Má Internet stránky?

Naše zákony dosud požadovaly zveřejňování "způsobem, umožňujícím dálkový přístup". Jenže teď legislativci chtějí zveřejnění "na internetových stránkách". Lze tomu vůbec dostát?

K banální otázce v názvu tohoto článku - zda Internet má stránky - mne přivedla účast na připomínkování návrhu jednoho zákona. V rámci ní totiž přišla řeč i na to, jak formulovat požadavek na zveřejnění určitých informací "na Internetu". Až dosud se to v nejrůznějších zákonech řešilo požadavkem na zpřístupnění "způsobem, umožňujícím dálkový přístup". Jenže teď prý legislativci prosazují, aby se místo této formulace používala jiná: zveřejnění "na internetových stránkách". A pravdou je, že v praxi se s touto formulací již lze mnohde setkat. Je to ale správně? Nebo to má nějaká úskalí? Či to dokonce hrozí nějakými problémy?

Jistě, snad každý obor lidské činnosti má svou vlastní a specifickou terminologii, i své vlastní "zkratky" a zvyklosti, nad nimiž se už moc nepřemýšlí. Tedy věci, které se berou už jako jakési samozřejmosti a jen se mechanicky používají, v rámci jakýchsi "vyjetých kolejí". Jenže právě to může vést k zabřednutí do stereotypů, které z pohledu jiných oborů mohou být nesprávné, či dokonce nebezpečné, nebo jen vzbuzovat potutelný úsměv na rtech. A právě to je asi případ oněch "internetových stránek", na kterých má být něco zveřejněno či jen zpřístupněno.

Z pohledu právníků a legislativců je odkaz na "internetové stránky" možná tím nejjednodušší způsobem, jak popsat dnes asi nejčastější způsob zveřejňování informací na Internetu. Jenže "člověk od počítače" by měl ihned namítnout, že Internet přeci žádné stránky nemá. Se stránkami pracuje pouze jedna ze služeb Internetu, konkrétně služba World Wide Web, známější jen jako web. Správně by se tedy mělo mluvit o webových stránkách, a ne o internetových stránkách.

Je to jen slovíčkaření?

Rozdíl mezi internetovými stránkami a webovými stránkami vám možná přijde jako zbytečné a nepodstatné slovíčkaření, navíc od člověka, který se hlásí mezi "lidi od počítačů". Jenže vězte, že v oblasti práva se mnohdy slovíčkaří a bazíruje na zdánlivě nevýznamných detailech a formalismech ještě mnohem více, než u počítačů. Vždyť kolik šikovných právníků už dokázalo vyhrát i zdánlivě beznadějné spory právě díky maličkostem, skrze které přesvědčili soudce třeba o nedodržení správného úředního postupu, procedurální chybě či nenaplnění některého z požadavků zákona apod. Nemohly by se (fakticky neexistující) internetové stránky stát podobnou záminkou, resp. kličkou?

Zkusme si naznačit pár zajímavých možností. A aby to nebylo tak triviální, nechme stranou rozdíl v přívlastcích. Tedy to, že se místo "internetových" stránek může jednat jen o "webové" stránky. Hlavní problém totiž může být už v samotném "stránkování", neboli v existenci stránek.

Představme si třeba případ, kdy nějaká instituce má povinnost zveřejnit na svých (internetových, správně webových) stránkách svou výroční zprávu. Nechá si ji vyrobit v podobě PDF dokumentu, který umístí ke stažení na svůj server. Naplnila tím povinnost zveřejnění "na internetových stránkách"? Nebo by měla obsah tohoto PDF dokumentu nejprve převést do HTML podoby, a tu pak začlenit přímo do svých webových stránek?

Nemusí to ale být jen PDF dokument. Co třeba nějaký úřední formulář, který by si občan chtěl stáhnout, vyplnit na svém počítači, a vyplněný pak zase někam odeslat? Je požadavek na zveřejnění formuláře "na stránkách" naplněn již možností stáhnout si příslušný soubor a ten vyplnit off-line? Nebo musí být příslušný formulář přepsán do HTML podoby, začleněn do (webových) stránek příslušné instituce a učiněn interaktivním tak, aby jej občan mohl (resp. musel) vyplňovat přímo skrze webové stránky úřadu? Tedy pouze on-line, nikoli off-line?

V praxi se ale může jednat i o takové věci, které vůbec nejdou (smysluplně) převést do HTML podoby a začlenit do webových stránek. Může se jednat například o nějaký obecný datový soubor, nebo třeba o program (spustitelný kód). Lze i pro něj naplnit požadavek na zveřejnění "na stránkách"? Stačí někde "vyvěsit" příslušný soubor a zpřístupnit odkaz (tzv. URL odkaz) na místo, ze kterého se dá stáhnout?

Pokud ano, jaké požadavky se pak budou vztahovat na zveřejnění odkazu - když samotný soubor bude přístupný každému, kdo odkaz na něj zná? Stačilo by třeba zaslat tento odkaz elektronickou poštou tomu, kdo si o něj řekne? Nebo stačí, když takovýto odkaz půjde nějak vyhledat přes některý vyhledávač? Případně: co když by příslušný odkaz byl už nějak napevno zakomponován přímo v zákoně, třeba ve smyslu povinnosti umístit soubor do některého z úložišť na Portále veřejné správy?

Nebo snad záleží na tom, jak se bude dotyčný soubor stahovat? Zda pomocí protokolu HTTP (který se používá pro stahování webových stránek), nebo třeba pomocí protokolu FTP? Ten se používá pro (obecný) přenos souborů, bez ohledu na to, zda právě obsahují nějaký HTML kód webové stránky, nebo něco úplně jiného.

Zlepšení, nebo zhoršení?

No, není to jednoduché, a podobných otevřených otázek by se určitě dalo najít ještě více. Pravdou je, že dosud používaná formulace, požadující zveřejnění "způsobem, umožňujícím dálkový přístup", také nebyla zdaleka ideální. Ale přeci jen byla obecnější a pokrývala jak začlenění nějaké informace do webových stránek, tak i "vyvěšení" souboru s možností jeho stažení a dalšího zpracování.

Jak tedy hodnotíte nynější "přechod" od původní formulace s dálkovým přístupem k nové formulaci s internetovými, správně webovými stránkami? Považujete to za zlepšení, nebo za zhoršení? Vidíte v tom nějaký problém, nebo nikoli?