LRIC - metoda přírůstkových nákladů

Dalším "nákladově orientovaným" přístupem, který je současně alternativou k principu "plně alokovaných nákladů", jsou metody vycházející z tzv. přírůstkových nákladů. Jejich základní myšlenka je taková, že cena za propojení by neměla být odvozována od všeho co operátor investoval do své sítě, ale pouze od toho, co musel investovat navíc (jako přírůstek) pro potřeby poskytování té služby o kterou se jedná (zde: zakončování hovorů). Lze si to představit také jako rozdíl mezi náklady v situaci, kdy by daný operátor příslušnou službu neposkytoval, oproti situaci kdy jí poskytuje. Proto se také hovoří o "přírůstkových nákladech".

Podobně jako u metody plně alokovaných nákladů je i zde možné vzít v úvahu takovéto přírůstkové náklady v různém časovém horizontu. Na rozdíl od historického časového horizontu zde připadají v úvahu především "současný" a pak "výhledový", s tím že nejsmysluplnější je právě dlouhodobý výhled - pouze on totiž dokáže rozložit v čase počáteční investice. No a přesně to je podstatou metody LRIC (Long Run Incremental Costs - doslova přeloženo: metoda přírůstkových nákladů v dlouhodobém výhledu).

Jaký je tedy konkrétní postup při použití metody přírůstkových nákladů s dlouhodobým časovým výhledem? V zásadě takový, že se vytvoří model sítě efektivního operátora, s uvážením určité prognózy (výhledu, očekávání) objemů provozu a chování trhu, s použitím moderních ekvivalentů (tj. předpokládá se řešení na bázi nově dostupných zařízení a technologií, ne historicky používaných). Na takovémto celkovém modelu sítě se pak ohodnotí náklady přírůstkového charakteru, vztažené k poskytování příslušné služby. V rámci modelu se tedy uvažuje například to, kolik ústředen a další techniky efektivně se chovající operátor potřebuje, kolik musí vybudovat různých vedení, přípojek atd., a do úvahy se vezmou aktuální náklady na nákup technologie, na kabeláž, na pozemní práce atd. Výsledkem pak je určitý model nákladů, který by měl dát co nejvěrohodnější obrázek o tom, jaké (přírůstkové) náklady by měl ideální efektivní operátor s poskytováním určité služby. Je dobré si zdůraznit, že výsledkem je skutečně jen ohodnocení nákladů, nikoli cena, kterou by si někdo měl někdo někomu účtovat - nejlépe je si představit, že takovýto LRIC model slouží jako podklad pro cenová rozhodování ať již jednotlivých operátorů, tak i nezávislého regulátora. Ani skutečnost, že "cena má být odvozena od nákladů" samozřejmě neznamená, že se cena má rovnat nákladům (kam by se například poděl zisk, kvůli kterému subjekty v telekomunikacích podnikají).

Metodu LRIC je tedy možné a vhodné si představovat jako model, který má poskytnout dostatečně věrohodný obrázek o tom, jak je to s náklady na poskytování určité služby. Tento obrázek by měl být co nejvíce oproštěn od nejrůznějších zkreslujících faktorů (vlastní neefektivnost operátora atd.), a měl by brát v úvahu hlavně očekávaný budoucí vývoj (když má sloužit jako podklad pro jednání o ceně na určité budoucí období).

Na druhou stranu i metoda LRIC má svá úskalí. Obsahuje nutně určitý prvek neurčitosti, díky tomu že pracuje s očekávaným (dlouhodobějším) vývojem na trhu. Takovýto očekávaný vývoj se nemusí nutně naplnit. Dalším významným faktorem je to, že LRIC nebere v úvahu skutečné (historické) náklady, které reální operátoři měli s budováním své sítě (ale pracuje s "moderním ekvivalentem", neboli předpokládá použití dnes dostupných řešení a za jejich dnešní ceny). V zásadě si tedy lze představit, že model LRIC modeluje operátora, který začíná dnes a tzv. na zelené louce (a nikoli takového operátora, který zde již určitou dobu působí).

Samozřejmě i metoda LRIC má mnoho dalších "stupňů volnosti". Například může budovat svůj model stylem "shora dolů", kdy vezme za základ již existující síť i s jejím koncepčním řešením, a snaží se vypočítat náklady na její realizaci v dnešních cenách a s dnes dostupnou technologií. Nebo se může snažit o opačný postup (zdola nahoru) kdy si vytváří vlastní koncepci sítě, s uvážením dnešních možností a trendů.

Výsledkem mohou být LRIC modely, určené pro různé použití. Může existovat obecný (generický) model, na kterém lze studovat vlastnosti celé metody LRIC a zkoumat důsledky jejího použití v praxi pro stanovení ceny za propojení. Takovéto modely mohou existovat "a priori" a modelovat určité typické sítě s uvážením typických cen (například v rámci EU). Další variantou jsou tzv. národní modely LRIC, založené na cenách obvyklých v dané zemi a určené primárně pro diskusi místních operátorů a pro hledání společného konsensu nad nejrůznějšími detaily modelu (ale mohou posloužit i pro přesvědčení těch, kteří dosud nevěří v možnost "namodelování" sítě telekomunikačního operátora s uvážením nákladů).

Dvojice operátorů se nad národním LRIC modelem může sama dohodnout na cenách za vzájemné propojení sítí. Pokud ne, musí opět rozhodovat regulátor, který ale také může vycházet z LRIC modelu - pak si jej nejspíše také upraví, podle svých představ a informací, čímž vzniká ještě třetí podoba LRIC modelu (regulační). Nad tímto modelem se pak regulátor rozhoduje o cenách, které nediktuje operátorům kteří se nedohodli sami.