Telekomunikace v roce 2014: vystřízlivění a kroky zpět
Jestliže rok 2013 byl v telekomunikacích rokem akčním, s řadou odvážných a razantních činů, pak rok 2014 byl spíše rokem reakčním: přišlo určité vystřízlivění, a s ním i jisté vycouvávání z již zaujatých pozic a rozjetých aktivit. A to jak v ČR, tak i v rámci celé EU.
Ne nadarmo se říká, že každá akce vyvolává reakci. Takže když v roce 2013 přišla v oblasti telekomunikací řada „akcí“, u nás doma třeba v podobě nástupu neomezených tarifů, virtuálních operátorů, či vyšší zákonné ochrany pro všechny zákazníky telekomunikačních operátorů, v letošním roce je následovaly „reakce“.
Třeba zvýšená ochrana všech zákazníků, kterou přinesla tzv. Husákova novela, byla zredukována tak, aby se týkala jen spotřebitelů. Také část z toho, co platilo ještě před touto novelou, bylo zredukováno pro všechny zákazníky, včetně spotřebitelů, a přestalo vyhovovat i požadavkům evropských směrnic.
Významně podražily nejlevnější tarify pro neomezené volání do vlastní sítě (meziročně o 100 Kč), a došlo i na další „přitvrzování“ ze strany mobilních operátorů s vlastní sítí. V neposlední řadě první virtuální operátoři byli pohlceni svými hostiteli a zlikvidováni (Gorila Mobil).
Také na úrovni EU došlo na redukci těch nejambicióznějších plánů. Nejvíce asi u návrhu nového telekomunikačního balíčku, známého též pod přezdívkou „propojený kontinent“. Sliboval mnoho, včetně konce roamingu a důsledné síťové neutrality. Dnes jsou z něj prakticky jen trosky, s minimální šancí na prosazení v původní podobě.
Našly se ale i světlejší momenty. Například se konečně se rozjelo budování LTE sítí. Podařilo se přijmout zákon o kybernetické bezpečnosti, i s jeho prováděcími předpisy. A na poslední chvíli se (snad) podařilo přesvědčit vládu, že existuje něco jako sektor telekomunikací, a že by bylo vhodné podporovat jeho rozvoj (místo jeho zatížení zvláštní sektorovou daní).
Pojďme nyní k popisovaným událostem (i některým dalším) podrobněji.
1. Spor o účinnost tzv. Husákovy novely
Ještě počátkem roku 2014 nebylo jasné, od kdy vlastně platí ustanovení tzv. Husákovy novely, přinášející vyšší ochranu všem zákazníkům telekomunikačních operátorů. Připomeňme si, že nešlo jen o omezení výše smluvních pokut, na jednu pětinu měsíčního paušálu za každý zbývající měsíc, ale také o ochranu všech zákazníků při uzavírání smluv na dálku, či o automatické obnovování smluv (podrobněji).
Samotná novela, která nabyla účinnosti již 8.8.2013, totiž obsahovala přechodné ustanovení, s odkladem o 6 měsíců (tj. do 8.2.2014). Jenže názor na to, čeho přesně se tento odklad týká, se lišil. Podle operátorů se týkal odkladu samotné aplikace nových (změněných) podmínek. Naopak podle ČTÚ se týkal jen změny smluvní dokumentace operátorů, ale nikoli samotné aplikace nových podmínek (ty měly být podle ČTÚ aplikovány již od účinnosti samotné novely, tj. od 8.8.2013).
Mobilní operátoři se změnami svých smluvních podmínek pochopitelně nespěchali: T-Mobile aktualizoval své Všeobecné podmínky k datu 26.1.2014, zatímco tehdejší Telefónica (dnes O2) a Vodafone počkali s úpravou až na nejzazší možný termín: 8.2.2014. A do té doby se chovali podle svého právního názoru: aplikovali původní podmínky, z doby před účinností Husákovy novely.
Když následně ČTÚ řešil spor jednoho ze zákazníků (účastníků) s T-Mobile, právě ohledně termínu aplikace podmínek z tzv. Husákovy novely, zůstal u svého právního názoru a rozhodl ve prospěch zákazníka.
2. Kauza okleštění
Reakce na tzv. Husákovu novelu na sebe nenechala dlouho čekat. Od 8. února 2014 sice již všichni tři mobilní operátoři s vlastní sítí začali uplatňovat její podmínky, ale již poměrně záhy započala ofenzíva za jejich opětnou eliminaci (a dokonce ještě další „přitvrzení“, i oproti stavu před tzv. Husákovou novelou).
Prvním krokem, po kterém zůstaly veřejně dostupné stopy, byly pozměňovací návrhy dvou poslanců, které Hospodářský výbor Poslanecké sněmovny přijal a vložil již v květnu 2013 do právě projednávané novely zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích (týkající se jiných aspektů).
První návrh pocházel od poslance Jana Birkeho (ČSSD), a fakticky redukoval všechny přínosy tzv. Husákovy novely jen na spotřebitele. Jinými slovy: všechny ostatní kategorie zákazníků (účastníků), tedy např. i drobné podnikatele a živnostníky, zbavoval těchto přínosů.
Druhý návrh, od poslance Milana Urbana (taktéž ČSSD), se týkal povinnosti operátora informovat zákazníka o jeho právu ukončit smlouvu zcela bez sankcí v případě, kdy operátor jednostranně změní své smluvní podmínky. Tuto problematiku ale tzv. Husákova novela nijak neupravovala, a tak návrh poslance Urbana fakticky mířil proti stavu již před touto novelou.
Původně, od 1.1.2012, a tedy ještě před tzv. Husákovou novelou, platilo, že zákazník mohl ukončit smlouvu zcela bez sankcí, pokud operátor jednostranně změnil některou z taxativně vymezených (tj. v zákoně vyjmenovaných) náležitostí smlouvy, nebo jednostranně změnil některé jiné ustanovení, které vede ke zhoršení jeho postavení (postavení zákazníka, resp. účastníka).
Nově, podle návrhu poslance Urbana, mělo být vše redukováno jen na takové jednostranné změny, provedené operátorem, které se týkají „podstatných náležitostí smlouvy“.
V rámci druhého čtení, v červnu 2014, byli poslanci explicitně upozorněni přítomným zástupcem vlády (ministrem vnitra Milanem Chovancem, který právě zastupoval nepřítomného ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka), že:
v případě přijetí pozměňovacího návrhu pana poslance Urbana týkajícího se informování o změnách smluv a možnosti odstoupit od smlouvy bychom se dostali do rozporu s evropskou směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoli změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoli jen v některých náležitostech.
Poslanci ale tohoto upozornění nedbali, a ve druhém čtení oba pozměňovací návrhy přijali. Teprve v rámci třetího čtení se „chytli za hlavu“ a celý návrh vrátili do druhého čtení, tak aby jej v Hospodářském výboru mohli opravit.
Leč nestalo se. Na dalším Hospodářském výboru, místo uvedení návrhu poslance Urbana do souladu s požadavky unijní směrnice (konktrétně směrnice č. 2002/22/ES, z roku 2002, resp. její novější verze 2009/136/ES, o tzv. univerzální službě, a jejího článku 20), došlo naopak k prohloubení rozporu. Původní pozměňovací návrh poslance Urbana byl totiž nahrazen novým pozměňovacím návrhem poslance Stanislava Pflégera (hnutí ANO), který šel ještě dále, a to hned ve dvou oblastech:
- povinnost operátora informovat zákazníka o změně redukuje na povinnost informovat pouze o uveřejnění informací o změně
- možnost ukončit smlouvu bez sankcí již neredukuje jen na “změnu podstatných náležitostí smlouvy“, ale na ještě přísnější „podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“
Při opakovaném druhém a třetím čtení v Poslanecké sněmovně už tento (dokonce ještě) „přitvrzený“ rozpor s unijní směrnicí prošel vcelku hladce. Asi i díky stanovisku (již přítomného) ministra Jana Mládka, který ve druhém čtení s návrhem poslance Pflégera souhlasil (zatímco ČTÚ měl nesouhlasné stanovisko). No a ve třetím čtení měl ministr Mládek neutrální stanovisko:
ohledně § 63 odst. 6 jsem měl několik porad se svými úředníky a s předsedou ČTÚ. Nepodařilo se nalézt úplně jednoznačné stanovisko a úplně vyhodnotit rizika. Nicméně sděluji, že moje stanovisko v této věci bude neutrální. Jako výsledek všech těch debat.
Teprve v Senátu se o celé novele, a hlavně o návrhu poslance Pflégera, skutečně diskutovalo a jednalo. Řeč došla třeba na to, jak poslanec Pfléger nijak neskrýval, že svůj „ještě přitvrzující“ návrh přednesl na žádost operátorů. A ministr Jan Mládek zase zkritizoval nesouhlasný a celkově kritický postoj ČTÚ k celé popisované záležitosti jako „minoritní názor předsedy úřadu“.
No, nakonec celá novela prošla i Senátem (byť zdaleka ne tak hladce jako Sněmovnou), a skončila na stole prezidenta republiky. Ten ji bez problémů podepsal, a novela mohla být publikována se Sbírce zákonů (jako zákon č. 258/2014 Sb.).
Účinnosti tato novela nabyla 4.12.2014 – a již tento den (a již k tomuto dni) upravila O2 své Všeobecné podmínky. Nečekala tedy ani minutu – a možnosti, které jí novela dala, využila skutečně důsledně, beze zbytku.
Ostatní mobilní operátoři s vlastní sítí, tedy T-Mobile a Vodafone, k datu vzniku toho článku (konci roku 2014) na novelu nezareagovali. A vlastně ani nemusí: novela jim (v popisovaných záležitostech) nic nepřikazuje, ani je k ničemu nenutí. Jen jim umožňuje být na zákazníky přísnější.
3. Dražší tarify a tvrdší podmínky
Významnou událostí předchozího roku (2013) bylo razantní snížení cenové hladiny tarifů s neomezeným voláním a neomezenými SMSkami. V letošním roce ale došlo k určité korekci.
Cenová hladina, nastolená u tarifů s neomezeným voláním do všech sítí, se v roce 2014 nezměnila. Tedy alespoň u T-Mobile a O2, kteří udrželi své základní tarify tohoto typu na ceně 749 Kč (s úvazkem na 24 měsíců), a dokonce u nich ještě navýšili objem dat (z 1 GB na 1,5 GB).
Pouze Vodafone zvýšil svou původní cenovou hladinu (691 Kč u „Neomezeného volání do všech sítí“, resp. 699 Kč u tarifu Red): s přechodem na tarify Red LTE v září 2014 ji srovnal na stejných 749 Kč jako u ostatních dvou operátorů (konkrétně u tarifu Red LTE).
Jinak ale dopadly tarify s neomezeným voláním do vlastní sítě. Ty nejlevnější začínaly v roce 2013 na úrovni 249 Kč (s úvazkem na 24 měsíců). To ale přišlo operátorům zřejmě jako málo, jako příliš nízký výnos, a tak jej v průběhu roku 2014 zvýšili o rovných 100 Kč. „Kompenzovali“ to přidáním 60 minut volání do všech sítí (O2 u tarifu Free O2 60), resp. 50 MB a neomezenými SMSkami do jiných sítí (T-Mobile u tarifu S námi v sítích). Dnes tedy nejlevnější (nabízený) tarif s neomezeným voláním do vlastní sítě přijde u O2 a T-Mobile na shodných 349 Kč.
To u Vodafone byl tarif s neomezeným voláním jen v rámci vlastní sítě dokonce úplně vyřazen z nabídky (a zůstal zde pouze v podobě tarifu „pro partnera“, jako doprovod pro hlavní tarif).
Vodafone přitvrdil i v uplatňování příplatku za tarif bez úvazku: zatímco oba jeho konkurenti si připočítávají rovných 150 Kč, nezávisle na tarifu a jeho ceně, Vodafone si připočítává určitá procenta z ceny tarifu s úvazkem: až do září a nástupu tarifů Red LTE to bylo 25% u nižších tarifů, a 11% u tarifů vyšších (dražších). Nově, u aktuálně nabízených tarifů Red LTE, je to již shodně 25%.
V přepočtu tak u vyšších tarifů vychází u Vodafone podstatně vyšší příplatky: například u nejlevnějšího tarifu s neomezeným voláním do všech sítí (Red LTE) jde o příplatek ve výši 187,25 Kč, zatímco u konkurence jen o 150 Kč. A u nejdražšího Red LTE Premium činí příplatek za smlouvu bez úvazku (na dobu určitou) dokonce 374,75 Kč!
Vodafone si v roce 2014 také prosadil významnou změnu ve zpoplatnění dat: možnost jejich dokupování převedl z principu OPT-IN na princip OPT-OUT. Jinými slovy: dříve, když uživatel vyčerpal objem dat v zakoupeném balíčku, došlo u něj ke zpomalení rychlosti. Pokud ale uživatel chtěl, mohl si dokoupit další data (proto: OPT-IN).
Nově, když uživatel data vyčerpá, jsou mu automaticky dokoupena (a on zaplatí) další data. A pokud chce, může toto automatické dokupování zase vypnout (proto: OPT-OUT). To vše díky tomu, že operátor všem uživatelům datových balíčků aktivoval svou službu „Data nad rámec balíčku“, aniž by o to žádali, či s tím dopředu souhlasili.
Tento krok Vodafone se nelíbil ani regulátorovi: ve své monitorovací zprávě za měsíc říjen ČTÚ oznámil, že „bylo se společností Vodafone zahájeno správní řízení pro podezření z uplatňování agresivní obchodní praktiky podle zákona o ochraně spotřebitele a zároveň správní řízení dle §63 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích“.
Na druhou stranu právě (a pouze) Vodafone v závěru roku 2014 poskytl svým uživatelům mobilní data bez omezení: v době od 13.11.2014 do 15.1.2015 si za automatické dokoupení dat (právě skrze službu Data nad rámec balíčku) nic neúčtuje. Prý aby si uživatelé mohli otestovat svou spotřebu a zvolit nejvhodnější datový tarif. Sám si ale jistě také otestuje jejich chování, stejně jako propustnost a další vlastnosti své sítě.
4. Budování LTE sítí
Rok 2014 se zapíše do historie mobilních komunikací v ČR i jako rok začátku budování „skutečných“ LTE sítí. Nikoli všelijakých pilotů, testů a náhradních řešení, které se objevily již dříve – ale LTE sítí v pásmu 800 MHz, na frekvencích získaných v aukci (skončené teprve v závěru roku 2013).
Na přesnější vyhodnocení tempa, s jakým jsou LTE sítě budovány, je ale ještě brzy. Zvláště když dostupné informace se „poněkud rozchází“ – jak se nedávno ukázalo, údaje od operátorů jsou „více optimistické“ kvůli tomu, že operátoři si započítávají do dosaženého pokrytí své základnové stanice ihned, jakmile je uvedou do provozu, byť jen zkušebního.
Naproti tomu údaje od regulátora jsou zase „více pesimistické“ kvůli tomu, že regulátor započítává jen ty základnové stanice, které již úspěšně prošly zkušebním (testovacím) obdobím a byly schváleny do řádného provozu.
S budováním LTE sítí souvisí i jejich sdílení mezi dvěma ze tří tuzemských operátorů: zatímco O2 a T-Mobile se již dříve dohodli na tom, že je budou budovat společně a sdílet, třetího (Vodafone) do party zatím nevzali.
V červnu se sice objevily informace o tom, že třetí (Vodafone) stále jedná s ostatními dvěma o společném sdílení sítí (v trojici). Od té doby je ale „ticho po pěšince“. Osobně tomu moc šancí nedávám, i vzhledem k tomu, že sdílené budování LTE sítí mezi O2 a T-Mobile již začalo a postupuje. A že O2 a T-Mobile nesdílí jen své LTE, ale i své 2G a 3G sítě.
Pravdou je, že „nevzetí do party“ představuje pro Vodafone významný handicap, který mu neumožňuje snižovat jeho náklady tak, jako oběma jeho konkurentům. To má pro něj řadu důsledků, a nejspíše jej to motivuje i k vyšší aktivitě na trhu, k „důraznějšímu chování“ vůči zákazníkům, a třeba i k různým experimentům.
Za takový experiment považuji i dosavadní Turbo Internet, včetně nasazení LTE v pásmu 900 MHz, na pouhých 3 MHz pásma – což je nutně jen nouzové řešení. Dalším důsledkem zvýšené aktivity pak může být to, že Vodafone jako první (a s poměrně velkým náskokem) přišel s tarifem, který má konkurovat pevnému připojení (jeho Připojení bez kabelu). Ostatní dva jej následovali až s větším odstupem, poměrně nedávno (podrobněji).
S budováním LTE sítí na kmitočtech, získaných v aukci, souvisí nejenom povinnost vybudovat určité pokrytí (v rámci tzv. rozvojových kritérií), ale také povinnost zveřejnit referenční velkoobchodní nabídku pro přístup ke svým LTE sítím. Tu splnili všichni tři operátoři, kteří si z aukce nějaké kmitočty odnesli – ale způsobem, který jsem si dovolil zhodnotit jako „zcela mimo realitu“. Zatím to ale žádné viditelné (negativní) reakce nevyvolalo.
5. Mobilní virtuálové: rozvoj, ale i zánik
Velkou událostí předchozích let byl nástup prvních virtuálních mobilních operátorů. Jejich počet se nakonec vyšplhal do dosti nečekaných výšek, a tak se dala očekávat výraznější konsolidace. I bez přesných čísel k dispozici si ale dovolím vyjádřit názor, že v roce 2014 k takovéto konsolidaci (ve výraznějším měřítku) nedošlo.
Ano, pár virtuálů zaniklo, ale to byly spíše výjimky, potvrzující pravidlo. Jediným „mimořádným případem“ zřejmě byl osud virtuála jménem Gorila (fungující v síti O2 jako značkový přeprodejce, resp. branded reseller), který byl naopak velmi úspěšný. Vlastně až příliš – a tak ho jeho hostitel nejprve (v červenci 2014) odkoupil, a koncem roku i zlikvidoval.
Pokud jde o tržní podíl virtuálních operátorů, v celé jejich široké škále (včetně pouhých přeprodejců), podle mých odhadů vzrostl z cca 5% v roce 2014 na dnešních cca 10%. Jde ale skutečně jen o hrubé odhady, založené hlavně na tiskových zprávách o počtu uživatelů, kterými se čas od času pochlubí jednotliví virtuálové.
Na jedné straně je nárůst z 5% na 10% je docela úctyhodný, i vzhledem k tomu, jaké podmínky u nás virtuálové mají. Na druhou stranu je to stále jen příliš malé procento, které operátory s vlastní sítí příliš „nebolí“. Spíše jen potvrzuje domněnku, že došlo k určitému rozdělení trhu: operátoři s vlastní sítí si nechali bonitnější zákazníky, na kterých jsou schopni generovat vyšší výnosy (viz i výše zmiňované navýšení cenové hladiny nejlevnějších neomezených tarifů o 100 Kč), zatímco ty méně bonitní zákazníky raději dobrovolně přenechali virtuálům. A alespoň prozatím tím předešli zásahu regulátora, který by virtuálům vytvořil podmínky pro více konkurenceschopné působení na trhu.
6. (Ne)zrušená povinnost data retention
Zajímavou událostí roku 2014 z oblasti telekomunikací byl výrok Soudního dvora Evropské unie, který v dubnu svým výrokem zneplatnil evropskou směrnici z roku 2006 o data retention. Tedy směrnici, která členským zemím uložila povinnost uchovávat tzv. provozní a lokalizační údaje.
Kupodivu to ale neznamenalo automatický konec uchovávání těchto údajů v jednotlivých členských zemích, a tedy i v ČR. Původní směrnice nám sice přikazovala zavést příslušnou povinnost - ale jakmile jsme si ji jednou zavedli, její existence je prý již nezávislá na původní směrnici (a zrušení, resp. zneplatnění této směrnice již nemá vliv na samotnou povinnost, zakotvenou v národních legislativách).
Zůstalo tak na jednotlivých členských zemích, zda si svou „národní“ povinnost uchovávání provozních a lokalizačních údajů ponechají, či ji zruší. Některé země, jako třeba Slovensko či Rakousko, ji skutečně zrušily. U nás jsme tak neučinili: naše MPO, do jehož gesce celá problematika patří, neshledalo důvod k jejímu zrušení.
A jelikož u nás nedošlo ke zrušení povinnosti uchovávat provozní a lokalizační údaje, naši operátoři naopak vložili do svých ceníků nové položky s cenami za poskytnutí těchto dat. Nikoli ale oprávněným orgánům státu, které za ně platí podle platné vyhlášky – ale za poskytnutí uchovávaných údajů samotným subjektům údajů.
V mezidobí se totiž „ukázalo“ (a potvrdilo rozhodnutím ÚOOÚ), že na poskytnutí uchovávaných provozních a lokalizačních údajů mají právo i ti, kterých se týkají (tj. subjekty údajů). A tak mobilní operátoři zareagovali tím, že si stanovili podmínky, za jakých jsou ochotni vám vaše údaje poskytnout (vesměs musíte přijít na značkovou prodejnu), a také (nemalou) cenu, kterou si za to účtují.
7. Propojený kontinent moc nedopadl
Když už jsme zmínili události na úrovni Evropské unie, nemůžeme zapomenout na to asi nejvýznamnější: na pokus (dnes již bývalé) eurokomisařky Neelie Kroesové prosadit na poslední chvíli nový regulační balíček pro celé odvětví telekomunikací (resp. elektronických komunikací), známý jako tzv. propojený kontinent. A to v poměrně radikální podobě – kterou Evropský parlament (také ještě v předchozím složení) dokonce ještě více zradikalizoval, například pokud jde o roaming a jeho úplnou eliminaci.
Jenže: s novou Evropskou komisí přišel i „nový duch“, a jak se stále markantněji ukazuje, i méně radikální (a více konzervativní) přístup k celému sektoru telekomunikací. A nejspíše i proto, že dnešní Komise tak trochu „obrátila“ a už nevysílá tak radikální požadavky jako dříve, mohl návrh nového telekomunikačního balíčku „uvíznout“ na Radě EU. Zde, skrze různé obstrukční a zdržovací taktiky, zřejmě pomalu míří do propadliště dějin (podrobněji).
Ale třeba bude něco pravdy na tom, že nová Komise sama chystá něco „ještě většího a ambicióznějšího“, jak v poslední době několikrát naznačila, a právě proto nechala původní návrh „zajít na úbytě“. Asi si budeme muset ještě počkat – a teprve časem zjistíme, zda půjde o skutečné reformy (a v jakém směru), nebo o bezzubé změny pouze na papíře. Nebo jen o něčí „velké oči“.
8. Roaming bez konce
Největší debaty v souvislosti s tzv. propojeným kontinentem se v roce 2014 točily kolem roamingu, a také kolem síťové neutrality. A vše naznačuje, že jasno v těchto oblastech asi jen tak nebude.
Přitom právě u roamingu se zdálo, že vše už je nalinkované. Bohužel hned dvakrát, pomocí čar, které se vzájemně křížily. Evropská komise si totiž již dříve prosadila, že k 1.7.2014 musí mobilní operátoři umožnit tzv. oddělený roaming: možnost, aby si zákazník vybral jiného poskytovatele roamingových služeb, než je jeho domácí operátor (který mu poskytuje své „domácí“ služby).
Tuto povinnost museli splnit (a splnili ji) i všichni naši mobilní operátoři. Většina z nich kvůli tomu musela měnit své smluvní podmínky. Jenže to bylo úplně k ničemu, a jen to stálo peníze a námahu – protože nikdo, kdo by takovéto „oddělené roamingové služby“ (jako tzv. alternativní roamingový operátor) se nenašel.
Jak by se také našel – když Komise v mezidobí přišla s oním novým telekomunikačním balíčkem (Propojeným kontinentem), ve kterém narýsovala brzký úplný zánik roamingu jako takového (a jeho nahrazení principem RLAH: Roam like at home, neboli: v roamingu jako doma).
Kdo by za této situace stavěl na zelené louce alternativního roamingového operátora, kterému by za rok měl zcela zaniknout jeho trh?
9. Podpora ICT ve vládním prohlášení
Významnou událostí roku 2014 na domácí scéně určitě bylo jmenování nové koaliční vlády.
Samotná koalice již ve své koaliční smlouvě (v závěru roku 2013) úplně zapomněla nejenom na oblast telekomunikací, ale též na Internet, informační společnost, eGovernment atd. Nejen že je nezařadila mezi své priority, ale nezmínila se o nich ani v dalším, méně prioritním kontextu.
Proti tomuto přístupu, který zcela ignoruje to asi nejperspektivnější, se ale zvedla vlna protestů. Většina asociací, unií a sdružení z oblasti ICT našla společnou řeč a vyzvala vládu k tomu, aby celou oblast neignorovala, ale naopak aby využila její potenciál.
Výsledek se dostavil, a do finálního znění vládního prohlášení se nakonec přeci jen dostaly i určité priority z oblasti ICT obecně, a telekomunikací konkrétně. Byť příliš konkrétní tyto priority nejsou:
Efektivní využití informačních a komunikačních technologií (ICT) ve veřejné správě a současně podporu internetové ekonomiky. Urychlení zavedení vysokorychlostního internetu. Přijetí Strategie pro zvýšení digitální gramotnosti a rozvoj elektronických dovedností občanů.
V průběhu roku 2014 ale moc konkrétních činů nepřišlo. Snad jen malé rozpracování citovaného bodu z vládního prohlášení v Národním programu reforem 2014, kde se vláda přihlásila k záměru
Snižování nákladů na výstavbu vysokorychlostních sítí elektronických komunikací a zjednodušení procesu výstavby
Ve stejném dokumentu ale vláda uvedla, že zvažuje zatížení sektoru telekomunikací zvláštní sektorovou daní. Takovýto záměr přitom ještě před volbami signalizovala ČSSD. Později zástupkyně resortu financí (náměstkyně Simona Hornochová) deklarovala, že zavedení sektorové daně „není v tuto chvíli na stole“ (podrobněji). Jenže: co až skončí „tato chvíle“?
10. Zákon o kybernetické bezpečnosti
S oblastí telekomunikací úzce souvisí i problematika kybernetické bezpečnosti. Z jejího pohledu byl rok 2014 přelomový v tom, že se podařilo včas – ba dokonce s určitým předstihem - přijmout příslušný zákon: zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti. Podobně bylo včas vybudováno a uvedeno do provozu Národní centrum kybernetické bezpečnosti (NCKB).
Stejně tak se podařilo včas přijmout a vydat – byť zde již „na poslední chvíli“ - také tři prováděcí předpisy k zákonu o kybernetické bezpečnosti:
- Nařízení vlády č. 315/2014 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury
- Vyhláška č. 316/2014 Sb., o bezpečnostních opatřeních, kybernetických bezpečnostních incidentech, reaktivních opatřeních a o stanovení náležitostí podání v oblasti kybernetické bezpečnosti (vyhláška o kybernetické bezpečnosti)
- Vyhláška č. 317/2014 Sb., o významných informačních systémech a jejich určujících kritériích
Za možná ještě významnější pak považuji to, že problematiky kybernetické bezpečnosti si po letech jejího ignorování začínají všímat i různé koncepce a strategie v oblasti eGovernmentu a veřejné správy. Teď jen aby nezůstalo jen u slov a deklarací, ale přešlo se i k činům, které budou dostatečně efektivní. Protože opačná strana barikády rozhodně na nic nečeká.