Kauza propojovacích dohod

Propojovací dohody jsou všeobecně považovány za jeden z nejvýznamnějších pilířů liberalizace telekomunikačního trhu. Bez propojovacích dohod s ostatními operátory nemůže operátor nabízet hovory, které by vedly z jeho sítě do sítě příslušných jiných operátorů - a bez možnosti takovýchto hovorů si jeho služby těžko někdo vybere. Nejproblematičtější je obecně uzavírání propojovacích dohod mezi různě silnými subjekty, například mezi nově nastupujícími alternativními operátory, kteří dosud nemají žádnou pozici na trhu, a dominantním operátorem, který svou pozici zdědil z doby svého předchozího monopolního působení.

Právě problém propojovacích dohod mezi alternativními operátory a operátorem dominantním se nakonec ukázal jako velmi aktuální. Do nového roku 2001 vstoupili nově nastupující alternativní operátoři bez jediné propojovací dohody s dominantním operátorem, a pokrok v jejich uzavírání se zdál být v nedohlednu. Zapracovat nakonec musel ten, kdo to podle zákona má přímo na starosti - nezávislý regulátor, kterým je Český telekomunikační úřad, přetransformovaný z původní součásti ministerstva dopravy a spojů do nezávislé instituce. Nezávislý regulátor musel nejprve vyřešit spor obou stran o to, kolik si mají účtovat za vzájemné propojení a za tzv. zakončení jednotlivých hovorů. Český Telecom coby dominantní operátor požadoval co nejvíce, alternativní operátoři zase co nejméně - regulátor jim nakonec nadiktoval cenu, která je někde na půli cesty mezi jejich vlastními návrhy. Jde o 66 haléřů za minutu místního hovoru ve špičce, a 33 haléřů mimo špičku, což je stále podstatně více než kolik je obvyklé v EU.

V průběhu celého sporu se ale ukázalo, že není zcela jasné jak se vlastně mají ceny za propojení vypočítat. Telekomunikační zákon v tomto ohledu není příliš explicitní, a sám regulátor nakonec musel použít takovou metodu, která samozřejmě je v souladu se zákonem, ale přesto je v jistém smyslu "střelena od boku". Do budoucna bude třeba najít jinou metodu, která by vyhovovala jak zákonu tak všem zúčastněným stranám - takovouto metodou se zdá být metoda zvaná LRIC (Long Run Incremental Costst), která je ale poměrně složitá a musí být nejprve pečlivě připravena. To je tedy další významný úkol v rámci procesu liberalizace našeho telekomunikačního trhu.

Nejsou jenom hlasové služby a propojovací oplatky

Při sjednávání propojovacích dohod na nově otevřeném trhu se ukázala ještě celá řada dalších potenciálních problematických míst. Beze zbytku se totiž naplnilo očekávání, že otevřený telekomunikační trh přinese vzájemné soupeření operátorů nejen v tom, co nabídnou svým zákazníkům, ale i ve snaze využít všech možností k upevnění vlastních pozic na trhu. Sem samozřejmě patří i uzavírání propojovacích dohod, a tak i ono se stalo projevem vzájemného boje operátorů doslova o každou píď trhu i vlastní pozice na něm. Obvykle to vedlo k patové situaci, kterou operátoři nedokázali sami vyřešit a museli se obrátit s žádosti o zásah na nezávislého regulátora.

Jedním z konkrétních projevů byl způsob hrazení nákladů na fyzické propojení sítí operátorů (za tzv. službu přenosových cest). Český Telecom zde přiměl tři alternativní operátory k akceptování takového řešení, které pro ně není až tak výhodné - ale na které přistoupili zřejmě kvůli tomu, aby jednání vůbec k něčemu dospěla a oni mohli vůbec přijít na trh alespoň s nějakými službami. Ze stejného důvodu akceptovali první tři alternativní operátoři (Aliatel, Contactel i eTel) uzavření pouze částečné dohody, která řeší jen poskytování základních hlasových služeb ale neřeší další aspekty, mezi které patří zejména datové služby a přístup k Internetu.

Jak se později ukázalo, další jednání o těchto službách také uvízlo na mrtvém bodě a opět bude nutný zásah regulátora - konkrétně v případě Internetu je spor veden jednak o výši ceny, ale také o způsob zpoplatnění. Český Telecom totiž navrhuje tzv. podíl na výnosech, neboli jakési vzájemné "šábnutí se" s dalšími operátory, které již úspěšně provozuje vůči internetovým providerům v rámci tarifu Internet 2001. Takovýto podíl na výnosech ale nemotivuje operátory ke snižování cen - to činí až pevná cena, kterou zase prosazují alternativní operátoři.

V jeden okamžik už se zdálo, že alternativní operátoři alespoň pro letošní rok přistoupí na princip podílu na výnosech, v zájmu co nejrychlejšího uzavření dohody, ale posléze se nebyli schopni dohodnout na výši těchto podílů. Zde tedy opět bude muset zasáhnout regulátor, ale jeho rozhodnutí nejspíše bude opět jen dočasné, pro tento rok, zatímco pro příští roky bude třeba najít pro všechny zúčastněné strany přijatelný model zpoplatňování těchto služeb.

Pevní vs. mobilní

Zajímavý spor nastal i mezi alternativními operátory pevných sítí a již etablovanými operátory mobilních sítí. Těm totiž velmi vyhovují současné velmi vysoké minutové poplatky za přestup hovorů z pevné sítě do sítě mobilní, na úrovni 6 až 7 korun za minutu. Důvodem je skutečnost, že to zvyšuje jejich výnosy, ale také to motivuje zákazníky k tomu, aby si pořizovali mobilní telefony a používali je i tam, kde by jinak mohli používat běžnou pevnou síť. Proto když došlo na jednání o propojovacích dohodách mezi pevnými a mobilními operátory, moc velké vzájemné porozumění nenastalo. Contactel a Aliatel sice určitou dohodu uzavřeli, ale připojili se k protestu ostatních alternativních operátorů, kteří se obrátili na nezávislého regulátora se žádostí o zásah. Požadovaných 6 až 7 korun za zakončení hovoru jim připadá jako neúměrně mnoho - nejen ve srovnání s 66 haléři ve špičce (resp. 33 haléři mimo špičku), ale také s uvážením toho, že mobilní operátoři dokáží ve své síti poskytovat celé hovory i za částky kolem 3 korun za minutu (přičemž tyto hovory spotřebovávají dvojnásobek zdrojů mobilní sítě oproti zakončení hovoru přicházejícího z pevné sítě).

Co říci závěrem?

V době psaní tohoto článku, počátkem června, měl nezávislý regulátor na svém stole nejméně dvě žádostí o direktivní rozhodnutí, o přístupu k Internetu a o propojovacích poplatcích mezi pevnou a mobilní sítí. Jeho rozhodování v těchto kauzách nebude jednoduché - v prvním případě může zvolit nějakou zlatou střední cestu, ale ve druhém případě to bude podstatně složitější. A to ještě vůbec nedošlo na spory kolem zpřístupnění místních smyček, které jsou v telekomunikačním zákoně řešeny je velmi okrajově. Určitě je to důsledek toho, že alternativní operátoři se zatím soustřeďují na firemní zákazníky, a ne na soukromé osoby. Ono jim také nic jiného nezbývá, když jim telekomunikační zákon zarazil nejschůdnější cestu k oslovení soukromých osob - volbu operátora - kterou odložil o dva roky.