Současný stav regulace a liberalizace

V oblasti hlasových služeb je telekomunikační trh v ČR sice již liberalizován, ale posilování konkurence stále naráží na dosud nevyřešené kauzy a spory. Například na vysoké propojovací poplatky, volné kredity v paušálech Českého Telecomu, či pomalé rozhodování regulátora. Změny by měl přinést nový zákon o elektronických komunikacích, který je již v Parlamentu.

Česká republika se v současné době nachází v období určitého přechodu mezi regulačními rámci. Stále totiž platí dřívější regulační rámec, zavedený již v roce 2000, dosud platným telekomunikačním zákonem (zákonem č. 151/2000 Sb.). Tento zákon vytvořil základní předpoklady pro ukončení monopolu Českého Telecomu v oblasti hlasových služeb, a pro otevření tohoto trhu i pro další subjekty: umožnil udělování licencí dalším subjektům, vstupujícím na trh, uzákonil možnost volby operátora a přenositelnost čísel v pevné síti, a později (skrze jedinou svou významnější novelu, zákon č. 225/2003 Sb.) uzákonil i tzv. zpřístupnění místní smyčky. Formálně tedy byl náš trh liberalizován, protože nejzákladnější mechanismy a instituty, považované za podmínky liberalizace telekomunikačního trhu, jsou již u nás zavedeny.

Jinak je tomu ale s "praktickým naplněním" liberalizace a s faktickým nástupem konkurence. Zde situace není nijak uspokojivá, a to z celé řady důvodů, včetně absence významnějších pobídek pro rozvoj konkurence. V situaci, kdy sice došlo k otevření trhu, ale tento již je plně obsazen dřívějším monopolním a nyní dominantním operátorem, s potenciálem efektivně brzdit nástup konkurence, jsou zapotřebí další konkrétní opatření. Takováto opatření na podporu rozvoje konkurence dokonce již byla jednou připravena (a přelomu let 2001 a 2002), ale posléze byla odložena. Důvodem byl odkaz na to, že takováto opatření budou řešena až v novém zákoně o elektronických komunikacích, který ČR musí přijmout k tomu, aby jako nová členská země převzala do své legislativy nový evropský regulační rámec elektronických komunikací. Stát se tak mělo nejpozději k okamžiku našeho vstupu do EU, ale to se nepodařilo a přijetí zákona se opozdilo. Návrh zákona, který nyní připravilo resortní ministerstvo (Ministerstvo informatiky ČR), je ve stádiu návrhu, který v září 2004 prošel vládou a v současné době se chystá jeho projednávání v Parlamentě. Pokud vše půjde hladce, mohl by nový zákon nabýt účinnosti někdy počátkem roku 2005.

Novinek, které přinese nový regulační rámec elektronických komunikací (skrze nový zákon o elektronických komunikacích), bude celá řada. Mediálně nejatraktivnější je zavedení přenositelnosti čísel i v mobilních sítích (nikoli ale "křížem", mezi mobilními a pevnými sítěmi). Dosud je totiž uzákoněna a dostupná pouze přenositelnost geografických čísel v rámci pevných sítí, a to od počátku roku 2003. Do září 2004 již bylo přeneseno na 1 milion čísel, z nichž ovšem rozhodující většinu tvoří celé číselné série (celkem bylo přeneseno cca 2,5 procenta všech čísel z číslovacího plánu). Zavedení přenositelnosti čísel v rámci mobilních sítí je navrhováno do 6 měsíců od účinnosti nového zákona, což mobilní operátoři kritizují jako příliš krátkou dobu a volají po jejím prodloužení. Je otázkou, zda se jim prodloužení podaří v Parlamentu prosadit.

Celkově lze očekávat, že zavedení mobilní přenositelnosti čísel sníží bariéry, která komplikují přechod zákazníků od jednoho operátora k jinému (nutná změna čísel, s tím spojená změna kontaktních údajů atd.). Teoretické studie i praktické zkušenosti ukazují, že současně s tím může dojít i k dalšímu snížení cenové hladiny u služeb mobilních sítí.

Přenositelnost čísel v pevných sítích v ČR se zatím využívá spíše u firemních zákazníků, kde skutečně usnadnila jejich přechod mezi operátory, zejména od Českého Telecomu k některému z alternativních operátorů. Pro jednotlivce a domácnosti zatím přenositelnost v pevné síti moc význam neměla - v mobilních sítích by tomu ale mohlo být jinak.

Další významnou změnou, kterou nový zákon o elektronických komunikacích přinese, je rozdělení celého trhu na několik dílčích částí (tzv. relevantních trhů), a jejich samostatné posouzení z hlediska toho, zda již na nich existuje dostatečná konkurence či nikoli. Pokud existuje, takový "dílčí trh" (relevantní trh) v zásadě vypadává z působnosti telekomunikačního regulátora a zůstává již jen pod dohledem antimonopolního úřadu (ÚOHS), který dbá na dodržování pravidel hospodářské soutěže. To vše by mělo přispět k aplikování regulace pouze tam, kde je skutečně zapotřebí, a k jejímu postupnému uvolňování tam, kde zatím musí být aplikována, protože příslušný dílčí trh dosud není dostatečně konkurenční.

S detailnějším vymezením regulace souvisí i nové pojetí univerzální služby. Ta byla až dosud chápána velmi rigidně, jako soubor určitých služeb, které musí být dostupné za stejnou cenu na území celého státu. Povinnost to zajistit byla zákonem uložena Českému Telecomu. Ten pak měl právo na hrazení prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby, skrze fond univerzální služby, do kterého jsou povinni přispívat i ostatní operátoři. V praxi to přineslo četné problémy, například s vykazováním skutečné ztráty, s neochotou operátorů přispívat do fondu atd.

V současné době je tento model již značně přežitý, a nový zákon by jej měl výrazně změnit. Nově bude moci být pružněji vymezen samotný obsah univerzální služby, a bude o něm rozhodovat regulátor (například bude moci určit, že dostupnost základních hlasových služeb nemusí být nutně realizována skrze pevné sítě, ale i skrze sítě mobilní). Změní se i pojetí univerzální služby, z dosavadní povinnosti na právo: poskytování univerzální služby nemusí nutně být prodělečnou záležitostí, a operátoři se budou moci sami hlásit o právo poskytovat ji (výběr bude skrze veřejnou soutěž). Teprve pokud nikdo neprojeví zájem, může regulátor uložit poskytování univerzální služby některému z providerů direktivně, jako povinnost. Navíc ne nutně plošně.

Další zásadní změnou, kterou přinese nový regulační rámec (skrze nový zákon o elektronických komunikacích), je transparentnější rozhodování regulátora. Ten bude muset nejprve provést podrobné analýzy relevantních trhů (aby se zjistilo, zda mají být dále regulovány či nikoli, viz výše), a na tyto analýzy pak bude navazovat i při svém konkrétním rozhodování. Svá rozhodnutí přitom bude muset nejprve konzultovat se zainteresovanými subjekty (včetně uživatelů), a své verdikty bude muset také podrobně zdůvodňovat. Dnes pouze popíše, jak rozhodl, ale nově bude muset také vysvětlit, proč tak udělal, co jej k tomu vedlo atd.

Subjekty, kterých se jeho verdikty týkají, se proti nim budou moci odvolat a dosáhnout přezkoumání u správního soudu. Je pak ale otázkou, jak dlouho to bude trvat a zda to prospěje rychlosti, s jakou regulátor rozhoduje konkrétní kauzy, nebo zda to faktické řešení problémů naopak ještě zpomalí.

Právě rychlost rozhodování regulátora a rychlost naplňování jeho verdiktů do konkrétní praxe je jedním z největších současných problémů. Příkladem, sice mimo oblast hlasových služeb ale přesto ilustrativní, je případ rozhodnutí o ADSL propojení. Ačkoli alternativní operátoři mají na propojení ze zákona nárok, a o ADSL propojení rozhodl regulátor závazně již v dubnu a květnu t.r., stále není žádné ADSL propojení fakticky realizováno.

V oblasti hlasových služeb jsou asi největším předmětem sporu propojovací poplatky. Nejvíce pak asi terminační poplatky za zakončení (terminaci) hovorů v mobilních sítích. Ještě v roce 2000 se tyto poplatky pohybovaly na úrovni 6 až 7 korun za minutu. V listopadu 2001, rozhodnutím regulátora č. 09/PROP/2001, klesla výše terminačních poplatků na 3,66 Kč (bez ohledu na to, zda hovor přichází z pevné sítě či z jiné mobilní sítě). Později, v březnu 2004, tato cena dále klesla, na 3,19 Kč. Stále to je ale výrazně více než poplatek za terminaci v pevné síti. Proto operátoři pevných sítí protestují proti tomu, jak je terminační poplatek v mobilních sítích vysoký, zatímco oba největší mobilní operátoři protestují proti tomu, jak je tento poplatek naopak nízký a nepokrývá jejich náklady. Pravdou je, že výrazný rozdíl mezi terminačními poplatky v mobilních sítích a v pevných sítích způsobuje výraznou asymetrii v koncové ceně hovorů oběma směry. Zatímco operátoři mobilních sítí dokáží nabídnout atraktivní ceny pro volání z mobilní sítě do sítě pevné, ceny opačně vedených hovorů zůstávají stále vysoké.

Propojovací poplatky (za terminaci i originaci) v pevné síti jsou pochopitelně také předmětem různých kontroverzí. Zde se podle očekávání výrazně rozchází stanoviska Českého Telecomu a alternativních operátorů. Zatímco Telecom argumentuje svými vysokými náklady a stávající poplatky považuje za příliš nízké, alternativní operátoři je naopak považují za příliš vysoké a tlačí na jejich další snižování.

Předmětem sporu, který také nebyl dosud vyřešen, je zařazování volných kreditů do cenových programů Českého Telecomu. je pravdou, že jejich zavedení (do regulovaných tarifů, jako je HOME MINI a HOME STANDARD) si na přelomu let 2001 a 2002 vyžádal sám regulátor. Později, s nástupem volby operátora, však tyto volné kredity zafungovaly a stále působí jako bariéra proti využití tohoto mechanismu: pokud si totiž zákazník dopředu zaplatí určitý objem služeb u Českého Telecomu, formou kreditu, pak je pro něj nevýhodné tyto služby nevyčerpat a místo toho si je objednat a znovu zaplatit u jiného operátora. To nutně působí proti tomu, aby zákazníci, připojení se svým pevným telefonem k síti Českého Telecomu, využívali služeb alternativních operátorů, skrze možnost volby operátora.

Spor ohledně volných kreditů řeší již také antimonopolní úřad (ÚOHS), ale ani on v této věci dosud nerozhodl.

Další dosud nevyřešenou otázkou kolem volby operátora je tzv. přeprodej paušálů. Pokud totiž zákazník důsledně využívá možnosti volby operátora a všechny své hovory vede přes jiného operátora, stále dostává dva účty: jeden od toho (alternativního) operátora, jehož služby využívá, a druhý od Českého Telecomu, za existenci své pevné linky. Alternativní operátoři se snažili dosáhnout toho, aby zákazník dostával jen jeden účet, na kterém by bylo vyúčtování jak za uskutečněné hovory, tak i za samotnou pevnou linku (tím by alternativní operátoři fakticky přeprodávali měsíční paušál Telecomu). Dosud se ale ani tuto možnost nepodařilo realizovat.