Hráči na telekomunikačním trhu

• V oblasti informačních technologií a tzv. informační společnosti, kde až dosud byla nejvyšším orgánem Rada vlády pro státní informační politiku (a jejím "servisním orgánem" byl Úřad pro veřejné informační systémy, ÚVIS),
• V oblasti elektronického podpisu - zde jde o kompetence, které zákon o elektronickém podpisu původně svěřil Úřadu pro ochranu osobních údajů
• V oblasti telekomunikací, kde gesci až dosud vykonávalo Ministerstvo dopravy a spojů (nyní přejmenované na Ministerstvo dopravy).

Ministerstvo informatiky

Zřízení nového resortu předcházela politická dohoda , vzniklá v souvislosti s loňskými parlamentními volbami. Po právní stránce pak muselo dojít k novelizaci tzv. kompetenčního zákona, který definuje působnost a kompetence orgánů státní správy. Možná nejzajímavější je ale věcná stránka - zde lze zřízení nového resortu a vymezení jeho "náplně práce" chápat jako konkrétní projev konvergence (vzájemného sbližování až splývání), na úrovni gescí a strategických koncepcí. Oblasti informačních technologií a telekomunikací jsou totiž všeobecně chápány jako velmi spojité nádoby, a ve světě je jejich gesce typicky spojována. Například Evropská unie je svěřila společnému "ministerstvu" (direktorátu pro informační společnost, DG Information Society), a má také jednotnou koncepci eEurope (dnes již v druhé verzi, eEurope 2005), která se zabývá jak informačními technologiemi, tak i dostupností telekomunikačních služeb obecně a Internetu konkrétně, pro nejširší veřejnost. Stejně tak nový regulační rámec telekomunikací, který EU nedávno připravila a přijala, je už také velmi "konvergovaný" a netýká se pouze telekomunikací, nýbrž i médií a informačních technologií. Proto se také v souvislosti s ním už nemluví o "telekomunikacích", ale již o "elektronických komunikacích".

U nás však máme od roku 1999 dvě vzájemně oddělené a vzájemně neprovázané koncepce: Národní telekomunikační politiku a Státní informační politiku. Také gesce v obou oblastech byly až do vzniku nového Ministerstva informatiky rozděleny, a teprve nyní došlo k jejich sloučení.

Nové ministerstvo informatiky nyní bude mít za úkol přípravu nové "konvergované" koncepce - Státní informační a komunikační politiky, která by nahradila obě předchozí samostatné koncepce. První pracovní verze takovéto "konvergované" koncepce sice již byla připravena a zveřejněna k diskusi v červenci minulého roku, ale bude zřejmě zásadněji přepracována - do vlády má být předložena až v srpnu letošního roku.

Bezprostřední působení nového ministerstva v oblasti telekomunikací je zatím předčasné hodnotit, vzhledem k jeho krátké existenci. Kromě přípravy nové konvergované koncepce bude další zatěžkávací zkouškou nového resortu příprava zcela nového telekomunikačního zákona, který by nejpozději v okamžiku našeho vstupu do EU převzal do našeho právního řádu nový regulační rámec EU - ale jelikož tento rámec se již týká konvergovaných "elektronických komunikací" (zahrnujících jak tradiční telekomunikace, tak i média a informační technologie), nepůjde ani u nás o "nový telekomunikační zákon", nýbrž o nový "zákon o elektronických komunikacích".

Další hráči na telekomunikačním trhu

Ministerstvo informatiky samozřejmě není jediným subjektem, který nějakým způsobem ovlivňuje dění na našem telekomunikačním trhu. Pokud bychom chtěli celý tento trh zmapovat, pak bychom zde našli následující kategorie subjektů:

• Orgány státní správy: sem kromě Ministerstva informatiky patří zejména národní regulační orgán, resp. nezávislý regulátor telekomunikačního trhu. Tím je Český telekomunikační úřad. V oblasti médií, která se díky konvergenci sbližuje s telekomunikacemi, plní regulační úkoly Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
• Poskytovatele služeb, mezi které je toeba řadit zejména telekomunikační operátory a internetové providery, dále kabelové providery, a při novějším "konvergovaném" pohledu na celý sektor elektronických komunikací pak také nejruůznější poskytovatele obsahu.
• Profesní a zájmové asociace, sdružující jednotlivé operátory a prosazující jejich zájmy. V oblasti telekomunikací jsou dnes v ČR nejaktivnější dvě asociace: APVTS (Asociace provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí) a ČAKK (Česká asociace kompetitivních telekomunikací). V oblasti informačních technologií a informační společnosti má asi největší váhu sdružení SPIS (Sdružení pro informační společnost).

Pokud jde o orgány státní správy, dnes jsou oba regulátoři (Český telekomunikační úřad a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání) zcela samostatní a jejich působnost a pravomoci jsou definovány samostatnými zákony. Do budoucna, kvůli konvergenci, zřejmě dojde k nějaké formě jejich vzájemného provázání či možná dokonce splynutí - podle toho, co přesně určí "konvergovaný" zákon o elektronických komunikací.

Nezávislý regulátor telekomunikačního trhu

Dnes, v oblasti telekomunikací, je postavení nezávislého telekomunikačního regulátora (Českého telekomunikačního úřadu, ČTÚ) dáno platným telekomunikačním zákonem (zákonem č. 151/2000 Sb.). Dříve, před účinností tohoto zákona, byl ČTÚ součástí Ministerstva dopravy a spojů, ale stávající zákon jej osamostatnil a učinil z něj "samostatný správní úřad v působnosti vlády České republiky pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací". Stejný zákon současně vymezuje konkrétní dělící čáru mezi působnosti Ministerstva (dříve dopravy a spojů, dnes informatiky), a mezi ČTÚ: ministerstvo má především "mantinelotvorné" funkce, když vytváří základní "pravidla hry" pro celkové fungování sektoru telekomunikací (zejména: připravuje příslušnou legislativu). Nezávislý regulátor (ČTÚ) se pak zabývá konkrétním dodržováním takto stanovených "pravidel hry". Má například právo a povinnost vydávat licence, určovat regulované ceny telekomunikačních služeb, řešit spory mezi poskytovateli telekomunikačních služeb, případně i ukládat pokuty atd.

Pro celkový rozvoj našeho telekomunikačního trhu se doslova klíčovou stala schopnost regulátora řešit spory jednotlivých operátorů. Praxe bohužel ukázala, že naši nastupující alternativní operátoři a Český Telecom nejsou schopni se na ničem významnějším dohodnout sami, a jejich spory pak musí řešit právě regulátor. Ten si mnohdy dával se svým rozhodnutím pořádně na čas, za což sklízel oprávněnou kritikou obou stran - a zcela jistě to přispělo k tomu, že problémy s nástupem konkurence na náš telekomunikační trh se řešily velmi pomalu. Je spíše otevřenou otázkou, nakolik to bylo je malou zkušeností regulátora, omezenými lidskými zdroji, komplikovaností situace na trhu, nedokonalostí legislativy, malou razantností operátora, jeho nedostatečnými pravomocemi atd. Pravdou je, že i v zahraničí se regulátoři teprve postupně "vypracovávali" do své nynější pozice.

Jedním z často diskutovaných omezení je skutečnost, že zákon dává regulátorovi právo působit pouze reaktivně. Tedy začít fungovat až v okamžiku, kdy už se situace vyhrotí, operátoři si vjedou do vlasů a obrátí se na něj se žádostí o direktivní zásah. Tak to totiž vyplývá z platného telekomunikačního zákona. Snahy novelizovat tuto úpravu a umožnit regulátorovi působit dříve než se problémy vyhrotí (tzv. proaktivně), nebyla úspěšná. Je ale pravděpodobné, že připravovaný zákon o elektronických komunikacích, po vzoru situace v EU, regulátorovi umožní fungovat proaktivně.