Němý Internet - ráj pro neslyšící?

Pro mne byla takovýmto impulsem návštěva sobotní konference INSPO (Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami). Ukázala mi totiž, jak diametrálně odlišný může být Internet pro osoby s postižením, a jak složitě a náročně se v něm musí pohybovat, chtějí-li využívat jeho možnosti. Ale na druhé straně, když už tyto nástrahy překonají, jak báječným životabudičem pro ně právě Internet může být.

Nikdy jsem si třeba neuvědomil, že Internet vůbec nemusí být rájem pro neslyšící. Pravdou je, že dnešní Internet je stále téměř němý - drtivá většina toho, co nabízí, má vizuální a písemnou podobu, a jen velmi malé množství informací, navíc spíše "doplňujícího" charakteru, je vyjádřeno zvukem. Také interakce s uživatelem má výlučně jinou podobu než zvukovou - své příkazy a povely zadáváme z klávesnice, pomocí myši, joysticku apod. Když si k tomu připočítáte ještě známé rčení, o tom že "na Internetu nikdo nepozná, že jste pes", co potom brání neslyšícím, aby splynuli s ostatními uživateli Internetu a plnohodnotně využívali všech jeho možností?

Proč sami neslyšící volají po tom, aby na Internetu měli specializované servery pro jejich komunitu, a to včetně diskusí pro neslyšících? Diskuse nikoli o tématu sluchového postižení, ale pro sluchově postižené účastníky, kteří se chtějí bavit a diskutovat na nejrůznější témata každodenního života? Proč se neslyšící nechtějí či dokonce nemohou účastnit obdobných diskusí (různých chatů apod.), jakých je na Internetu nepřeberně? Proč mají strach účastnit se takovýchto diskusí spolu se slyšícími? Proč se bojí zesměšnění a negativních reakcí slyšících?

Právě o této otázce se na sobotní konferenci INSPO docela obšírně diskutovalo, a výsledek je skutečně velmi zajímavý. Pro lidi, kteří nikdy neslyšeli, je mateřskou řečí znakový jazyk (znaková řeč). A to je jazyk skutečně diametrálně odlišný od jazyků mluvených. Dalo by se říci, že je i principiálně odlišný - používá totiž úplně jiné výrazové prostředky, úplně jiné konstrukce, gramatiku, jinou úroveň abstrakce atd. Když pak má neslyšící komunikovat se svým okolím v písemné formě (a v češtině), je to pro něj komunikace v cizím jazyku. Přitom rozdíl mezi jeho mateřským (znakovým) jazykem a češtinou je pak ještě mnohem větší, než jaký nám slyšícím připadá rozdíl třeba mezi češtinou a angličtinou, maďarštinou apod.

V běžné řeči je totiž obrovské množství informace vyjádřeno také větnou skladbou, skloňováním, časováním, ale také kontextem, intonací atd. Naproti tomu projev ve znakovém jazyku je spíše jen posloupností slov "jako takových", bez těchto doplňujících informací. Neslyšící jsou na to už zvyklí, a bez doplňující informace se obejdou. Vzájemnou souvislost mezi jednotlivými slovy, jejich vyznění atd. si už nějak doplní, domyslí, či vystačí bez ní. Problém je ale v tom, že my slyšící něco takového neumíme, resp. nejsme na to zvyklí.

Neslyšící se může naučit převádět jednotlivá slova ze znakové podoby do psané podoby. To není až tak těžké. Mnohem těžší je pro něj naučit se přidávat onu doplňující informaci, skrze jemnosti větné skladby, různých gramatických obratů atd. Mnohdy právě toto neslyšící neumí, a jejich psané texty pak jsou pro slyšící jen velmi obtížně srozumitelné. Právě proto se mnozí neslyšící ostýchají účastnit se on-line diskusí spolu se slyšícími. Pokud by ostatní účastníci diskuse nevěděli o jejich handicapu, mohli by je považovat za postižené zcela jiným způsobem, než sluchově.

Obtížnou srozumitelnost textů, psaných neslyšícími, si dovolím přirovnat k tomu, co produkují různé automatické překladače textů z cizích jazyků do češtiny. Také ty totiž přeloží jednotlivá slova, ale už nerozumí tomu co tato slova znamenají, jaký mají kontext, vzájemné vazby atd. Výsledkem je pak text, jehož pochopení dá opravdu hodně přemýšlení. Chcete-li příklad, najdete jej v tomto mém starším článku k problematice automatizovaného překladu.

Na konferenci INSPO bylo k vidění (i ke slyšení) také hlasové ovládání počítače. To není zase až tak velkou novinkou, a různé systémy tohoto typu jsou k vidění už řadu let na různých výstavách a veletrzích. Pokrokem je spíše to, jak se tyto systémy zdokonalují, a pak i to, že už máme i původní česká řešení, která se také již dostávají do běžné praxe. Konkrétně na INSPO byl předváděn program MyVoice, pocházející z Laboratoře počítačového zpracování řeči při Technické univerzitě v Liberci, který je už také běžně prodáván (nabídka, ceník).

Fungoval, copak o to - ale až při jeho předvádění jsem si uvědomil, jak komplikované a zdlouhavé může být to, co je pro lidi bez handicapu obyčejné "klikněte myší sem .". Ten, kdo je odkázán na hlasové ovládání, to v prostředí s grafickým uživatelských rozhraní (GUI) dělá stylem "posuň kurzor o x pixelů doprava/doleva/nahoru/dolů", resp. vydáváním příslušných slovních příkazů. Takto musí postupovat tak dlouho, dokud se s kurzorem nestrefí nad to místo, na které chce kliknout. Teprve pak může vyslovit slastné "klikni". Pro někoho, kdo je schopen hýbat myší, to je až neuvěřitelně otravné a zpomalující. Na druhou stranu pro postiženého, který není schopen ani hýbat myší, to musí být úplný zázrak.

Techniky ovládání hlasem ale nemusí být určené jen osobám s handicapem. Lze je využít například i jako alternativní metodu pro vstup textů, diktováním místo klasického psaní na klávesnici. To sice již také jde, a programy jako MyVoice to umí. Ale pozor na to, že v tomto ohledu jsou tyto technologie stále ještě "v plenkách". V zásadě fungují jako zvuková makra - na základě určitého zvuku (akustického vzorku) vygenerují určitou posloupnost znaků, řídících příkazů a event. jiných povelů (kliknutí apod.). Jejich schopnosti stojí a padají s tím, jak velký mají slovník - kolik různých "akustických vzorků" dokáží rozpoznat a jak spolehlivě, i vzhledem k okolnímu ruchu, zabarvení lidského hlasu (event. nachlazení) apod. Není až tak těžké je dopředu vybavit schopností rozeznat určité řídící povely, typu "spusť aplikaci", "zavři okno" apod. Stejně tak není těžké je naučit jednotlivá písmena abecedy, a umožnit diktování textu po jednotlivých znacích. Pak jde hlavně o přesnost a spolehlivost rozpoznávání jednotlivých povelů.

Pro plnohodnotnou možnost diktování po celých slovech by ale bylo nutné rozšířit jejich slovník o všechna existující česká slova, ve všech možných tvarech, pádech, časech atd. - a to už je opravdu pořádný oříšek. Proto i programy jako je MyVoice sice nabízí určitou možnost diktování textu i po celých slovech, ale varují že je omezena:

Pomocí programu MyVoice můžete mimo jiné:

Hlasem nadiktovat textový dokument (např. v programu Word nebo Poznámkový blok), přičemž diktování se provádí po písmenech, případně po celých slovech nebo frázích (pokud je má uživatel předem připravené).

Možnosti ovládání počítače hlasem je také třeba odlišit od možností rozpoznávání přirozené řeči. Jak jsme si již naznačili, ovládání hlasem není ve své podstatě nic jiného, než vyhledávání v tabulce předem připravených příkazů. Indexem je zde "akustický vzorek" (zvuk), podle kterého se vyhledá v tabulce a provede se zde předem připravený příkaz. Nejde tu o žádné porozumění řeči a pochopení jejího významu, resp. porozumění tomu, co uživatel říká. To je něco mnohem a mnohem komplikovanějšího, na čem se samozřejmě také pracuje - ale na použitelné výsledky si ještě musíme počkat. Tipuji, že ještě hodně dlouho.

Na letošní konferenci INSPO byl k vidění i unikátní systém ovládání počítače (resp. myši) pomocí oka, či spíše pohybů zornice. Jmenuje se I4Control, a jeho princip je velmi jednoduchý: malá kamera, připevněná na obroučky brýlí, snímá pohyb zornice, vyhodnocuje jej a převádí na pohyb kurzoru ve směru osy X a osy Y (a s kliknutím na základě mrknutí oka). Po minimálním zaučení s tím prý dokáže pracovat každý. Lze tak i zadávat text - stačí si pustit virtuální klávesnici, která je standardní součástí novějších MS Windows (tzv. "klávesnici na obrazovce", tj. klávesnici ve formě obrázku), a klikat na jednotlivá písmenka.

Pro někoho, kdo je schopen psát na klávesnici, to může být neuvěřitelně pomalé a zdlouhavé. Naopak pro někoho, kdo na klávesnici psát nemůže, třeba proto že je ochrnutý a dokáže jen hýbat očima, to může být úplný dar z nebes, který jej vrátí zpět do života.

Zajímavou součástí letošní kampaně "Březen - měsíc Internetu", související s konferencí INSPO a s problematikou postižených, byla i literární soutěž "Internet a můj handicap". Jak již naznačuje její název, postižení v ní popisovali své zkušenosti, a mnohdy i celé životní příběhy. Jsou to leckdy neuvěřitelné věci, které opravdu stojí za přečtení - a to i lidem bez handicapu. Když ne pro nic jiného, tak alespoň kvůli tomu, abychom si vážili toho, co máme a co bereme jako úplnou samozřejmost.