Kauzy telekomunikačního trhu jsou nedořešené

• Komutovaný (dial-up) přístup k Internetu
• Zavádění ADSL
• Zpřístupnění místní smyčky a novelu telekomunikačního zákona

Jak na lacinější Internet?

V zájmu každé vlády, která to myslí vážně s posilováním tzv. informační gramotnosti občanů, musí být zajištění co nejlepší dostupnosti telekomunikačních služeb, včetně možnosti přístupu k Internetu. Bez tohoto přístupu navíc nemají větší smysl ani různé snahy o poskytování služeb státu směrem k veřejnosti elektronickou cestou (v rámci tzv. e-governmentu), kterými tak překypuje naše dosavadní Státní informační politika.

U nás jsme se ke zvyšování dostupnosti Internetu pro nejširší masy přihlásili až v roce 2001, přistoupením k iniciativě eEurope+ kandidátských zemí, usilujících o vstup do EU (jde o určitou nadnárodní obdobu naší Státní informační politiky). V této iniciativě se náš stát zavázal výrazně zlevnit přístup k Internetu pro veřejnost, a to s termínem do konce roku 2002. Tento závazek se ale nepodařilo splnit, a nejdostupnější forma přístupu k Internetu (komutovaný přístup, alias tzv. dial-up) u nás mezitím naopak podražila. Jestliže v roce 1999 stála hodina dial-up připojení mimo špičku 15,60 Kč, v roce 2002 stála už 17 až 18 Kč.

Důvodem, proč se náš závazek vůči EU nepodařilo splnit, bylo nejspíše to, že o jeho splnění nikdo moc aktivně neusilovat. Stát si hleděl spíše zvyšování tržní hodnoty Českého Telecomu, což se mu ale nedařilo, stejně jako dotažení privatizace Telecomu do úspěšného konce. Nakonec prvním představitelem státu, který veřejně deklaroval že dostupný Internet je vysokou prioritou, byl až šéf nového resortu informatiky ministr Vladimír Mlynář (který se takto vyjádřil v lednu 2003, v souvislosti se zaváděním ADSL).

O dostupnosti Internetu mezitím fakticky rozhodovaly vzájemné vztahy operátorů. Po památných událostech v listopadu 1998 (kdy došlo až na demonstrace uživatelů Internetu proti plánovanému zdražení dial-upu ze strany Telecomu) zde existoval zvýhodněný tarif pro internetový dial-up (původně Internet 99, později Internet 2000 atd.). Právě on nabízel hodinu připojení mimo špičku za 15,60 Kč (v roce 1999), resp. 17 až 18 Kč v roce 2002. Jednalo se ovšem o jednostrannou aktivitu Telecomu, který určoval úplně vše, včetně koncové ceny pro volající uživatele Internetu - i toho, že ze svých výnosů za provolané minuty poskytoval určitou část (jako provizi, resp. tzv. podíl na výnosech) internetovým providerům. Z toho se časem vyvinul model jednosložkového zpoplatnění za dial-up přístup k Internetu (nepříliš šťastně označovaný jako "Internet zdarma"). Spočíval v tom, že volající uživatel platil jen jednu složku ceny (za provolané minuty) do rukou Telecomu, zatímco internetovému providerovi neplatil nic (a on své náklady, nebo alespoň část z nich, kryl z toho co dostával od Telecomu na provizích).

Po otevření telekomunikačního trhu k 1. lednu 2001 došlo k zákonitému požadavku na to, aby se přístup k Internetu řešil i jinak - přes vzájemné propojení sítí jednotlivých operátorů. To by mj. umožňovalo, aby si internetový provider mohl vybrat, ke kterému operátorovi se připojí, a to nejspíše podle podmínek, jaké mu ten který operátor nabídne. To by otevřelo tolik potřebnou cestu ke konkurenci i v oblasti poskytování internetového dial-upu koncovým zákazníkům.

Tak jak se bohužel stalo tradicí, alternativní operátoři nebyli schopni se s Telecomem dohodnout na podmínkách vzájemného propojení pro potřeby poskytování přístupu k Internetu, a tak musel opět nastoupit regulátor a direktivně rozhodnout zejména o cenách za takovéto propojení.

Regulátor skutečně v této kauze rozhodl, poprvé ještě v roce 2001 - ale toto jeho rozhodnutí nebylo prakticky využito, místo toho se vše řešilo ještě "postaru", skrze podíl na výnosech Telecomu. Teprve druhé rozhodnutí regulátora v kauze internetového propojení, z května 2002, vyvolalo konkrétní odezvu. Bohužel velmi negativní, a to ze strany Telecomu. Ten argumentoval tím, že nově stanovené poplatky za internetové propojení by jej zruinovaly, a odmítl se s rozhodnutím regulátora smířit. Přešel naopak sám do ofenzívy a rozhodl se pro úplnou revoluci na trhu internetového dial-upu. Internetovým providerů, kteří zajišťovali připojení k Internetu a dostávali od něj provize, vypověděl příslušné smlouvy a nutil je přistoupit na zcela nový model (či spíše zcela nový koncept), založený mj. na návratu k původním odděleným platbám za služby telefonní sítě (do kapsy Telecomu) a za přístup k Internetu (do kapsy internetového providera). Konkrétní podmínky tohoto nového konceptu (označovaného také jako Internet Plus), který Telecom vyhlásil jednostranně a s nikým dopředu nekonzultoval (ani s regulátorem), však byly pro ostatní strany zcela nepřijatelné. To seznal dokonce i regulátor, který Telecomu zavádění jeho nového konceptu explicitně zakázal, formou předběžného opatření v rámci správního řízení. Telecom však přesto k 1. říjnu 2002 svůj nový koncept spustil, čímž si vysloužil další okamžitou reakci regulátora, fixující dosavadní model dial-up připojení a zahrnující ceny za Internet do regulace.

Trapné extempore s Internetem Plus naštěstí bylo i k něčemu dobré. K tomu, že si zúčastněné strany uvědomily, jak špatné je nechat problém nejprve vyhrotit teprve pak jej řešit. Regulátor se nakonec rozhodl použít i pro dial-up již osvědčený model s dobrovolným Fórem, a ve spolupráci s APVTS jej otevřel i zde. Navíc vyzval k účasti ve Fóru i veřejnost. Přihlásila 4 občanská sdružení (Březen - měsíc Internetu, Internet pro všechny, Občané proti zdražování telefonu podporovaní Svazem pacientů ČR a Sdružení obrany spotřebitelů České republiky), která záhy utvořila jednotnou platformu s názvem ZUI (Zástupci uživatelů Internetu). Úkolem Fóra pro vytáčený přístup k síti Internet, jak zní jeho plný oficiální název, je hledat nové modely pro dial-up připojení, které by dokázaly oživit stagnující poptávku po tomto způsobu připojení a byly přijatelné pro všechny strany včetně uživatelské veřejnosti.

Fórum jedná od listopadu loňského roku, ale jeho práce dosud neskončila.