Co čeká český eGovernment v příštích dvou letech? II. část
Občané i firmy získají další práva z digitální ústavy. Například na osvědčení o digitálním úkonu, zápis svých údajů či legalizaci elektronického podpisu. Své digitalizace se dočkají další služby z Katalogu služeb, zejména kolem matrik.
V předchozím článku jsme se začali věnovat velkým změnám, které v nadcházejících letech čekají český eGovernment, a obecněji i celou oblast digitalizace. Stihli jsme si ale popsat jen změny týkající se datových schránek. Dnes se již dostaneme k dalším věcem, které by měl přinést rok 2022.
Začít můžeme změnami k 1. únoru 2022. K tomuto datu nabývají účinnosti poměrně zásadní změny ze zákona č. 12/2020 Sb. o právu na digitální služby, a také ze zákona č. 111/2009 Sb. o základních registrech.
Už bez čerpacích ustanovení
Velkou změnou, která ale pro koncové uživatele nebude příliš viditelná, je změna celého konceptu udělování práv na přístup k (neveřejnému) obsahu základních registrů i dalších agendových informačních systémů: dosud bylo nutné zákonné zmocnění, nově to bude řešeno zápisem do základního registru práv a povinností.
Jinými slovy: dosud musel mít každý orgán veřejné moci ve „svém“ zákoně vyjmenováno, které údaje ze základních registrů a dalších informačních systémů má právo čerpat. Což vedlo k zaplavení právních předpisů mnoha a mnoha specifickými „čerpacími ustanoveními“. Navíc zde byl problém v tom, že při potřebě jakékoli změny bylo nutné projít celým náročným procesem legislativní novelizace těchto ustanovení.
DALŠÍ ZMĚNY V eGOVERNMENTU: Poštovním datovým zprávám už se nebude možné vyhýbat a datové schránky se budou zřizovat automaticky
Nově, od 1. února 2022, to bude jinak a „právním podkladem“ již nebude explicitní ustanovení v zákoně, ale uvedení (zápis) v základním registru práv a povinností. A ten vznikne na základě registrace příslušné agendy (která s údaji chce pracovat) a registrace toho subjektu, který agendu provozuje.
Podrobněji jsem celou změnu popisoval již v tomto článku zde na Lupě: jde o novelizaci zákona č. 111/2009 Sb. o základních registrech, konkrétně jeho § 5, odst. 1.
Právo na osvědčení digitálního úkonu
K 1. únoru 2022 nabude účinnosti řada významných pasáží ze zákona č. 12/2020 Sb. o právu na digitální služby. Zjednodušeně by se dalo říci, že jde o další várku digitálních práv z digitální ústavy, jak je tento zákon někdy také prezentován. Otázkou ovšem je, zda a jak budou v reálné praxi naplněny – to je zatím „poněkud neurčité“.
Konkrétně jde např. o právo na osvědčení digitálního úkonu (§ 5): když učiníte nějaký „digitální úkon“ (zjednodušeně: podání vůči orgánu veřejné moci), musí vám o tom adresát tohoto úkonu vydat osvědčení, které jej popisuje. Konkrétně které „obsahuje důvěryhodné zachycení obsahu digitálního úkonu nebo jinou identifikaci digitálního úkonu, určení osoby, která jej učinila, adresáta digitálního úkonu a způsob, datum a čas provedení digitálního úkonu“. Navíc musí být takovéto osvědčení opatřeno kvalifikovanou elektronickou pečetí a kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem.
Velmi zjednodušeně by se mělo jednat o jakousi elektronickou obdobu toho, když vám na podatelně nějakého úřadu kopii vašeho podání (v listinné podobě) opatří podacím razítkem, datem, podpisem atd. Zde nejspíše půjde o „něco elektronického“ s obsahem samotného podání, doplněné dalšími údaji a opatřené požadovanými autentizačními prvky (pečetí a razítkem).
Podle § 5 odst. 4 zákona se osvědčení má uživateli (podle jeho volby) buď zaslat do datové schránky, nebo si jej může vyzvednou na kontaktním místě veřejné správy (CzechPOINT), nebo nějak stáhnout z portálu veřejné správy (asi: Portálu občana).
Zatím jsem ale nezaznamenal žádné informace o hledání společného řešení toho, jak by takovéto osvědčení v elektronické podobě mělo konkrétně vypadat ani jakým způsobem se k němu mají připojovat ony další údaje (jako třeba „způsob, datum a čas provedení digitálního úkonu“). Třeba: když samotný digitální úkon bude nějaké PDFko, elektronicky podepsané jednající osobou, úřad jako příjemce k němu nejspíše přibalí svou doložku (s příslušnými údaji) a obě věci nějak spojí dohromady a opatří svou pečetí a časovým razítkem. Ale možností, jak to udělat, je celá řada, od použití ASiC kontejnerů přes vkládání PDF souborů do sebe až po vytvoření nějakého dokumentu zcela na zelené louce.
Zajímavé je, že v jedné z prvních verzí tohoto návrhu se počítalo s tím, že v případě úkonů činěných datovou schránkou bude oním osvědčením samotná datová zpráva. Ale toto se do finální podoby příslušného zákonného ustanovení již nedostalo.
Uvidíme tedy, jaké řešení nakonec bude zvoleno. A zda bude stejné pro všechny subjekty, které jsou povinny takováto osvědčení vydávat, nebo zda si každý bude volit nějakou vlastní variantu.
Právo na využívání údajů
Další „digitální právo“ z digitální ústavy, které vznikne k 1. únoru 2022, je právo na využívání údajů (§ 7). Jeho nositelem ale trochu paradoxně není uživatel služby, ale naopak orgán veřejné moci.
Podstatou by mělo být to, že uživatel služby (fyzická či právnická osoba) může udělit orgánu veřejné moci souhlas s využitím těch údajů o něm, které se již nachází v základních registrech či některém agendovém systému – a orgán veřejné moci pak po uživateli tyto údaje nemá požadovat znovu. Mělo by se to týkat těch údajů, které pro orgán veřejné moci nejsou dostupné i bez souhlasu uživatele, na základě jejich zpřístupnění (viz výše: dříve na základě zákonného zmocnění, nově na základě registrace agendy i OVM a zápisu v registru práv a povinnosti).
Zákon pamatuje i na to, jak má uživatel služby udělovat svůj souhlas: skrze ministerstvo (vnitra), které by k tomu mělo zveřejnit elektronický formulář „na portálu veřejné správy“. Opět si tedy musíme počkat (do 1. 2. 2022) na to, kde konkrétně bude takovýto formulář k nalezení a vyplnění a jak přesně bude vše fungovat.
Právo na zápis
Nositelem dalších dvou „digitálních práv“, opět s účinností od 1. 2. 2022, jsou již uživatelé služby (fyzické a právnické osoby). Jedno z těchto práv (§ 10) se týká zápisu kontaktních údajů (míněno: e-mailové adresy a telefonního čísla) přímo do registru obyvatel (v případě fyzických osob), či do registru osob (v případě právnických osob). Zapsané údaje přitom mají sloužit pro „zasílání informací podle tohoto zákona a pro zasílání dalších informací souvisejících s poskytováním digitální služby, jejichž okruh si [uživatel služby] vybere“.
Praktický postup by měl být obdobný jako při udělování souhlasu s využitím vlastních údajů: skrze formulář, který ministerstvo vnitra zpřístupní „na portálu veřejné správy“.
Druhé právo na zápis (§ 8) se (zjednodušeně) týká „chybějících údajů“: pokud by nějaký důležitý údaj o fyzické či právnické osobě (uživateli služby) v základních registrech či agendových informačních systémech mohl či měl být, ale není tam, má uživatel právo vyžádat si jeho zapsání. Opět „prostřednictvím ministerstva (vnitra)“.
Legalizace elektronických podpisů
Také další novinka měla být původně dostupná již od 1. 2. 2022, ale nakonec si na ni budeme muset počkat ještě o něco déle: příslušná ustanovení totiž nabudou účinnosti až k 1. 7. 2022.
Jde o tzv. legalizaci elektronických podpisů, kterou budou moci provádět stejné subjekty, které jsou oprávněny provádět úřední ověřování (vlastnoručních) podpisů na listinných dokumentech (čemuž se v právní terminologii také říká „legalizace“). Tedy nejenom notáři a advokáti, ale také třeba krajské úřady či držitel poštovní licence a Hospodářská komora. Z obecních úřadů pak jen ty, které jsou kontaktními místy veřejné správy.
Svým způsobem půjde o „překlopení“ principu ověřování vlastnoručních podpisů (legalizace) do elektronického (resp. digitálního) světa: potřebujete-li ověřit svůj vlastnoruční podpis na listinném dokumentu, musíte s ním zajít za někým, kdo je oprávněn legalizaci podpisů provádět. Ten k dokumentu připojí svou ověřovací doložku, ve které uvede vaši identitu a dosvědčí, že podpis na dokumentu má být považován za váš podpis, nyní již „povýšený“ z pouhého vlastnoručního podpisu na úředně ověřený (vlastnoruční) podpis. Může to být takový podpis, který jste vytvořili vlastní rukou přímo před ověřující osobou, nebo již dříve vytvořený podpis, který na listinném dokumentu již je, a vy jste jej před ověřující osobou uznali za vlastní.
V elektronickém světě také „půjdete za někým“, kdo k vašemu elektronickému dokumentu připojí svou (elektronickou) ověřovací doložku s obdobným významem: aby váš elektronický podpis byl „povýšen“ na vyšší druh elektronického podpisu a mohl mít vyšší právní účinky. Konkrétně tak, aby mohl nahradit uznávaný elektronický podpis, nebo aby byl použitelný i tam, kde je jinak vyžadován úředně ověřený (vlastnoruční) podpis.
Tak je to ostatně připraveno v §6 zákona č. 12/2020 Sb. o právu na digitální služby, s účinností od 1. 7. 2022, cestou „práva na nahrazení úředně ověřeného podpisu nebo uznávaného elektronického podpisu“. Možnosti přitom budou dvě: buďto (dle § 6 odst. 1 písm. a) se svým elektronickým dokumentem skutečně půjdete za nějakou „fyzickou“ ověřující osobou, která bude postupovat podle novelizovaného zákona č. 21/2006 Sb. o ověřování, nebo (dle § 6 odst. 1 písm. b) svůj elektronický dokument nahrajete do konkrétního informačního systému veřejné správy, kterému se identifikujete s úrovní záruky „vysoká“.
V prvním případě (před „fyzickou“ ověřující osobou) přitom příslušné ustanovení zmiňuje jak možnost uznat již existující elektronický podpis na dokumentu za vlastní, tak i podepsání přímo před ověřující osobou. Ve druhém případě není tento aspekt explicitně řešen.
Opravdu to potřebujeme?
Oproti legalizaci vlastnoručních podpisů zde ale bude jeden zásadní rozdíl: u listinných dokumentů jde o vytvoření něčeho, co jiným způsobem vytvořit nejde. Bez asistence oprávněné ověřující osoby se formou úředně ověřeného podpisu sami nepodepíšete. Proto možnost legalizace vlastnoručních podpisů (na listinných dokumentech) musí existovat.
Naproti tomu u legalizace elektronických podpisů půjde o něco, co může vzniknou i jinak. Uznávaným (případně kvalifikovaným) elektronickým podpisem se může sám podepsat kdokoli, kdo to umí a má k tomu vše potřebné (kvalifikovaný certifikát, případně i kvalifikovaný prostředek, má-li vznikat kvalifikovaný elektronický podpis). A pro dosažení stejných právních účinků, jaké má úředně ověřený podpis, také bude existovat jiná cesta než právě popisovaná legalizace (viz § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb. o právu na digitální služby, s účinností také od 1. 7. 2022).
Dovolím si proto vyjádřit názor, že legalizace elektronických podpisů není úplně nutná. Sám jsem ji opakovaně kritizoval, naposledy v tomto článku zde na Lupě. Včetně přirovnání k „řešení pro digitálně negramotné“, kteří se z nějakého důvodu nechtějí, neumí či nedokáží elektronicky podepisovat sami a takovým způsobem, jaký by byl zapotřebí.
Navíc se ukazuje, že zatímco po právní stránce celá legalizace elektronických podpisů vypadá docela jednoduše a bezproblémově, její praktické naplnění je úplnou noční můrou. Zvláště když je požadováno, aby se elektronické dokumenty daly podepisovat i postupně a také se daly postupně ověřovat jednotlivé podpisy. Například aby jeden dokument nejprve podepsalo X osob, třeba i najednou, a pak si každý z nich mohl nechat ověřit svůj podpis od jiné ověřující osoby. A vedle toho bylo možné, aby k dokumentu mohl následně připojil svůj podpis kdokoli další, a také si jej nechal ověřit. Jako je to možné (a prý i praktikované) s listinnými dokumenty typu vícestranných smluv, zápisů z jednání s větším počtem účastníků atd.
Měl jsem možnost se účastnit hledání vhodného technického řešení, po kterém resort vnitra pátrá již delší dobu, a skutečně to je velmi komplikované. Ne že by to nešlo – ale všechny zvažované varianty vychází tak složitě a neprakticky, že (podle mého názoru) nemají šanci být širší veřejností pochopeny, akceptovány a reálně využívány. Nehledě na dosud neexistující podporu v nástrojích a službách, které pro práci s elektronickými podpisy běžně používáme. No, uvidíme.
Celá věc je navíc komplikována tím, že samotný koncept legalizace elektronických podpisů je do našeho právního řádu nově zaváděn paralelně na dvou dalších frontách:
- jako „ověřování pravosti elektronického podpisu“ ze strany notářů, na základě nového §74a v zákoně č. 358/1992 Sb., notářský řád. Toto ustanovení je již účinné (od 1. 9. 2021) a počítá pouze s možností uznat již existující podpis na elektronickém dokumentu za vlastní (nikoli s možností podepsání teprve před ověřující osobou). Existuje již i prováděcí předpis, který předpokládá použití ASiC kontejnerů pro spojení elektronického dokumentu s ověřovací doložkou či doložkami.
- cestou vydávání „prohlášení o pravosti podpisu“ ze strany advokátů, které bude mít stejné účinky jako úřední ověření podpisu. Umožní to novelizace zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, konkrétně jeho § 25a, která také počítá jen s možností uznat za vlastní již existující elektronický podpis na elektronickém dokumentu. Účinnost teprve nastane (k 1. 7. 2022).
Pomalý start rychlé digitalizace
Kromě výše zmiňovaných konkrétních „digitálních práv“ dává digitální ústava (zákon č. 12/2020 Sb. o právu na digitální služby) fyzickým i právnickým osobám také významné obecné právo: využívat všechny služby veřejné správy, které jsou digitalizovány.
Jinými slovy a s určitým zjednodušením: celá veřejná správa, resp. jednotlivé orgány veřejné moci, by měly co nejdříve zdigitalizovat co nejvíce úkonů v rámci služeb, které dosud zajišťují tradičním způsobem. Měly by je převést do takové podoby, aby se tyto úkony daly realizovat (zcela, či alespoň z části) digitálně, resp. elektronicky, některým z tzv. obslužných kanálů – přes datovou schránku, s využitím (uznávaného) elektronického podpisu, či skrze „samoobslužné“ portály (s elektronickou identifikací jednajících osob).
Aby se vědělo, které služby jsou veřejnou správou vůbec poskytovány a kdy budou které dílčí úkony v rámci těchto služeb digitalizovány (nebo alespoň: mají být), i skrze jaký obslužný kanál je půjde realizovat digitálně, uložil zákon č. 12/2020 Sb. o právu na digitální služby zřízení a zveřejnění tzv. katalogu služeb.
Vláda přitom dostala za úkol připravit do 12 měsíců (tj. do února 2021) „harmonogram a technické způsoby provedení postupné digitalizace úkonů obsažených v katalogu služeb“, přičemž jednotlivé orgány veřejné moci dostaly na digitalizaci svých služeb a jednotlivých úkonů další 4 roky (tj. do února 2025).
Již první verze harmonogramu, přijatá vládou v únoru 2021 (a popisovaná zde na Lupě v tomto článku), ukázala na velmi pomalý start: většina úkonů, které vůbec budou moci být digitalizovány (což nejsou zdaleka všechny), by měla být digitalizována až na poslední chvíli.
To potvrzuje i aktualizovaná verze harmonogramu (resp. Plánu digitalizace) ze září 2021: podle ní je digitalizace „na poslední chvíli“ (během ledna a února 2025) plánována u 2335 z celkových 3626 úkonů (počítaných samostatně pro různé obslužné kanály). A mimochodem: zatímco podle první verze harmonogramu z února 2021 měly být v roce 2021 digitalizovány pouhé 2 (slovy: dva) úkony, viz i zdejší článek, podle aktualizované verze je to již 74 úkonů. Reálně je jich ale méně, protože stejné úkony (v rámci téže služby), ale realizované jiným obslužným kanálem (datovou schránkou, s podpisem nebo samoobslužně přes portál), se započítávají samostatně.
A jak tomu má být v roce 2022? Zdigitalizováno by mělo být na 427 úkonů. Mezi nimi je například 11 úkonů, které souvisí s výše popisovanou legalizací elektronického podpisu: třeba úkon spočívající v „žádosti o provedení legalizace“ je zde započítán třikrát, protože půjde realizovat všemi třemi dostupnými obslužnými kanály (datovou schránkou, s podpisem i samoobslužně přes portál).
Největší počet úkonů, které by měly být digitalizovány již v roce 2022, je z působnosti resortu vnitra a týká se záležitostí, vyřizovaných na matrikách: kolem sňatku, manželství a partnerství, narození dítěte, změn jména a příjmení. Jde například o „vydání osvědčení pro uzavření církevního sňatku“, „povolení uzavření manželství na kterémkoli vhodném místě nebo mimo dobu stanovenou radou obce“, „prohlášení o tom, jaká jména bude občan užívat“ atd. Podrobněji viz aktualizovaná verze harmonogramu a filtr dle obsahu položky „termín“.