Není VOIP jako VOIP

Technologie na bázi VOIP (Voice over IP), respektive služby realizované na této technologii, se stávají stále samozřejmější součástí našeho života. Dokonce natolik, že se v nich začínají i „trhat rekordy“. Třeba jako nedávné PR operátora Fayn, který informoval o desetihodinovém souvislém hovoru ve své síti. Ale o tom dnes mluvit nechci.

Rád bych se zastavil u jiného aspektu kolem VOIP, kterým je ujasnění si základních pojmů. A tím teď nemyslím to, že VOIP je technologie, která může být využita pro poskytování hlasových služeb v prostředí veřejného Internetu (jako tzv. internetová telefonie), nebo obecně v prostředí jakékoli datové sítě na bázi protokolu IP (jako tzv. IP telefonie). Jde mi spíše o vhodné rozlišení dvou variant hlasových služeb na bázi VOIP, a jejich vhodné pojmenování. Včetně nalezení vhodných termínů, které by je dokázaly odlišit.

Jde o to, že hlasové služby na bázi VOIP se dnes nabízí na trhu ve dvou základních variantách, s tím že dělící čárou mezi nimi je vazba na internetovou přípojku:

• služby vázané na konkrétní přípojku: do této kategorie spadají například nedávno zprovozněné hlasové služby od kabelových operátorů UPC a Karneval, či již v loňském roce zprovozněná služba Voice On Line od Volného.
• služby, které nejsou vázané na konkrétní přípojku: sem spadají ostatní služby – od zahraničního Skype, až po domácí služby jako je Fayn, TelefoNet, ha-loo, 802.Vox, Voipex a další.

Vyhrazená, vs. sdílená kapacita

Zajímavé přitom je, že mezi oběma variantami je i řada dalších rozlišujících znaků. Například to, že služby vázané na konkrétní přípojku mají více možností poskytovat garantované služby, a také tak činí. Šanci jim dává to, že jejich provozovatelé mohou zasáhnout do fungování datových přenosů po příslušné přípojce – a tak mohou vše zařídit tak, aby přenos hlasového hovoru nebyl negativně ovlivňován eventuelními souběžnými přenosy. Lze si to představit také tak, že pro hlasové přenosy (v datové podobě) je vyčleněna a vyhrazena určitá přenosová kapacita. Takže i když pak někdo po stejné přípojce stahuje data z Internetu jako o život, na hlasové služby a jejich kvalitu to nemá vliv.

Naproti tomu u služeb, které nejsou vázány na konkrétní přípojku, nemá jejich poskytovatel šanci zasahovat do toho, jak tato přípojka funguje. Takže může jen doufat v to, že bude dostatečně dimenzována a i jinak dostatečně kvalitní, aby hlasové hovory „unesla“. Respektive jinak: poskytovatel by měl upozorňovat své zákazníky na to, že k používání jeho služeb potřebují přípojku určité minimální kvality (a kapacity). Sám ale žádné garance v tomto ohledu dávat nemůže. Po technické stránce to je totiž tak, že celá kapacita příslušné přípojky je sdílena jak hlasovým přenosem (v datové podobě), tak i všemi ostatními datovými přenosy (například stahováním pošty, brouzdáním po Internetu atd.). K tomuto sdílení dochází na úrovni protokolu IP, který se sám chová ke všem přenášeným datům stejně, a žádným z nich nedává přednost.

Přes veřejný Internet, nebo jen přes vlastní síť?

U hlasových služeb na bázi VOIP, které nejsou vázány na konkrétní přípojku, tedy obecně hrozí negativní ovlivnění jejich kvality kvůli souběhu s ostatním provozem. Pokud budete i na dostatečně rychlé přípojce stahovat jako o život, můžete tím nechtěně „přiškrtit“ vlastní telefonování, až k úplné nepoužitelnosti. Nicméně je to ve vašich rukou, a můžete to sami ovlivnit.

Co už sami jen tak neovlivníte, je nebezpečí jiného souběhu. Hlasové služby, které nejsou vázány na konkrétní přípojku, totiž musí přenášet svá data nejen po příslušné přípojce, ale pak ještě přes veřejnou část Internetu (nejspíše i přes peeringové body) do vlastní sítě svého poskytovatele, kde teprve vstupují do jeho telefonní ústředny (IP ústředny), a eventuelně přestupují do veřejné telefonní sítě (pokud do ní voláte). 

No a právě ve veřejných částech Internetu také není žádná kapacita garantována. Takže i zde hrozí nebezpečné důsledky souběhu s dalším datovým provozem, které by mohly negativně ovlivnit kvalitu hovoru. Abychom to ale zase neviděli až tak černě: právě tento úsek, vedoucí přes veřejný Internet, obvykle nebývá úzkým hrdlem. Většinou je lépe (více) kapacitně dimenzován než přípojky koncových uživatelů.

Jenže: u služeb, vázaných na konkrétní přípojku, i toto potenciální úzké hrdlo odpadá. Telefonní (IP) ústředna poskytovatele je u těchto služeb snad vždy umístěna ve stejné síti, ke které jsou přímo připojeny i příslušné přípojky. Takže cesta od uživatele k telefonní ústředně nevede přes veřejný Internet, ale jen přes síť příslušného poskytovatele. Z tohoto důvodu by se pak vlastně ani nemělo mluvit o službách charakteru internetové telefonie ale jen IP telefonie.

Nomadicita: ano či ne?

            Až dosud to vypadalo, že služby vázané na konkrétní přípojku mají jen samé přednosti. Jenže to jsme se ještě nedostali k ceně  (která bývá nižší u služeb bez vazby na přípojku), a hlavně k možnosti využívat tyto služby z různých míst. Zde je asi na místě mluvit nikoli o mobilitě, jako spíše o tzv. nomadicitě (od slova „nomád“, což je kočovník, resp. někdo, kdo se různě přemisťuje, a v každé lokalitě obvykle po nějakou dobu zůstává).

U hlasových služeb na bázi VOIP jde o to, zda můžete svůj IP telefon (případně klasický telefon s příslušným adaptérem) vzít, a obecně kdekoli se s ním připojit k Internetu (a pak telefonovat). Není to mobilita, protože tou by bylo telefonování i za pohybu, zatímco zde jde o možnost připojit se k jakékoli (vhodné, ale stacionární) internetové přípojce, a z ní telefonovat.

Jak jistě každý nahlédne, něco takového je principiálně možné u služeb, které nejsou vázány na konkrétní přípojku. Naopak u těch, které jsou vázány na konkrétní přípojku, to pochopitelně možné není.

Výhody a úskalí nomadicity

            Když už jsme u nomadicity, resp. u možnosti přemisťovat se spolu s IP telefonem od jedné internetové přípojky k jiné, pak si zdůrazněme jaké to přináší další výhody. Hlavně asi tu, že  můžete cestovat („kočovat“) i se svým telefonem, a stále být dostupní v zásadě stejným způsobem, pod stejným číslem, se stejnými možnostmi volání. Samozřejmě to platí jen pro hlasové služby na bázi VOIP, které nejsou vázány na konkrétní přípojku. V čem se to ale liší od mobilní telefonie, která nabízí ještě více?

            No, přeci jen zde jsou určité rozdíly. Třeba když jste se svým mobilem v zahraničí, musíte využívat dosti drahý roaming. V případě „nomádních“ hlasových služeb na bázi VOIP vám stačí jakákoli (dostatečně kvalitní) internetová přípojka, a rázem jste na tom přesně stejně, jako „doma“. Takže třeba i na druhé straně zeměkoule můžete být dostupní pod svým „domácím“ číslem, a telefonovat za „domácí“ hovorné. Takže je vlastně úplně jedno, kde na světě se momentálně nacházíte.

            Jenže: je na uvedené možnosti všechno úplně v pořádku? Po technické stránce by zde neměl být problém. Ale co třeba otázka telefonních čísel? Tady už to tak jasné není. Číslovací plán, ze kterého jsou přidělována čísla hlasovým službám na bázi VOIP, může mít své představy o tom, kde a jak se smí používat. Náš číslovací plán rozlišuje mezi geografickými čísly, která jsou vázána na určitou lokalitu (dnes jde o kraj), a na čísla negeografická, která takto vázána nejsou. Pro ta negeografická vyčlenil číslovací plán řadu s prefixem 910, ze které již konkrétní operátoři dostali určité příděly (viz tento pohled do databáze ČTÚ).

Praxe je ale zatím spíše taková, že poskytovatelé hlasových služeb na bázi VOIP přidělují svým zákazníkům čísla geografická. Navíc je často smluvně zavazují k tomu, že jejich služby smí používat jen v příslušném „dosahu“ přiděleného geografického čísla (tedy v rozsahu kraje).

Z logiky věci by se ale geografická čísla hodila pouze pro služby vázané na konkrétní přípojku, zatímco čísla negeografická pro služby, které na přípojku vázány nejsou. Nicméně použití negeografických čísel (s prefixem 910) může přinášet různé nástrahy. Třeba: za kolik by se na ně volalo z klasické pevné či mobilní sítě? Třeba v aktuálním ceníku Českého Telecomu jsem je explicitně zmíněné nenašel, a do definice „místních“ či „dálkových“ hovorů nejspíše nespadají (protože ta jsou definována  jako volání v rámci pevné sítě). Nebo že by čísla pro VOIP spadala do pevné sítě? Proč pak ale mají v číslovacím plánu vyhrazenu samostatnou číselnou řadu (s oním prefixem 910)?

Nebo jiný pohled: když by měl někdo volat na číslo začínající prefixem 910, nebude se bát, že jde o nějaké „premium rate“ číslo (třeba erotickou linku), s vysokou minutovou sazbou? A co použití (českých) telefonních čísel v zahraničí? Řešil vůbec někdo tuto možnost?

Nomádní vs. stacionární VOIP?

            Otázka přidělování čísel hlasovým službách na bázi VOIP je určitě otevřená, a rád bych se k ní podrobněji vrátil v některém z dalších článků. Zde, když už jsme začal terminologií, bych se k ní na závěr zase rád vrátil, malým návrhem: nedal by se najít nějaký přiléhavější název pro obě varianty služeb, popisované v tomto článku? Tedy místo zdlouhavého „hlasové služby na bázi VOIP, vázané na konkrétní přípojku“ a „hlasové služby na bázi VOIP, které nejsou vázané na konkrétní přípojku“?

Co takhle nomádní (služby na bázi) VOIP a stacionární (služby na bázi) VOIP? No, ideální to není. Nenapadá vás něco lepšího?