Liberalizace jen pro firmy

Díky odkladu volby operátora a nevhodnému řešení otázky zpřístupnění místních smyček nezbývá nastupujícím alternativním operátorům mnoho možností, jak "dopravit" své služby až ke svým koncovým zákazníkům. Kromě využití jiných infrastruktur (jako např. rozvodů kabelové televize) jim zbývá skutečně jen budování zcela nových místních smyček, resp. budování individuálních propojení mezi svou sítí a zákazníkem. Něco takového je ale ekonomicky únosné jen u firemních zákazníků, kteří "konzumují" větší objemy telekomunikačních služeb.

Praktickým důsledkem byla zajímavá situace, která je charakteristická pro celý první rok našeho liberalizovaného telekomunikačního trhu: alternativní operátoři nemají reálnou šanci oslovit se svými službami drobné zákazníky z řad soukromých osob. Ti jsou stále odkázáni jen na služby dominantního operátora (Českého Telecomu). Proto také v tomto segmentu nedošlo k žádným projevům, očekávaným v souvislosti s liberalizací - především k poklesu cen v důsledku vzájemného soutěžení operátorů.

Alternativním operátorům nezbývá než orientovat se na firemní klientelu, což také činí. Konkrétní důsledky se v roce 2001 již projevily, různorodostí nabídky která je firemním subjektů k dispozici, i vstřícností operátorů, určitým poklesem cenové hladiny atd.

Z obecného pohledu tak došlo k zajímavému efektu: k faktické liberalizaci pouze v segmentu firemních zákazníků, a k zachování monopolu u soukromých osob.

Propojovací dohody

Ani liberalizace v segmentu firemních zákazníků se neobešla bez problémů a nutnosti překonávat nepříjemné překážky.

Nutnou podmínkou pro to, aby alternativní operátor mohl vstoupit na trh a začít nabízet své služby (byť fakticky jen firemním zákazníkům), je získání nezbytné telekomunikační licence. Jejich udělování se po nabytí účinnosti nového telekomunikačního zákona (k 1.7.2000) rozeběhlo a lze konstatovat, že probíhá bez viditelných problémů. Ještě ve třetím čtvrtletí roku 2000 tak první zájemci mohli získat své licence.

Další nezbytnou podmínkou k tomu, aby alternativní operátoři mohli nabízet své služby alespoň firemním zákazníkům, je existence propojovacích dohod. Ty jsou vždy bilaterální (mezi 2 operátory) a zakotvují jejich vzájemnou dohodu ohledně toho, jak si budou vzájemně předávat hovory směřující z jedné sítě do sítě druhé. Technické aspekty jsou samozřejmě součástí takovéto dohody, ale dohoda v této oblasti nebývá problémem. Co naopak bývá největším problémem je dohoda o ekonomických aspektech, zejména o tzv. propojovacích poplatcích. Tedy o tom, kolik má zaplatit operátor první sítě (ve které hovor začíná, neboli je tzv. iniciován) operátorovi druhé sítě, ve které je hovor tzv. zakončen (terminován). Platbu od volajícího zákazníka totiž inkasuje operátor první sítě, ale na realizaci tohoto hovoru se podílí také operátor druhé sítě - proto se s ním operátor první sítě dělí o svůj výnos formou propojovacího poplatku (poplatku za propojení).

Snad netřeba dodávat, že zde jde o opravdu velké peníze, i když samotné propojovací poplatky se typicky počítají na haléře. Vzhledem k očekávaným objemům provolaných minut se s nich rázem stávají velmi zajímavé částky. Proto se také při sjednávání propojovacích poplatků odehrávají doslovné bitvy o každý haléř.

Referenční nabídka propojení

Platný telekomunikační zákon říká, že v první instanci si telekomunikační operátoři mohou mezi sebou dohodnout takové propojovací poplatky, jaké uznají za vhodné (a požaduje pouze to aby nebyly diskriminační vůči jiným operátorům a jejich výpočet bylo možné uvěřit).

Dominantní operátoři mají dále ze zákona povinnost zveřejnit tzv. referenční nabídku propojení, ve které uvedou své podmínky pro propojení s dalšími operátory, včetně požadovaných propojovacích poplatků. Český Telecom jako dominantní operátor takovouto referenční nabídku vydal v listopadu 2000, a pro stanovení propojovacích poplatků v ní použil metodu, která pro něj vycházela nejpříznivěji - metodu tzv. plně alokovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs).

Podstatou této metody je zahrnutí všech nákladů, včetně historických, bez ohledu na jejich efektivnost či účelnost, a následné rozpočítání těchto nákladů na očekávaný objem hovorů z/do jiných sítí. To mj. umožňuje jednomu operátorovi přenést na druhého operátora část své vlastní neefektivnosti, jejíž následky pak druhý operátor musí nést.

Propojovací poplatky, které Českému Telecomu vyšly po aplikaci metody FAC, a které následně vložil do své referenční nabídky propojení, byly opravdu velmi vysoké - místy dokonce ještě vyšší, než jaké sám účtuje jako koncovou cenu svým zákazníkům za celý hovor. Ve srovnání s cenami obvyklými v EU vycházely propojovací poplatky až pětinásobně vyšší.

Metoda Best Practice

Pro alternativní operátory byly přemrštěné propojovací poplatky z referenční nabídky Telecomu neakceptovatelné. Místo metody FAC navrhovali použít jinou metodu pro stanovení propojovacích poplatků, označovanou příhodně jako Best Practice. Jde o metodu, která vezme jako základ několik nejvýhodnějších nabídek reálně dosahovaných na telekomunikačním trhu, a z nich vytvoří průměr (např. průměr tří nejlacinějších nabídek). Výhodou této metody je možnost okamžitého aplikování, bez nutnosti "vidět do karet" kterémukoli z operátorů (což je nutné v případě kdy se cena odvozuje od nákladů). Kromě toho tato metoda zcela zabraňuje potenciálnímu zveličování vlastních nákladů či jiným zkreslujícím vlivům.

Metodu Best Practice, aplikovanou na ceny reálně dosahované v zemích EU, použili alternativní operátoři alespoň ke sjednání propojovacích poplatků mezi sebou navzájem. Vyšlo jim 39 haléřů za minutu při zakončení místního hovoru ve špičce, a 17 haléřů mimo špičku (pro srovnání, Telecom ve své referenční nabídce požadoval cca 1,60 Kč ve špičce a 1,09 Kč mimo špičku, plus ještě jednorázové sestavovací poplatky). Stejné podmínky nabídly i Českému Telecomu, ale ten je odmítnul.