Potřebujeme síťovou neutralitu?

Síťová neutralita je klíčovým slovem, které jsme slyšeli již mnohokrát, a určitě o něm ještě mnohokrát uslyšíme. Již jen proto, že jde o pojem, který si snad každý vykládá trochu jinak. Někdy i úplně jinak. Třeba pokud se zeptáte techniků, budou mluvit o tom, že všem datům se má při přenosech měřit stejně. Tedy že se nemá zkoumat, co jsou přenášená data zač, a podle toho některým z nich dávat přednost před druhými, nebo je třeba úplně blokovat. Pokud se ale zeptáte ekonomů a manažerů, mohou vám odpovědět tak, že síťová neutralita (a možnost nedodržovat ji) je především o penězích: chceš aby se tvá data dostala k tvému zákazníkovi (koncovému uživateli Internetu) co nejrychleji a nejplynuleji? Pak si připlať za to, aby při přenosu měla přednost před jinými daty! Domyšleno do konce, je to vlastně způsob, jakým by se telekomunikační operátoři a internetoví provideři (obvykle "v jedné právnické osobě") mohli začít podílet na výnosech a ziscích, kterých dosahují velké a čistě internetové společnosti (jako je třeba Google, u nás Seznam apod.). Ale stejně tak to může být jejich nástrojem pro tlak na zákazníka: my ti selektivně zpomalíme (nebo dokonce úplně zablokujeme) přenos určitého druhu dat. A pokud se ti to nelíbí a chceš přenášet i takováto data, musíš si pořídit vyšší (a dražší) datový tarif, kde podobná omezení nejsou, nebo nejsou tak přísná.

Proto se nedivme diskusím o tom, zda síťová neutralita ano, či naopak ne. A také diskusím ohledně toho, co vlastně síťová neutralita je. Protože ono to zdaleka není tak černobílé, jak by se z předchozích dvou příkladů mohlo zdát. Jakýmsi "prostředním" názorovým proudem je i názor, že určité rozlišování mezi přenášenými daty je naopak prospěšné. Konkrétně takové rozlišování, které se neptá ani po zdroji dat ani po jejich významu, ale po jejich druhu. Zejména zda jde o taková data, jako živé video či audio, u kterých je velmi podstatná pravidelnost jejich doručování koncovému příjemci.

Nejrůznější diskuse o síťové neutralitě se skutečně vedou již dlouhé roky. V současné době asi nejvíce na úrovni Evropské unie, kde byla otázka síťové neutrality začleněna do tzv. propojeného kontinentu - jak EU pojmenovala svůj návrh nového regulačního rámce telekomunikací, usilující o sjednocení celého vnitřního trhu (a řešení mnoha dalších otázek, jako je třeba roaming). Zatím lze zjednodušeně říci, že tento návrh jde výše naznačenou střední cestou: snaží se vymezit taková technická opatření, která sice porušují striktní princip neutrality, ale jsou ve svých důsledcích prospěšná a mohou být aplikována.

Kromě toho ale vede svou diskusi o síťové neutralitě i Český telekomunikační úřad, který to dostal za úkol od vládní koncepce Digitální Česko 2. Zde to zatím směřuje k poněkud odlišnému přístupu: nechat poskytovatelům služeb přístupu k Internetu spíše volnou ruku, za podmínky, že všechna aplikovaná omezení řádně uvedou ve svých smluvních podmínkách. S očekáváním, že zbytek vyřeší trh: pokud bude poptávka po službách jiných vlastností, parametrů a aplikovaných omezení, trh na to prý zareaguje. To je ale, obávám se, příliš optimistické. Zvláště v našich zeměpisných šířkách.