Co obnáší liberalizace?
Změnit dosavadní uzavřený způsob provozování telekomunikací na otevřený není jednoduché - vyžaduje to například změnit celý dosavadní "uzavřený statut" telekomunikací, zakotvený přímo v zákonech. Znamená to tedy vydat nové zákony, které by připouštěly existenci alternativních telekomunikačních operátorů, které by jim umožnily získávat licence, stanovily určité mantinely pro působení volné soutěže, řešily určité specifické situace (například některé spory mezi operátory), a dále řešily otázku koordinace takových zdrojů, které jsou omezené a je třeba s nim i pečlivě hospodařit (jde například o frekvence, číslovací plány atd.). Celý nový právní rámec telekomunikací pak musí být ještě upřesněn (konkretizován, zejména různými prováděcími vyhláškami), a musí být také vybudovány orgány, které tento nový rámec předpokládá (zejména jde o nezávislého regulátora telekomunikačního trhu).
Ošetřeny musí být také různé "přechodové" záležitosti, dané tím že otevírání trhu musí být děláno "za pochodu", a nikoli budováním nového trhu "na zelené louce". Jde například o otázku již existujících zdrojů a kapacit, které vznikly ještě v době uzavřeného fungování trhu za jiných než tržních podmínek. Má si všechny tyto zdroje přivlastnit původní monopolní operátor, který samozřejmě nezaniká ale přechází i do nově otevíraného trhu (a obvykle si alespoň z počátku udržuje dominantní postavení na něm)?. Má mít takovýto dominantní operátor právo využívat všech možností volné soutěže a "zděděné" zdroje použít jako konkurenční výhodu proti svým eventuelním konkurentům? Nebo má být vůči němu uplatněna určitá asymetrie, v tom smyslu že by měl více povinností než ostatní nově příchozí operátoři - například se s nimi musel podělit o již existující zdroje a kapacity za nediskriminačních podmínek, či jim musel jinak vycházet vstříc (například by nesměl odmítat uzavření tzv. propojovacích dohod, bez kterých by se on asi obešel ale jeho konkurenti určitě nikoli)?
Snad není těžké nahlédnout, že vytvoření vhodného právního rámce je nezbytným předpokladem, ale skutečné otevření telekomunikačního trhu je nesmírně závislé na tom, jak budou nastaveny konkrétní podmínky pro vstup nových operátorů na trh. Mohou být nastaveny tak, aby vstupu nových operátorů dávaly zelenou a aktivně jej podporovaly. Mohou ale být nastaveny i tak, že vstupu nových operátorů a jejich působení na trhu spíše brání. Osobně se obávám, že u nás nastal právě tento druhý případ.
Problémy české liberalizace
V České republice vytvořil základní legislativní rámec pro liberalizaci telekomunikací nový telekomunikační zákon (zákon č. 151/2000 Sb., účinný od 1. července 2000). Právě na základě tohoto zákona byl ustaven nezávislý regulátor telekomunikačního trhu - Český telekomunikační úřad (přeměnou z dřívějšího ČTÚ, který byl součástí ministerstva dopravy a spojů, ale nyní se stal samostatným a nezávislým orgánem). Na základě nového zákona také mohli zájemci o roli alternativních operátorů žádat o nezbytné licence, a také je skutečně získat. Ke konci roku 2000 bylo uděleno cca 8 licencí na pevné hlasové služby.
Nový telekomunikační zákon sice vyřešil udělování licencí vcelku bezproblémově, ale na druhé straně již jeho schvalování přineslo jednu výraznou kontroverzi. Stal se jím mediálně tolik diskutovaný problém volby operátora. První návrhy telekomunikačního zákona, z června 1996, ukládaly dominantnímu operátorovi jako povinnost zavést tuto možnost ve své síti od okamžiku otevření trhu, tedy od 1.1.2001. Vláda však do zákona prosadila dvouletý odklad, který byl po četných legislativních peripetiích (např. po odmítnutí Senátem) nakonec přijat. Český Telecom tak ještě dva roky nemá za povinnost pouštět konkurenci ke svým zákazníkům. Evropská unie přitom požaduje, aby alespoň jedna ze dvou možných variant volby operátora byla nabízena již od okamžiku otevření trhu - protože jinak vůbec nemá smysl mluvit o konkurenci.
Další problém vykrystalizoval koncem roku 2000, když se alternativní operátoři, již s licencemi v kapse, vydali jednat s Českým Telecomem o tzv. propojovacích dohodách. Narazili na hradbu extrémně vysokých cen za propojení, které po nich Český Telecom požadoval. Byly vesměs vyšší než ceny za celé hovory, které Český Telecom účtuje svým zákazníkům, a přibližně 4x až 5x vyšší, než ve vyspělých zemích západní Evropy, s jejichž tarify se Český Telecom s oblibou poměřuje.
Ještě třetí problém pak podle mého názoru ukryt v tom ustanovení telekomunikačního zákona, které řeší problematiku tzv.místních smyček. Tato otázka se do konce roku 2000 ještě nestala předmětem sporu, ale mohla by časem zaúčinkovat jako další časovaná bomba. Také zde se totiž náš telekomunikační zákon staví k celému problému jinak než je v zahraničí zvykem, způsobem který příliš neprospívá nástupu konkurence. Pojďme si ale vše nejprve trochu osvětlit.