Bitva o CERES
Po bitvě o řízenou komercionalizaci školského intranetu se rozhořívá další konflikt. Tentokráte jde o to, kdo a jak bude školám mluvit do toho, jaký software smějí používat - zda to bude ministerstvo školství, nebo generální dodavatel. Jde o tzv. registrace softwaru a středisko CERES.Na jaře letošního roku se kolem Internetu do škol rozhořela zvláštní bitva. Bojovalo se o "řízenou komercionalizaci školského intranetu", neboli o to, kdo bude mít právo hospodařit s "virtuálním prostorem", vzniklým a relativně snadno "uchopitelným" díky existenci privátního školského intranetu. Bojující strany zde nebyly (alespoň navenek) zřetelněji vymezeny, ale vše se točilo kolem toho, zda bude zřízena obecně prospěšná společnost, která by převzala některá aktiva školského intranetu a hospodařila s nimi (například formou prodeje reklamního prostoru ve školském intranetu, prodejem marketingových studí o chování uživatelů tohoto intranetu apod.). Nakonec to dopadlo tak, že obecně prospěšná společnost založena nebyla a celý "virtuální prostor školského intranetu" zůstal zadavateli projektu, tedy ministerstvu školství.
Nyní vše nasvědčuje tomu, že probíhá další bitva. Tentokráte se bojuje o možnost ovlivňovat (či spíše: určovat, nebo dokonce diktovat), jaké programy smějí školy používat a jaké ne. Souvislosti není těžké si domyslet: dodávkou 25 240 nových počítačů do 3620 škol, v rámci I. etapy projektu PIII (tzv. Internetu do škol), se zvýšil celkový počet na školách v ČR. Přesná čísla o vybavenosti všech škol počítači dosud nejsou veřejně známá (byť na jejich získání MŠMT vynaložilo 150 milionů korun, které zaplatilo za podrobný průzkum právě generálnímu dodavateli). K dispozici jsou pouze odhady, které hovoří o tom, že školy měly dosud cca 100 000 počítačů - a díky INDOŠI jich tak přibyla asi čtvrtina navíc. Ať už je ale přesné číslo jakékoli, jedno je jisté: zvětšil se prostor pro odbyt výukového i jiného softwaru na školách. Je více škol, které potřebují software, a je více počítačů, na kterých tento software může (má) běžet. Podle mého názoru nyní běží o toto: kdo a jak zaplní tento nový prostor? Dojde zde k otevřené a volné soutěži všech výrobců výukového i dalšího softwaru? Nebo tento nově vzniklý prostor někdo ovládne a zaplní jej výhradně sám, resp. podle svých představ a zájmů?
Co školy smí a co nesmí?
Již delší dobu není tajemstvím, že školy nemají právo používat v rámci tzv. IKI (informační a komunikační infrastruktury), neboli na počítačích dodaných generálním dodavatelem v rámci PIII, jakýkoli software - ale jen takový, který je "schválen". Vyplývá to z provozního řádu, který se tzv. zelené školy (vybavované generálním dodavatelem) zavazují dodržovat. Zde se praví, že:
Uživatel je oprávněn:
- používat služby definované v Katalogu služeb
- spouštět Schválené aplikace
- používat Schválená zařízení a Schválená periferní zařízení
- používat pouze spotřební materiál schválený výrobcem zařízení, která jsou součástí IKI
přičemž termín "schválená aplikace" je definován v první dílčí smlouvě mezi MŠMT a GD takto:
"Schválená aplikace" znamená program, který je možné v IKI používat nebo program schválený pracovníkem Dohledového centra
Bylo by možná zajímavé prozkoumat, jak dalece smlouva mezi MŠMT a GD (s výkladem pojmu "Schválená aplikace") zavazuje i školy, když ministerstvo již delší dobu není jejich zřizovatelem. To je ale věc pro právníky.
V praxi je provozní řád interpretován tak, že "schválená aplikace" je taková, která je tzv. registrovaná, a to generálním dodavatelem. I tato interpretace by si zřejmě zasloužila hlubší a podrobnější prozkoumání po právní stránce, zda skutečně platí: "schválený" = "registrovaný generálním dodavatelem".
Takovéto prozkoumání ale není dost dobře možné, protože v celé mozaice smluvních vztahů mezi ministerstvem školství a generálním dodavatelem chybí jeden důležitý kamének, který by mohl hrát rozhodující roli. Jde o smlouvu na "odborné posuzování technologických možností, vytváření instalačních manuálů pro instalaci SW", kterou MŠMT uzavřelo se společností ACOL 22.5.2002, v rozsahu 2 100 000,- Kč. Tak to alespoň lze vysledovat ze seznamu smluv, které MŠMT zveřejnilo na svém webu (zde) - ale tato konkrétní smlouva zveřejněna nebyla. Rád bych touto cestou apeloval na paní ministryni, aby dostála svým slovům o zveřejnění všech smluv s generálním dodavatelem a zveřejnila i tuto konkrétní smlouvu.
Zřejmě právě na základě této smlouvy generální dodavatel zřídil a provozuje své středisko CERES (CEntrum REgistrace Software), které nyní registrace provádí - a to jak pro MŠMT, tak i pro jiné subjekty včetně samotných škol (a pro ně samozřejmě také na komerčním základě). Ceny komerčních registrací GD zveřejnil na svém portálu INDOŠ: po "radikálním snížení", které má "vyjít vstříc potřebám škol" (viz zde) dosahují následujících hodnot:
| Kategorie software | Cena bez DPH | Cena s DPH |
| Kategorie | 1 11.900,- | 12.495 |
| Kategorie | 2 22.900,- | 24.045 |
| Kategorie | 3 39.900,- | 41.895 |
Příslušné kategorie jsou odvozeny od toho, zda jde o monolitickou aplikaci instalovanou pouze na pracovní stanici (tzv. desktop aplikaci), nebo aplikaci fungující v režimu klient/server, nebo vícevrstvou aplikaci.
Jaké jsou důsledky?
Vzhledem k závazku škol "spouštět pouze schválené aplikace" a k interpretaci "schválený" = "registrovaný u generálního dodavatele" jsou nyní školy v dosti nezáviděníhodné situaci: mají sice nové počítače, ale pokud by si na nich chtěly instalovat a provozovat nějaký jiný software, než jaký jim dodá sám generální dodavatel - tedy například komerční programy, které si škola řádně zakoupila, ale také nejrůznější freeware, shareware či třeba vlastní produkty či programy vytvořené svými žáky - nemůže tak učinit. Musí nejprve požádat o registraci generálního dodavatele (buďto sama, nebo skrze výrobce softwaru), a zaplatit výše uvedené ceny. To považuji za značně schizofrenní situaci.
Třeba škola, která si řádně zakoupila nějaký CAD program od renomovaného světového výrobce, by měla jít za touto firmou a žádat "byli byste tak hodní a nechali si otestovat váš celosvětově používaný program a zaregistrovali jej pro použití v naší české IKI?!". Pokud by se k tomu odhodlala, a onen světový výrobce by se s ní vůbec dále bavil, pak by se nutně musel zeptat: a co vlastně se bude testovat? Jaké konkrétní požadavky by náš program měl splňovat, navíc k běžným standardům? A tady by žádající škola musela přiznat: nevíme. Přesné podmínky se nám nepodařilo nikde získat, a jediné co jsme našli (na webu CERESu) jsou obecnosti typu:
Aplikace se testují dvoufázově. Nejprve se odzkouší instalace a deinstalace a kontrolují se veškeré změny v počítači. Druhá fáze je výrazně časově náročnější, pracnější a složitější. Při ní se kontroluje spuštěný program. Nezkoumá se fungování samotného programu, ale zkoumá se, zda při jeho běhu fungují všechny garantované služby IKI.
V jednotlivých fázích se zkoumá vliv instalovaného programu na bezpečnost a dostupnost služeb na IKI podle typu škol, .. funkčnost na různých verzích instalací, podle typu účtu uživatele … , podle typu SKP … a podle druhu aplikací (desktopová, aplikace klient/server a vícevrstvá aplikace).
Racionálně uvažující výrobce by musel odpovědět něco v tom smyslu, že testování vůči požadavkům, které nejsou přesně definovány, nemá smysl. A nejspíše by se sám zeptal: co jste si to pořídili za počítače a síť, že v ní nemusí fungovat programy, které jinak běžně fungují na samostatných počítačích i v sítích po celém světě? Neměla by se spíše testovat ta vaše slavná IKI, zda ona umožňuje provozovat obvyklé programy?
Registrace vs. certifikace
Podívejme se nyní na celý problém poněkud obecněji. Určité hodnocení programů, z pohledu toho jak jsou vhodné pro výuku, je asi na místě. Takové programy, které vyhovují učebním osnovám, jsou v souladu se standardy vzdělávání, jsou na dostatečné odborné a didaktické úrovni, neobsahují reklamu ani nic co by porušovalo ústavu, zákony atd., by si zasloužily něco jako nálepku "Doporučeno od MŠMT" (samozřejmě poté, co projdou posouzením u ministerstva a vyhoví explicitně definovaným požadavkům). Takto to ostatně předpokládá i metodika registrací, kterou si MŠMT nechalo vypracovat v rámci projektu PII pro výukový software. Podle toho, jak byla tato metodika dosud prezentována veřejnosti, by po obsahovém posouzení (ve výše naznačeném smyslu, na soulad s učivem, postupy výuky, zákony atd.) ministerstvo udělilo příslušnému výukovému softwaru registrační doložku ("Doporučeno MŠMT ČR"), a zařadilo by jej do "Seznamu výukového SW", který by MŠMT vedlo jako jeden ze svých veřejně přístupných registrů.
Takováto registrační doložka by se obecně vztahovala na celý rezort školství. Ten má na jednotlivých školách určité počty počítačů, a některé z nich jsou připojeny do IKI (podle dostupných odhadů to je asi čtvrtina). Pro potřeby těchto počítačů, zapojených do IKI, by se pak dále zkoumalo, zda příslušné programy lze provozovat v IKI (zda IKI vyhovuje pro provoz těchto programů, nebo zda tyto programy vyhovují pro provoz v IKI, podle úhlu pohledu). Pokud ano, pak by takový program, který již předtím získal registrační doložku a je zařazen v registru "Seznam výukového SW", dostal ještě atribut "registrován pro použití v IKI". Fakticky by se ale nejednalo o žádnou registraci, ale o technické posouzení a ověření toho, zda vyhovuje určitým (technickým) požadavkům (nikoli již obsahovým požadavkům). Takovéto ověřování shody s určitými požadavky se obecně označuje certifikace.
Z dostupných informací lze usuzovat, že předchozí MŠMT, resp. její sekce SIPVZ, se rozhodlo pro outsourcing certifikace výukových programů pro použití v IKI, a touto certifikací pověřilo právě generálního dodavatele - na základě výzvy jednomu určenému zájemci. To ostatně naznačuje i název smlouvy "odborné posuzování technologických možností, vytváření instalačních manuálů pro instalaci SW", kterou MŠMT uzavřelo s ACOLem. Jelikož ale tato smlouva dosud nebyla zveřejněna, není známo co konkrétně z ní vyplývá jak pro MŠMT, tak i pro ACOL. Tedy například to, zda ACOL provádí certifikaci (a pak vůči jakým požadavkům), nebo dělá za MŠMT i registraci (zavedení do registru, včetně obsahového posouzení, ve smyslu metodiky registrací), a také jaký je statut jeho výroku, resp. nálezu - zda jde o odborný nález, na jehož základě pak MŠMT přijímá určité konkrétní rozhodnutí (uděluje onen atribut "registrován pro použití v IKI"), nebo zda rozhodnutí přijímá přímo ACOL atd.
Skutečností je, že středisko, ve kterém ACOL své posuzování provádí, se jmenuje CERES (Centrum Registrace Software), a že sám ACOL hovoří o registracích. Několik jich už bylo provedeno (šlo vesměs o produkty z loňského tzv."balíčku" výukových CD, za jejichž distribuci na školy zaplatilo ministerstvo školství 150 milionů). Přes opakované sliby však stále nebyl zveřejněn oficiální seznam již registrovaného softwaru.
Už i v televizi
Na celý problém kolem registrací upozornila v tomto týdnu i reportáž na ČT1. Zde z úst moderátorky zaznělo …
školy si stěžují, že ne všechny programy generálního dodavatele jsou použitelné, a pokud chtějí vlastní, musí je tento monopolní dodavatel schválit a zaregistrovat. To stojí 12, ale někde až 40 tisíc …
a dále
generální dodavatel tvrdí, že jen plní to, co zadalo MŠMT ve veřejné obchodní soutěži, výukové programy navíc musí prověřit
Na to v reportáži reagoval šéf ACOLu Palata takto:
 |
tento SW projde tzv. registrací, ověříme zda ty podmínky splňuje nebo ne, tj. jestli není pro provoz IKI nebezpečný
Na závěr reportáže vystoupila i tisková mluvčí MŠMT Hana Vítková. K poznámce moderátora:
Ministerstvo školství smlouvy s generální dodavatelem nezpochybňuje. O registracích má ale nové vedení ministerstva jinou představu
dodala
 |
MŠMT by bylo rádo, kdyby se výukové programy registrovaly prostřednictvím ministerstva a ne jen generálního dodavatele
Další problém
Současná situace kolem registrací a zákazu používat "neschválený" software neomezuje pouze školy, ale ovlivňuje i dění na trhu s výukovým softwarem. K pochopení důvodů je vhodné dodat, že sesterská společnost Autocontu, AT Computers, je sama distributorem výukového softwaru.
Něco takového se samozřejmě nemůže líbit ostatním producentům výukového softwaru, kteří argumentují následovně:
… GD si osobuje výhradní právo schvalovat, který software smí být na jím dodané technice používán. K tomuto účelu zřídil ACOL tzv. Centrum registrace software (CERES). Podle vyjádření ACOLu se CERES zabývá pouze hodnocením software z hlediska možného narušení funkčnosti dodané infrastruktury. Metodika tohoto testování není veřejná a testy jsou prováděny výhradně zaměstnanci ACOLu. Ten tím získává v podstatě neomezenou kontrolu nad veškerým softwarem používaným na jím vybavovaných školách. To se nám zdá zvláště nebezpečné v okamžiku, kdy je sesterská společnost ACOLu výhradním distributorem dvou firem zabývajících se výukovým softwarem - Langmaster a Silcom. Zcela oprávněně se obáváme zneužití celého procesu certifikací pro blokování konkurenčních produktů a zvýhodňování těch, na kterých má ACOL vlastní ekonomický zájem.
Tento úryvek pochází ze společného prohlášení, které vydali zástupci asi 30 softwarových firem, protestujících proti praktikám ACOL-u a jeho CERESu. Ti podle vlastního odhadu reprezentují cca 80% firem zabývajících se výrobou a distribucí softwaru pro školy (co do finančního objemu).
Plný text prohlášení lze nalézt zde. Jeho součástí je jednak zhodnocení celého problému z pohledu těchto výrobců a distributorů, a také 8 konkrétních požadavků zejména na MŠMT. Jsou mezi nimi např. požadavky na
- zrušení podmínky používat na školách pouze software technicky certifikovaný ACOLem
- zveřejnění plných textů smluv s CERESem souvisejících, zdůvodnění jejich významu a také zveřejnění jejich výstupů
- zvážit možnost okamžitého zastavení veškerých plateb GD do doby, než uvede infrastrukturu do skutečně funkčního stavu (čímž je myšleno stavu, kdy lze infrastrukturu obvyklým způsobem plnohodnotně používat pro účely, pro které byla vybudována, tj. pro výuku)
- zveřejnění průzkumu vybavenosti škol, za který MŠMT utratilo neuvěřitelných 150 miliónů Kč
Prohlášení producentů a distributorů podpořilo vlastním stanoviskem také Sdružení školských asociací ČR - CZESHA. Toto stanovisko mj. říká:
… firma ACOL si nově osobuje výhradní právo schvalovat jaký SW smí být na jí instalované technice ve školách používán. K tomuto účelu zřídil ACOL tzv. Centrum registrace software (CERES).
Jsme přesvědčeni, že nehledě na to, zda takový postup umožňují smlouvy mezi GD a MŠMT, řešení by mělo být právě opačné. Škola by měla mít právo využívat jakýkoliv legálně nabytý SW produkt, jehož využívání považuje vzhledem k vlastním vzdělávacím záměrům za prospěšný. Úkolem GD by pak mělo být zajistit jeho bezproblémové používání na jím dodané technice.
Jaké by mohlo být řešení?
Na zmiňovaném setkání distributorů a producentů výukového softwaru, které se konalo v Praze 1. října, se diskutovalo i o možnostech řešení. Diskuse se účastnil i vrchní ředitel Sekce SIPVZ na MŠMT Zdeněk Svoboda. Ten prohlásil, že ministerstvo nehodlá zadávat ACOLu do vypršení smlouvy k 31.12.2002 žádné registrace (fakticky: certifikace), a tudíž ani za ně platit. Jak také naznačil, smlouva je "lineární", v tom smyslu že když ministerstvo si nic neobjedná, nebude ani nic platit (není zde žádný jednorázový "aktivační poplatek").
V diskusi se hovořilo také o možnostech náhradního řešení, které by umožnilo školám instalovat a používat takové aplikace, jaké ke svému fungování potřebují. Asi nejrozumnější by bylo převzít standardní řešení - své produkty by v IKI vyzkoušeli přímo jejich výrobci (podobně jako zkouší jejich funkčnost v různých verzích operačních systémů či v různých sítích), a pak se oni sami zaručili za jejich správné fungování, opět stejně jako to dělají s funkčností svých produktů v jiných prostředích. Zda takovéto standardní řešení bude v případě IKI schůdné, je ale otázkou - bude záležet na tom, co přesně je zakotveno v dosud nezveřejněných vztazích mezi ministerstvem a generálním dodavatelem. Tedy na tom, jak a k čemu se předchozí vedení MŠMT generálnímu dodavateli upsalo.