v právě popsané podobě.

Proč push neuspěl?

Příčiny neúspěchu push modelu a push technologií zřejmě nebyly technologické, ale spíše ekonomické. Poskytovatelům informačních služeb se jednoduše nevyplatilo poskytovat obsah šitý na míru potřebám konkrétních uživatelů. Jednak na to neměli vhodné nástroje, aby to mohli dělat dostatečně efektivním (laciným) způsobem. Na druhé straně ani uživatelé Internetu většinou nedospěli k ochotě platit za služby na Internetu - což vytvořilo začarovaný kruh, ze kterého celý push model nenašel únikovou cestu.

Myšlenka celého "push modelu" však přesto zcela nezapadla - alespoň ne ta její část, která spočívá v tom že uživatel konzumující informace přenechá jejich vyhledávání a určité předzpracování někomu jinému, kdo to dokáže dělat lépe než on. Musel se však najít jiný ekonomický model, který by již dokázal nějakého poskytovatele uživit.

Za své časem vzal úmysl "tlačit data" až k uživateli, prostřednictvím vhodné push technologie. Pro ty uživatele, kteří něco takového chtěli a vyhovovalo jim to, byla příslušná schopnost zabudována přímo do jejich browserů (např. v MS IE 5.0 jako schopnost tzv. synchronizace). Důležité ale je, že to funguje v přesně obráceném gardu: zatímco u push modelu obsah vybírá poskytovatel a posílá jej (tlačí) k uživateli, který vlastně nemusí nic dělat, zde je to opačně. Uživatel si nadefinuje který obsah chce stáhnout, a jeho browser to za něj udělá. Pasivní je zde poskytovatel informací, který je pouze někde vystaví (zpřístupní) a tím jeho role končí. Z hlediska zefektivnění práce uživatele s informacemi to ale nemá významnější přínos - ten je spíše v rychlejším přístupu, protože uživatel si dopředu "načte k sobě" nějaká data a teprve pak si je prohlíží již jako místně uložená data (dokonce přitom již ani nemusí být připojen k internetu).