Roaming: přinese slevy až regulace?

Mobilní operátoři sami přichází s novými roamingovými tarify, jako je Passport, Cestovatel či My Europe. Unii to ale jako zlevnění nestačí, a tak připravuje nejtvrdší formu regulace roamingu, spočívající v regulaci velkoobchodních i koncových cen. Ale ani Unie není jednotná a vítězství ještě zdaleka nemá v kapse.

Když se 22. listopadu 2004 ujala úřadu nová Evropská komise, v čele s José Manuelem Barrosem, většina komisařů nastoupila do svých funkcí poprvé. Ne tak komisařka Viviane Redingová, která působila již v předchozí Komisi Romana Prodiho a měla zde na starosti „resort“ vzdělávání, kultury, mládeže, médií a sportu. Pro své druhé funkční období ale dostala na starost zcela jinou oblast, a to oblast informační společnosti (někdy nesprávně zužovanou jen na telekomunikace). K ní byla nově přidružena ještě oblast médií, tak aby byl reflektován trend ke splývání (konvergenci) telekomunikací a elektronických médií, do tzv. elektronických komunikací.

Okamžitě po svém nástupu do (druhé) funkce se komisařka Redingová začala velmi intenzivně zajímat o oblast mobilního roamingu. Skoro by se dalo říci, že se do roamingu zakousla jako buldog, s cílem rázně vyřešit jeho problémy – a možná se na všem i náležitě zviditelnit, jako „ten, kdo s problémy kolem roamingu konečně hnul“.

Podstata problému přitom byla jasná, zřetelná a srozumitelná i pro bruselské úředníky: koncové ceny, které za roaming platili uživatelé, včetně hojně cestujících unijních činitelů, byly i v roce 2004 opravdu hodně vysoké. Snad by se dalo říci, že až nemravně vysoké. A cílem komisařky Redingové bylo je podstatně snížit.

Jenže způsob dosažení vytčeného cíle, který komisařka Redingová zvolila, moc nekorespondoval se zvyklostmi světa elektronických komunikací. Průběžně se sice měnil, ale ani jeho další formy vůbec nezapadaly do toho, co je v tomto světě, plném opravdu velkých investic, zvykem. A bohužel dodnes neladí ani s tím, co sama Evropská komise doslova vnucuje celému sektoru elektronických komunikací, skrze současný regulační rámec.

Na druhu stranu je pravdou, že sama podstata problémů kolem roamingu, který má nadnárodní charakter, se stávajícímu regulačnímu rámci vymyká a vyžaduje tedy nějaké jiné řešení.

Ale nepředbíhejme a vezměme to popořadě.

První krok: osvěta

Úplně první, co komisařka Redingová podnikla v oblasti roamingu již v polovině roku 2005, bylo varování, adresované uživatelům roamingových služeb: jménem komise je oficiálně varovala jednak před vysokými cenami roamingu, a také před jejich netransparentností. Tedy před tím, že uživatelé nejsou dostatečně informováni o struktuře a výši toho, co v souvislosti s roamingem platí.

Současně s komisařkou Redingovou se do zkoumání roamingových poplatků pustila i Komisí zřízená skupina ERG (European Regulators Group), zastupující jednotlivé národní regulátory. I ona dospěla k závěru, že:

„Maloobchodní poplatky jsou velmi vysoké, aniž by byly jasně zdůvodněny,“

To je důležitý moment, který je určitě vhodné zdůraznit: i evropští regulátoři ve svém společném zkoumání došli k závěru, že roamingové poplatky jsou přemrštěné. Že jejich výše nemá oporu ve skutečných nákladech, ale značně je přesahuje. A také že průběžné snižování nákladů se adekvátně nepromítá do snižování koncových cen.

Druhý krok: veřejný pranýř

Poměrně záhy po prvním kroku v podobě osvěty (varování uživatelů) následovalo jiné opatření Evropské komise, iniciované komisařkou Redingovou. Jde o aplikaci metody „veřejného pranýřování“, v podobě spuštění informačního webu, který měl jasně ukázat, jak moc jsou roamingové tarify vysoké a předražené. Takovýto web byl Komisí skutečně spuštěn, v říjnu 2005, a dodnes jej najdete zde.

Původní představa možná  byla taková, že již zprovoznění takovéhoto webu postačí k tomu, aby se mobilní operátoři chytili za hlavu a roaming výrazně zlevnili. Jenže to se nestalo, a to i vinou nekonzistentního přístupu samotné Komise. Mobilní operátoři totiž ihned vyrukovali i s příkladem toho, co se v roce 2001 stalo Vodafonu: ten tehdy koupil a pohltil německého operátora Mannesmann, a při té příležitosti chtěl nabídnout v rámci své skupiny levnější roaming. Jenže Komise mu to tehdy znemožnila, skrze kategorický požadavek, aby stejné podmínky pro roaming nabízel všem operátorům bez rozdílu.

Takovýto požadavek by se ale dal splnit jen formou „velkého třesku“, neboli stejného (dobrovolného) snížení u všech operátorů najednou. A to nebylo a není reálné.

Třetí krok: regulace

Mobilní operátoři na veřejné pranýřování sice určitým způsobem reagovali, ale nikoli tak, jak komisařka Redingová očekávala. A tak již poměrně záhy, počátkem roku 2006, začíná komisařka Redingová hovořit o potřebě regulace.

Její představa představa už tehdy byla taková, že by regulace roamingu nebyla nařízena skrze klasickou unijní směrnici (anglicky: Directive), ale skrze tzv. nařízení (anglicky: Regulation). Směrnice se totiž mnoho měsíců zapracovává (tzv. transponuje) do národní legislativy, zatímco  nařízení se pro členské země stává závazné okamžitě po svém vyhlášení.  A paní komisařka chtěla dosáhnout kýženého efektu co nejdříve.

První fáze konzultací

Nicméně představu o tom, co a jak by vlastně mělo být regulováno, zpočátku ještě komisařka Redingová neměla. Nebo možná měla, ale dávala přednost dialogu s operátory. A tak otevřela první fázi veřejné konzultace, v rámci které se jich ptala na otázky jako:

• co by bylo vhodnější regulovat, velkoobchodní ceny či ceny koncové (maloobchodní)?
• jaké regulační mechanismy by byly nejvhodnější?
• jaké dopady by vše mělo na operátory i uživatele, i na sektor jako takový?

Během této poměrně krátké první fáze konzultací (od 20. února do 22. března 2006) se sešla řada reakcí (celkem 51), nejen od mobilních operátorů, ale i od dalších zainteresovaných hráčů, i zástupců spotřebitelů.

Druhá fáze konzultací

Na základě výsledků první fáze konzultací pak Komise formulovala hlavní principy regulace, kterou se chystala navrhnout. Tyto principy vypadaly následovně, a operátoři na ně mohli reagovat v rámci druhé fáze konzultací:  

• regulovány by byly jak koncové (maloobchodních) ceny, tak i ceny velkoobchodní
• koncová maloobchodní cena za „volání domů“ (z navštívené země do domovské země) by nepřesáhla cenu běžného mezinárodního hovoru z domovské země do navštívené země
• koncová cena za volání v rámci navštívené země by se rovnala ceně místního národního hovoru v navštívené zemi.
• volání z navštívené země do jiné (cílové) země EU by nestálo více než kolik činí cena mezinárodního hovoru z domovské země do cílové země.

• příchozí volání v rámci roamingu (v navštívené zemi) by bylo zcela zdarma. 
  

Na první pohled tyto návrhy vypadají celkem logicky, ale na druhý pohled už nikoli. Jejich naplnění by mimo jiné znamenalo, že by se ceny volání v rámci roamingu dostaly na úplně stejnou úroveň jako volání  ze sítě domovského operátora, a operátoři by neměli prostor na pokrytí  nákladů, které se samotným roamingem přeci jen mají.

Ovšem už samotná představa regulace koncových cen působila na mobilní operátory jako rudý hadr na býka. Určitě i proto, že jde o nejtvrdší formu regulace, kterou v jiných oblastech mohou národní regulátoři aplikovat jen po zevrubné analýze příslušného relevantního trhu a za splnění řady konkrétních podmínek, vyplývajících ze současného regulačního rámce. A tady se najednou navrhovala nejtvrdší regulace, (nejen) u koncových cen, jen na základě jakéhosi „nástřelu od boku“. 

Výsledky druhé fáze konzultací, probíhající od 3. dubna do 12. května 2006, tomu odpovídaly.

Etapa tápání a hledání

Přeskočme nyní část dalšího vývoje, během kterého situace různě oscilovala. Jistou dobu se například zdálo, že zainteresovaná veřejnost, tedy hlavně mobilní operátoři, dokázala přesvědčit Komisi a komisařku Redingovou o tom, že regulace koncových cen není dobrá myšlenka, a že když už má být něco regulováno,  tak snad jen velkoobchodní ceny.

Jindy se zase pomyslné kyvadlo vah jakoby vychýlilo na opačnou stranu, a Komise znovu  prosazovala regulaci i u koncových cen, formou jakýchsi cenových špiček (price caps). A to jak v absolutní výši, tak i ve vztahu k velkoochodním cenám, vůči kterým by se maloobchodní ceny nesměly lišit o více než určité procento. 

Návrh nařízení od Komise

Dění v této „přechodné“ době,  plné poměrně protichůdných deklarací, stanovisek i jen pouhých zpráv, mediálního tlaku i lobbyingu, by vydalo na několik samostatných článků (některé z nich najdete například zde). A tak si jen řekněme o dalším důležitém milníku: v červenci 2006 Evropská komise skutečně připravila návrh svého nařízení , včetně posouzení dopadů, a jakéhosi „spotřebitelského shrnutí“. Podle  něj by přijetí nařízení přineslo tyto změny:

• náklady spojené s používáním mobilních telefonů v zahraničí by se snížily až o 70 %,
• volání ze zahraničí do domovské země nebo volání do třetí země by zákazníky stálo nanejvýš 44 centů za minutu,
• maloobchodní cena místních hovorů (v rámci navštívené sítě) by byla nanejvýš 30 centů za minutu a
• maloobchodní cena příjmu hovorů by činila nanejvýš 15 centu za minutu.

Souhlasit musí Rada Evropské unie

Vzhledem ke složitým procesům uvnitř Unie musí nařízení uvedeného typu, připravené Komisí,  schválit  Evropský parlament, ale kromě něj také Rada Evropské unie. To je orgán, sdružující resortní ministry všech členských zemí, do jejichž gesce roaming spadá (dříve se jednalo o Radu ministrů). Takže pokud chce komisařka Redingová svůj návrh nařízení prosadit, musí o něm přesvědčit jak Parlament, tak i ministry členských zemí, kteří mají problematiku roamingu (resp. elektronických komunikací) na starosti.

Ani zde to dlouho nevypadalo na jednotný postoj, když část členských zemí, vedených Francií a Velkou Británií, prosazovala jen regulaci velkobchodních cen, zatímco ostatní souhlasili i s regulací koncových cen. Oficiální pozice ČR, vyjádřená ještě v rámci druhé fáze veřejné konzultace, byla spíše neutrální. Požadovali jsme nejprve studii, která by teprve řekla, které ceny má smysl regulovat. Později jsme se ale zařadili do tábora zastánců regulace pouze u velkoobchodních cen, kde jsme se nacházeli ještě v prosinci loňského roku (podrobněji). Pak ale přišel letošní CeBIT, a na něm komisařka Redingová oznámila, že se jí podařilo přesvědčit ministry členských zemí na potřebě regulace i koncových cen. Tak to vyplývá i z tiskové zprávy našich zástupců na tomto jednání.

A tak už prý zbývá jen několik málo spíše formálních kroků, aby nařízení mohlo vstoupit v platnost.  Tedy souhlas Evropského parlamentu a Rady Evropské Unie (bývalé Rady ministrů).

Parlamentní varianta nařízení

V současné době je tedy pomyslný míček na hřišti Evropského parlamentu. Ten zatím stihl projednat návrh nařízení, který připravila Komise v polovině loňského roku, v některých svých výborech. Na 9. května se k němu chystá diskuse v rámci celého pléna parlamentu, a na 10. května pak hlasování.  

Zajímavé přitom je, že ve výborech Evropského parlamentu byl původní návrh Komise poněkud upraven, a z mého pohledu v některých pozměňovacích návrzích dokonce ještě „přitvrdil“. Navrhuje mj. zavedení speciálního “záchytného tarifu“, tzv. Euro tarifu, jehož (koncové) minutové ceny by byly direktivně regulovány.

Na tento Euro tarif by byli převedeni všichni stávající (i noví) zákazníci mobilních operátorů. Mělo by se tak stát automaticky, aniž by tito zákazníci museli cokoli dělat. Podle autorů návrhu se tak dosáhne toho, že z výhod regulovaného tarifu budou profitovat všichni zákazníci. Tedy i ti, kteří nechtějí studovat ceníky a smluvní podmínky operátorů, a hledat pro ně nejvýhodnější tarify. Jde tedy o princip, který lze označit jako OPT-OUT: zákazník si může sám vybrat „něco jiného“.

Opakem by byl princip OPT-IN, při kterém by si zákazník musel sám zvolit nový Euro tarif. Nejprve by se tedy musel dozvědět, že vůbec existuje, seznámit se s jeho podobou atd.

Pro mobilní operátory by Euro tarif současně sloužil jako jakýsi „horní strop“: nemohli by nabízet „horší“ tarify než tento Euro tarif, ale pouze „lepší“, s nižší minutovou cenou. Přitom minutová cena Euro tarifu (bez DPH), tak jak ji dnes navrhují poslanci ve výborech europarlamentu, by měla být 40 eurocentů pro odchozí hovor a 15 eurocentů pro příchozí hovor (a již žádné průběžné paušální poplatky ani jednorázové zřizovací poplatky).

To jsou poněkud odlišné maximální ceny oproti těm, které původně navrhovala Komise.

Roaming za paušál?

Dále počítá parlamentní návrh s povinným zavedením (neregulovaného) paušálního roamingového tarifu, zcela bez minutových sazeb , ale s určitou Fair Use Policy, která by omezovala jeho konzumaci. Tento paušální tarif by zahrnoval jak hlasové služby, tak i datové služby, včetně SMS a MMS.

Kromě toho jsou v parlamentním návrhu i některé doslovné perličky. Třeba povinnost operátora  zajistit na uživatelově mobilu indikaci toho, že je právě přijímán nebo iniciován roamingový hovor (například ikonou či speciální zprávou na displeji). U některých mobilů toto není problém, ale co u těch, které na to nejsou technicky vybaveny? 

Stejně tak navrhuje upravený parlamentní návrh okamžité spuštění masové mediální kampaně, oznamující dostupnost Euro tarifu a vysvětlující  jeho podstatu.

A možná nejzajímavější přídavek, o který se postarali poslanci europarlamentu, je požadavek adresovaný národním regulátorům: nepřipustit, aby se zlevnění roamingu promítlo do zvýšení cen „národních“ služeb. Tím totiž mnozí mobilní operátoři  hrozí: že pokud budou přinuceni roaming výrazně zlevnit, projeví se to naopak na zvýšení ceny národních služeb.

Dohoda stále ještě není

Pokud by někdo sledoval pouze informační zdroje, blízké Evropské komisi, mohl by nabýt dojmu, že regulace roamingu už je „jasná a rozhodnutá věc“, na které se všichni shodli a všichni táhnou za jeden provaz – a že schvalování v Evropském parlamentu a v Radě EU bude jen formalitou. Zdá se ale, že tomu tak není, a že různí hráči mají na celou věc stále různé názory. 

Jednota očividně nepanuje ani mezi členskými zeměmi EU a jejich představiteli, kteří budou o všem hlasovat v rámci Rady EU. Tak například stávající předsednická země, kterou je Německo, prosazuje vyšší (regulované) koncové ceny: 60 eurocentů pro odchozí hovory, a 30 eurocentů pro příchozí hovory (místo 40, resp. 15 eurocentů, které navrhují poslanci, resp. 44/30/15 eurocentů v původním návrhu Komise). 

Snad ještě větším předmětem sporu je samotný princip OPT-OUT a jeho použití pro Euro tarif: mají na něj být převáděni automaticky všichni zákazníci, nebo mají mít jen možnost na něj přejít, pokud se tak sami rozhodnou? Situace kolem hledání shody a dohody, na ose Komise - Parlament - Rada EU je tak stále poměrně nejasná a dynamicky se vyvíjí. Například tuto středu se zástupci všech tří stran znovu sešli, aby hledali vzájemnou shodu – a jak se zdá, znovu ji nenašli. Termíny schvalování návrhu v plénu Evropského parlamentu, a také v Radě EU, tak ještě nemusí být definitivní a mohou být dále odloženy. Stejně neurčitý je i jejich výsledek.

Představa, že by se první dopady nového nařízení mohly projevit již tuto dovolenkovou sezónu, je už jasně mimo hru. I kdyby vše šlo hladce, mohlo by nařízení nabýt účinnosti v říjnu letošního roku(viz např. tento odhad), a operátoři by na jeho naplnění měli další měsíc. 

Co na to říkají mobilní operátoři?

Abychom ale nedělali účet bez hostinského: jak na snahy o regulaci roamingu reagují sami mobilní operátoři? Podle očekávání: vehementně protestují, hovoří o bezprecedentních zásazích, neuvážených krocích, i o tom že vše je vlastně zcela zbytečné, protože o pokles cen se nejlépe postará konkurence sama.

Sám bych argumenty mobilních operátorů rozdělil do dvou oblastí, kde je hodnotím různě:

• do protestů proti formě zásahu (v podobě regulace)
• do protestů kvůli neopodstatněnosti zásahu (zatímco konkurence funguje lépe).

U argumentů z první oblasti musím dát mobilním operátorům alespoň částečně za pravdu: způsob, jakým se je Evropská komise chystá zregulovat, opravdu nezapadá do pravidel, které pro celý trh elektronických komunikací stanovila sama Unie, a jejichž dodržování tvrdě vymáhá. Zde je ale, alespoň podle mého názoru, sama porušuje. Vše mi přijde jako nesystémové, skoro jako realizované na nějakou účelovou objednávku.

Na druhou stranu je pravdou, že tradiční postupy ze stávajícího regulačního rámce, šité na míru národním trhům, se na nadnárodní roaming aplikují obtížně. A problém s předraženým roamingem reálně existuje a je třeba ho řešit.

Když operátoři zlevňují sami

Jinak je to ale s argumenty mobilních operátorů, které říkají, že nejúčinnější je konkurence a že roaming zlevňují sami, bez nutnosti regulace.

Ano, je pravdou, že ceny roamingu v poslední době klesají. Jenže jak moc a hlavně pro koho, to už je jiná otázka. Pro zákazníka, který v rámci roamingu volá hodně, průměrné ceny (za „jednotku“ poskytnutých služeb) skutečně klesají. Ovšem pro příležitostného zákazníka ceny klesají jen velmi málo, nebo vůbec.

Obecný postup je přitom takový, že mobilní operátoři se snaží přesouvat průběžnou složku svého výnosu z roamingu (tedy minutové hovorné) do složky fixní (měsíčních paušálů či alespoň různých jednorázových poplatků). V důsledku toho pak mohou i výrazně snižovat průběžnou složku, a také tím vehementně argumentovat zlevněním, s tím že své výnosy si díky fixní složce přinejmenším udrží, nebo dokonce zvýší. A klidně i zákazníkovi přidají na objemu poskytnutých služeb, jen když jim ve výsledku zaplatí alespoň o něco více. Hlavně, aby v celkovém součtu nezaplatil méně.

Je to vlastně obdoba toho, co již před časem provedli pevní operátoři, a hlavně ten největší z nich (Český Telecom, dnes Telefónica O2 CR). Razantně zvýšil měsíční paušály, a na oplátku snížil minutové hovorné (u některých tarifů, jako např. Volno, až na nulu).

Příklady rebalancovaného roamingu

U mobilních operátorů mohou být příkladem roamingové tarify či tarifní nadstavby, které sráží minutové hovorné také třeba až na nulu, ale současně zavádí povinnost platit jednorázový paušál či poplatek. Jistě není těžké nahlédnout, že se to vyplatí jen pro častější či delší hovory, zatímco pro kratší hovory je to naopak méně výhodné. Jde tedy o služby, určené zákazníkům, kteří roaming využívají aktivně a pro delší hovory, a nikoli zákazníkům, kteří roamují jen příležitostně a jejich roamingové hovory jsou velmi krátké. A to je také jeden z aspektů, které mobilní operátoři moc nezdůrazňují.

Ukažme si jako příklad řešení příchozích hovorů u takovýchto tarifů u všech tří našich operátorů:

O2: nabízí službu My Europe, v rámci které je minutová cena příchozích hovorů v roamingu (jen v 6 vybraných zemích) nulová. Zákazník ale musí zaplatit měsíční paušál ve výši 355,81 Kč s DPH

T-Mobile: nabízí službu Cestovatel, v rámci které je minutová cena příchozího hovoru také nulová, ale  příjemce zaplatí jednorázový sestavovací poplatek ve výši 34,51 Kč včetně DPH. Jinak, v rámci „běžného“ roamingu (služba Happy roaming), zaplatí příjemce za minutu v evropských destinacích 17,85 Kč (kromě Slovenska).

Vodafone: v rámci jeho nové roamingové služby Passport je minutová cena také nulová, ale příjemce zaplatí jednorázový poplatek ve výši 29,75 Kč (včetně DPH) za každých provolaných 20 minut (resp. na začátku a pak vždy znovu po 20 minutách). Jinak, v rámci „základního“ roamingu (služby World roaming) je v první zóně (kam patří většina evropských destinací) minutová cena příchozího hovoru 11,90 Kč včetně DPH.

Pro koho se vyplatí?

Z uvedených příkladů je ihned patrné, že příležitostným zákazníkům, pro jejich krátké roamingové hovory, se speciální roamingové tarify nevyplatí. Tarify Cestovatel a Passport se vyplatí až pro hovory delší 2 minut. Nezapomínejme přitom na to, že hovory v roamingu jsou typicky velmi krátké. Například když T-Mobile uváděl svou službu Cestovatel, hovořil o tom, že průměrná délka roamingového hovoru je do dvou 2 minut. Vodafone nyní prezentoval 1 minutu a 50 sekund, a to přes všechny uživatele (soukromé i firemní). Takže pro tyto průměrné hovory jsou specializované roamingové tarify, jako Cestovatel či Passport, celkově nevýhodné.

Na druhou stranu je pravdou, že rebalancování  (v podobě snížení průběžné minutové ceny a navýšení jednorázové ceny) motivuje zákazníky k tomu, aby v roamingu telefonovali častěji a déle. To se podle statistik také děje. Ale to je přesně o tom, aby zákazník v celkovém součtu zaplatil přinejmenším stejně, ne-li více – a pak mu operátor klidně přidá i něco navíc. Jen aby zákazník nezaplatil méně.

Fair Use Policy i pro roaming

Nicméně i zákazník, který se pro popisované roamingové tarify rozhodne, by měl mít na paměti, že i ono „něco navíc“ má své meze, a že mobilní operátor si bude pečlivě hlídat míru jeho konzumace.

Tak třeba u roamingového tarifu O2 My Europe nesmí délka přijímaných hovorů za jeden kalendářní den překročit dvě hodiny. U T-Mobile má pojistka podobu toho, že nejdelší hovor (zatížený jediným sestavovacím poplatkem) může trvat nejdéle 65 minut. No a Vodafone se u své nové služby Passport jistí tím, že si jednorázový poplatek ve výši 29,75 Kč účtuje nejen za začátku hovoru, ale také po každých 20 provolaných minutách. Pak nemá problém nechat vás volat tak dlouho, jak budete chtít.

Mimochodem, česká podoba služby Passport (popisovaná v tomto včerejším článku) se od svého britského vzoru liší v několika zajímavých, a pro našeho zákazníka ne až tak výhodných aspektech. U britského Passportu je jednorázový poplatek (ve výši 75 pencí) skutečně jednorázový, a účtuje se jen na začátku hovoru. Pojistka proti „nadměrné konzumaci“ pak má podobu toho, že po hodině začíná být příchozí hovor tarifikován po minutách, cenou 20 pencí za minutu. 

Při použití britské služby Passport se také čerpají různé kredity a volné minuty, které zákazník může na svém tarifu mít. U nás nikoli. Navíc se na český Passport nevztahují ani různá tarifní zvýhodnění. . 

Ještě není konec

Vraťme se nyní zpět k otázce regulace roamingu: jakkoli ta může svou formou a způsobem prosazení vybočovat z pravidel, stanovených a vymáhaných samotnou Unií, jedno jí nelze již dnes upřít: přinutila operátory  k tomu, aby s roamingem začali něco dělat. To, jak daleko přitom operátoři sami zašli, je už otázka jiná, a odpověď na ni se samozřejmě liší.

Sami operátoři tvrdí, že zašli tak daleko, že žádná regulace není zapotřebí. Druhá strana, reprezentovaná především orgány Unie,  europoslanci a ministry členských zemí, zase tvrdí opak, a požaduje zavedení rázných opatření. Ovšem jakých, o tom zdaleka nepanuje jednota. Ze všeho se tak pomalu stává spíše politika a specifická forma boje.

V každém případě je to boj, který zdaleka ještě neskončil. Dříve či později do něj reálně zasáhnou i další hráči, jako třeba nastupující „nízkonákladoví“ mobilní operátoři (například United Mobile). Osobně ale dávám největší šance, byť v poněkud delším časovém horizontu, konkurenci přicházející z platformy VOIP. Až bude VOIP klient v každém mobilu, a základní bezdrátové připojení (na bázi Wi-Fi) bude samozřejmostí kamkoli se člověk vrtne, proč se pak vůbec zabývat nějakým archaickým roamingem?