Jak stanovit cenu v závislosti na nákladech?

Sjednávání propojovacích dohod je samozřejmě velmi komplikované a zahrnuje mnoho problémů. Klíčovým problémem ale bezesporu je stanovení poplatků za propojení. Zde existuje několik základních přístupů:

• sdílení výnosů (revenue sharing) - zde je vše založeno na myšlence, že jeden operátor přenechá jinému operátorovi určité procento svých výnosů. To žádnou ze stran nemotivuje ke snižování nákladů a k efektivnosti, spíše naopak (a má to i mnoho dalších problémů).
• "vzájemná dohoda", kdy se strany dohodnou na něčem úplně jiném, co nejspíše považují za výhodný vzájemný obchod. Obvykle se ale ukáže, že tomu tak není. V praxi ani tato ani předchozí metoda nejsou příliš schůdné.
• "best practice", tato metoda je založena na určitém zprůměrování cen dosahovaných reálně na trhu, obvykle těmi nejefektivnějšími operátory (s nejnižšími cenami). Výsledná cena podle tohoto přístupu může být například průměrem tří nejnižších cen dosahovaných na trhu. Výhodou je možnost okamžitého aplikování této metody, bez nutnosti složitých výpočtů (i bez možnosti něco ovlivnit jedním či druhým směrem). Zajímavé je, že tato metoda stanovení ceny není bezprostředně odvozena od nákladů (ale je na nich závislá pouze nepřímo).
• cena odvozená od nákladů. Tento přístup může být realizován celou řadou různých konkrétních metod, které všechny vychází z nákladů na poskytnutí služby (zakončení hovoru). Pojďme si je také naznačit a rozebrat podrobněji.

FAC - plně alokované náklady

Jedním možným přístupem ke stanovení ceny na základě nákladů je vzít všechny náklady které určitý operátor má a rozpočítat je na předpokládaný objem minut. Z toho pak vyjde určitá částka připadající na 1 minutu, kterou daný operátor začne požadovat po jiném operátorovi za zakončení 1 minuty hovoru ve své síti. Tento přístup bývá označován jako metoda tzv. plně alokovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs), někdy též jako metoda tzv. plně distribuovaných nákladů (FDC, Fully Distributed Costs).

Je zde však ještě jeden stupeň volnosti: jak mají být náklady počítány? Mají být započítány historické náklady, v cenách platných v době jejich vynaložení? Nebo ceny současné, tj. ceny za které by se stejné řešení dalo pořídit v současnosti (v době provádění výpočtu)? Nebo by měly být brány v úvahu ceny za takové řešení, které poskytuje stejnou funkčnost ale jeho koncepce je volena podle současných možností a technologií? Tedy "nově postavené" řešení? Výsledky zcela určitě budou rozdílné, mnohdy výrazně.

Zajímavou a podstatnou vlastností této metody je to, že se nezajímá o adekvátnost parametrů použitého řešení ani o efektivnost či neefektivnost vynaložených investic a rovnou je započítává do celkového součtu a výsledné ceny. Pokud si tedy jeden operátor dlouhodobě buduje značně naddimenzované řešení, a navíc tak činí neefektivním způsobem, prostřednictvím metody plně alokovaných nákladů tuto svou předimenzovanost a neefektivnost fakticky přenáší na jiné operátory, kteří pak musí nést její důsledky (skrze vyšší koncové ceny za své služby, ze kterých musí odvádět vyšší poplatky za zakončení hovorů prvnímu operátorovi).

Problém je také s tím, co všechno započítat do "plně alokovaných" nákladů - které z nákladů operátora jsou relevantní pro poskytování služby o kterou se jedná (zde: zakončení hlasových hovorů). Obecně je možné uvažovat o přímých nákladech na poskytování určité služby. Kromě nich ale existují i náklady nepřímé, například na tzv. billing (účtovací systém), které jsou společné i pro další služby poskytované daným operátorem, ale je stále možné je nějakým způsobem rozpočítat (určit, jak velká jejich část souvisí s poskytováním dané služby a započítat pouze tuto část). Vedle toho ale existují i společné náklady, u kterých takovéto rozpočítání není dost dobře možné. Co například administrativní budovy, sponzorské aktivity, odměny manažerům, reprefondy a podobné věci?

Metodu plně alokovaných nákladů, nejspíše ve variantě se započítáním historických nákladů, použil Český Telecom při přípravě své referenční nabídky (a vyšla mu cena za zakončení hovoru vyšší než koncová cena za celý hovor). V zásadě stejnou metodu FAC, ovšem se započítáním jen těch nákladů, které shledal účelnými, použil i nezávislý regulátor při stanovení své metodiky a jejím následném použití - a vyšlo mu ve špičce 66 haléřů u místních hovorů (resp. 33 mimo špičku), což je méně než polovina toho co vyšlo Českému Telecomu.