Přednosti tenkých klientů

Počítač fungující na principu tenkého klienta může být opravdu velmi jednoduchý, a to zejména z pohledu své konfigurace. Může to být zařízení skutečně "plug and play", které pouze připojíte k síti a nemusíte na něm vůbec nic konfigurovat. Z pohledu uživatele může být maximálně "blbovzdorný", v tom smyslu že uživatel nemá vůbec možnost jeho konfiguraci jakkoli pokazit či pozměnit - a pokud se snad dostane do nějaké nestandardní situace, stačí počítač vypnout a zapnout, čím se sám dostane do definovaného počátečního stavu.

Ještě další předností tenkých klientů je úspora nákladů na HW a SW - obecně to mohou být méně výkonné a méně kapacitně vybavené počítače, které tudíž i stojí méně. Rozdíly ale nejsou velké, mají tendenci se dále snižovat, a celkově tento aspekt není příliš relevantní. Zajímavá je situace u pořizovacích nákladů na software, například pokud jde o počet licencí které určitý subjekt (firma) musí vlastnit. V případě tenkého klienta obecně stačí tolik licencí, kolik bude současných uživatelů (v tom smyslu, že s aplikací pracují skutečně souběžně v čase). Naproti tomu u tlustých klientů, kde jsou všechny aplikace instalovány přímo na všech počítačích, musí být počet licencí obecně roven počtu počítačů. A to může představovat opravdu výrazný rozdíl. Stejné úspory lze ale dosáhnout i tzv. síťovou instalací příslušných aplikací, bez "tenkých klientů".

Zdaleka největší potenciál pro snižování nákladů v rámci TCP však skýtají tencí klienti v oblasti správy a systémové údržby, a také v nejrůznějších oblastech podpory uživatelů. Uvědomme si ale dobře podstatu této úspory a mechanismus jejího vzniku: zatímco u tlustých klientů je zapotřebí se věnovat každému problému či úkonu individuálně na každém osobním počítači kterého se týká (tedy obecně n x, kde a je počet používaných počítačů), v případě tenkých klientů stačí vyřešit stejný problém, resp. provést požadovaný úkon (konfigurační zásah apod.) pouze jednou, v příslušné části sítě, kde se zdroj problému nachází, tedy typicky na příslušném serveru v síti. Právě tento rozdíl, tedy 1x místo n x, je hlavním zdrojem úspor na správě a systémové údržbě.

Jak funguje tenký klient?

Právě popsaný princip fungování "tenkého klienta" původně vznikl v souvislosti s nástupem jazyka Java - předpokládalo se totiž, že všechno, co si bude tenký klient stahovat ze sítě a spouštět na svém počítači, bude napsáno v jazyku Java (a zkompilováno do tzv. byte kódu Javy). Menší aplikace, psané v javě, se skutečně objevily poměrně rychle, a brzy se začalo pracovat i na celých kancelářských balících v Javě (nejznámější byl asi Corel Office for Java). Časem se ale ukázalo, právě na těchto "větších" aplikacích, že doba pro ně ještě není zralá - běh aplikací v Javě je přeci jen pomalejší (kvůli interpretaci byte kódu Javy), ale zdaleka největší problémy byly se stahováním velkých objemů aplikací ze sítě, v prostředí rozlehlejších sítí. To způsobovalo neúnosně velké prodlevy mezi okamžikem, kdy uživatel projevil přání začít pracovat s nějakou aplikací a okamžikem, kdy tak mohl skutečně začít činit.

Proto se časem začaly prosazovat ještě další způsoby fungování tenkých klientů, zaměřené zejména na to, aby se po síti nemusely stahovat tak velké objemy dat. To ale představuje již poměrně výrazný odklon od původní koncepce, a lze to chápat i jako určitý odklon kyvadla dějinného vývoje od druhého extrému (tenkých klientů v právě naznačeném smyslu), směrem k hledání optimální rovnovážné polohy.

Vzdálený přístup a WWW klienti

Původní představa tenkého klienta, popsaná v předchozím odstavci, je založena na předpokladu že aplikace jsou uloženy někde v síti (na vhodném serveru), ale k jejich běhu dochází až na tenkém klientovi (počítači uživatele). Nutnost přesunu ze sítě na počítač v roli tenkého klienta je pak příčinou přenosu relativně velkých objemů dat po sít, a z toho vyplývajících zdržení. Alternativou k tomuto přístupu je provozovat aplikace přímo na síti, na síťových serverech, a k uživateli přenášet pouze výstupy na obrazovku (a v opačném směru vstupy z uživatelovy klávesnice).

Je to v zásadě návrat k velmi dávnému výpočetnímu modelu host/terminál, který byl charakteristický pro střediskové počítače a jejich terminálové sítě. Dnešní realizace tohoto modelu mění pouze konkrétní způsob implementace (přenosu obrazových dat i vstupů z klávesnice), a díky efektivnějšímu způsobu fungování umožňuje i práci v grafickém režimu. Snad nejznámějším příkladem takovéhoto řešení je systém WinFrame firmy Citrix, na který později navázal i Microsoft se svým MS Terminal Serverem. I tento firemní název naznačuje, že jde o novodobé terminály k počítačům na bázi MS Windows. Často se ale říká, že také toto jsou "tencí klienti".

Ještě další alternativou ke klasickým tenkým klientům pak jsou taková řešením, která na straně uživatele využívají WWW browseru. Opět jde o řešení, kdy samotná aplikace běží v síti na vhodném serveru, ale své výstupy předkládá uživateli prostřednictvím protokolu HTTP ve formě WWW stránek (tedy stejně jako běžný WWW server). Také v tomto případě se lze setkat s označením "tenký klient" - ale potřebný WWW browser zde může běžet skutečně na čemkoli, od plnohodnotně vybaveného ("tlustého") osobního počítače, přes jednoúčelový počítač vybavený pouze browserem, až po nepočítačové zařízení vybavené browserem (například inteligentní ledničku, troubu, nebo třeba mobilní telefon či zařízení PDA).