Poslanci chtějí ještě více okleštit ochranu zákazníků telekomunikačních operátorů
V červnu chtěli poslanci zredukovat ochranu zákazníků tak, aby se vztahovala jen na spotřebitele, a už nikoli na drobné podnikatele a živnostníky. Teď chtějí jít ještě dál.
Poslanci Hospodářského výboru asi budou mít svým kolegům na plénu co vysvětlovat: koncem června, při projednávání novely zákona o elektronických komunikacích ve třetím čtení doslova „v plné rychlosti zatáhli za záchrannou brzdu“. To když s poukazem na podstatný problém, kterého si původně nevšimli, poslali celý návrh zpět do druhého čtení (na návrh poslance Františka Laudáta z TOP 09):
Dámy a pánové, já jsem tady ráno navrhoval vzhledem k nějakým věcem, které jsme si tady začali vyjasňovat z mého pohledu trošku pozdě, přerušení toho bodu. To neprošlo. Nicméně pochybnosti zůstaly a domnívám se a nějak jsme se tady dohadovali, že řešením by bylo vrátit k projednání do druhého čtení. Tudíž dávám procedurální návrh, aby se tento návrh zákona vrátil do druhého čtení. Děkuji.
K návrhu na vrácení se přidal i předseda Hospodářského výboru Ivan Pilný:
Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, vzhledem k tomu, že se vyskytla velmi kontroverzní definice pojmu spotřebitel v pozměňovacím návrhu, tak přesto, že je to poněkud pozdě, tak jako předseda Hospodářského výboru podporuji návrh pana poslance Laudáta.
Díky tomu návrh prošel, a celá věc se tak skutečně vrátila zpět do druhého čtení. Přesněji na stůl Hospodářskému výboru, o jehož pozměňovací návrhy šlo. Což je poměrně nestandardní řešení, které se vyskytuje dosti vzácně – a jen dokládá, že asi nešlo o nějakou nevýznamnou drobnost.
Dalo by se tedy očekávat, že poslanci Hospodářského výboru celou věc podrobněji prodiskutují, a především že napraví ten problém, kvůli kterému vše vzniklo. Mohlo se tak stát minulý týden, konkrétně 3.9.2014, na dalším jednání Hospodářského výboru. Jenže nestalo, a poslanci na výboru udělali přesný opak: ten problém, který vše způsobil, ještě více prohloubili.
Až nyní dojde na opakované čtení na plénu, jak asi zástupci Hospodářského výboru vysvětlí svým kolegům, proč proběhla celá tato rošáda? Proč nejprve argumentovali problémem, kvůli kterému bylo nutné věc vrátit do druhého čtení, aby nyní s celým problémem nejen že nic neudělali, ale dokonce ho ještě „přitvrdili“?
V čem je podstata problému?
K pochopení celé kauzy si naznačme, o jaký problém vlastně jde. Řečeno velmi lapidárně jde o míru právní ochrany, které se mají těšit různé skupiny zákazníků telekomunikačních operátorů. Zejména pokud jde o spotřebitele (zjednodušeně: nepodnikající osoby, resp. osoby, které uzavírají smlouvu s operátorem mimo své případné podnikání), a o podnikatele (od těch nejmenších živnostníků, přes malé a střední firmy, až po ty největší).
Telekomunikační operátoři totiž mají velké počty zákazníků. Přesněji: uzavírají velké počty smluv se svými zákazníky, které zákon označuje jako tzv. účastníky. A kdyby se s každým účastníkem měli domlouvat na individuálním nastavení vzájemných smluvních vztahů, nebylo by to prakticky realizovatelné. To jde jen u relativně malého počtu větších firemních zákazníků, jejichž vztahy s operátory mohou být víceméně symetrické.
Jinde proto panuje výrazná asymetrie, která je výjimkou z obecného principu vyrovnanosti a symetrie smluvních vztahů: operátorům je na jedné straně umožněno, aby svým zákazníkům (účastníkům) mohli diktovat své smluvní podmínky, a nedávali jim možnost jakékoli jejich úpravy. A na straně druhé se tito účastníci mohou těšit určité zvýšené právní ochraně.
Jak to funguje v praxi, si asi vyzkoušel každý, kdo kdy sjednával nějakou smlouvu s telekomunikačním operátorem. Pokud nejste opravdu velkým firemním zákazníkem, se kterým je operátor ochoten „se bavit“ i na smluvních podmínkách, můžete jeho smluvní podmínky pouze akceptovat, tak jak „stojí a leží“, nebo jít jinam (kde ale dopadnete úplně stejně).
Někteří operátoři to mají přímo ve svých smluvních podmínkách černé na bílém: že od vás nebudou akceptovat jakékoli změny či úpravy svých smluvních podmínek. Ukažme si to třeba na příkladu bývalé Telefóniky, dnes společnosti O2, následujícím citátem z jejích Všeobecných smluvních podmínek:
Kdy smlouvu neuzavřeme nebo službu nezřídíme: Pokud Zájemce nesplní podmínky stanovené pro uzavření Smlouvy, zejména když Zájemce:
h) Smluvní podmínky přijal s výhradou, dodatkem či odchylkou anebo podmínky zrekapituloval jinými slovy
Stejně tak operátoři mají právo své smluvní podmínky jednostranně měnit, a nemusí jejich změny domlouvat s druhou stranou. To je další významné porušení obecného principu symetrie smluvních vztahů (že na změnách se musí domluvit obě strany), a opět je to motivované tím, že domlouvat se na změnách s tak velkým počtem zákazníkům by nebylo prakticky realizovatelné.
Proto je zákazníkům (účastníkům) jejich asymetrické postavení kompenzováno onou zvýšenou právní ochranou. Ta spočívá například v tom, že operátor je musí o každé změně nejenom informovat, ale oni mají právo kvůli změně smlouvy ihned ukončit, a to bez jakýchkoli sankcí. A to bez ohledu na to, zda se jedná o smlouvu na dobu určitou, nebo neurčitou. Tento princip je tak důležitý, že se na něm shodli i evropští zákonodárci a vtělili ho do směrnice o univerzální službě (konkrétně do čl. 20, viz dále).
Další forma zvýšené právní ochrany zákazníků se týká samotných smluv na dobu určitou a jejich předčasného ukončování: čtenářům Lupy asi netřeba připomínat tzv. Husákovu novelu, která stanovila, že v takovém případě účastník nebude doplácet operátorovi více jak pětinu měsíčních paušálů (za každý zbývající měsíc), a zbytek zvýhodnění za poskytnuté koncové zařízení.
Není jistě těžké domyslet si, že operátorům se takováto zvýšená právní ochrana zákazníků nelíbí. A že se ji budou snažit všelijak okleštit či minimalizovat.
Pravdou je, že dnes se třeba ona možnost odstoupit předčasně od smlouvy na dobu určitou, se zastropováním smluvní pokuty na jednu pětinu, týká skutečně všech účastníků. Tedy i těch největších, kteří jsou dostatečně silní na to, aby se s nimi operátoři bavili i o smluvních podmínkách. Zde je tedy (alespoň podle mého názoru) zbytečné, aby i oni požívali oné zvýšené právní ochrany. Vlastně to dokonce vychyluje onu symetrii smluvních vztahů na opačnou stranu, když největším firemním zákazníkům dává do rukou další zbraň proti operátorům.
Teď ale zpět do našeho parlamentu a k předmětné novele zákona o elektronických komunikacích: zde se - alespoň podle mého názoru a mého hodnocení - nyní hraje o to, aby se pomyslná ručička vah vychýlila co nejvíce na druhou stranu, ve prospěch operátorů a jejich asymetrického postavení. A to na úkor všech firemních zákazníků, kterých by se ona zvýšená právní ochrana již prakticky vůbec netýkala. Což ty velké tolik „bolet“ nemusí, ale na ty nejmenší by to naopak dopadlo velmi tvrdě. Ale ve hře je i notné oslabení právní ochrany samotných spotřebitelů.
Co měl přinést již původní návrh?
Jak jsem zde na Lupě psal v předchozím článku o celé kauze, již původní návrh poslanců Hospodářského výboru (ten, který byl vrácen ze třetího čtení do druhého) představoval notné okleštění stávající právní ochrany účastníků:
- v případě předčasného ukončení smlouvy na dobu určitou poslanci chtěli, aby se maximální výše smluvní pokuty (na úrovni jedné pětiny) týkala jen spotřebitelů, a nikoli všech účastníků. Stejně tak se měla redukovat (jen na spotřebitele) i samotná možnost předčasného ukončení smlouvy na dobu určitou (změnou §63/11), poskytování úplných informací a běhu lhůt při uzavírání smlouvy na dálku (§63/9), či informování při automatickém obnovování smluv na dobu určitou (§63/10). Fakticky to znamenalo zbavit všech těchto ochran nejenom největší firemní zákazníky, tak stejně tak i ty nejmenší.
- v případě změny smluvních podmínek (samozřejmě ze strany operátora) se měla značně rozvolnit dosavadní specifikace právní ochrany, umožňující zákazníkovi ukončení smlouvy bez sankcí: sice by se nadále týkala všech účastníků, ale už by nebyla vázána na taxativně vymezené změny podstatných náležitostí smlouvy (plus takové další, již taxativně nevymezené změny, které ale musí vést ke zhoršení postavení účastníka). Nově měla být možnost odstoupení od smlouvy vázána jen na změny blíže neupřesněných „podstatných náležitostí smlouvy“ (které by tudíž v první instanci určoval sám operátor), a to ještě jen u takových smluv, které by měly přímo v sobě uvedeny sankce za předčasné ukončení.
Tyto návrhy úspěšně prošly (prvním) druhým čtením, a to i přesto, že přítomní poslanci byli explicitně upozorněni (zástupcem státu), že konkrétně druhý (výše uvedený) bod se dostává do přímého rozporu s evropskými směrnicemi. No a ve třetím čtení, které probíhalo 20.6.2014, se někteří poslanci přeci jen „chytili za hlavu“, když si alespoň dodatečně uvědomili – nebo byli upozorněni – že postupují proti požadavkům evropských směrnic a zbavují právní ochrany v rámci značně asymetrických právních vztahů i nejmenší podnikatele a živnostníky.
Co říkají evropské směrnice?
Zastavme se na chvíli právě u evropských směrnic, ze kterých naše právní úprava vychází, a se kterými musí být v souladu. Obvyklým argumentem jedné ze stran je totiž to, že i evropské směrnice požadují zvýšenou ochranu jen pro spotřebitele, ale nikoli už pro podnikatele, živnostníky atd.
Relevantní směrnicí je v tomto ohledu směrnice 2002/22/ES, z roku 2002, o tzv. univerzální službě. Plným názvem: o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací. A ta se skutečně orientovala primárně na ochranu spotřebitelů. Ovšem třeba tam, kde hovořila o právu odstoupit od smlouvy, explicitně hovořila o účastnících, a nikoli jen o spotřebitelích (článek 20/4):
Na základě oznámení o navrhovaných změnách smluvních podmínek mají účastníci právo zrušit smlouvu bez postihu. Nejpozději jeden měsíc před takovou změnou musí být účastníci odpovídajícím způsobem vyrozuměni a současně musí být informováni o svém právu takovou smlouvu bez postihu zrušit, jestliže nové podmínky nepřijímají.
Podstatné ale je, že zmíněná směrnice v roce 2009, v souvislosti s implementací nového regulačního rámce elektronických komunikací, doznala významné změny. Byla novelizována (mimo jiné) tak, že rozšířila „dosah“ zvýšené právní ochrany, původně připravené jen pro spotřebitele, tak aby se mohla vztahovat i na další skupiny, kteří spotřebiteli nejsou. A to na dobrovolné bázi: aby si drobní podnikatelé a živnostníci mohli sami vybrat, zda chtějí vstupovat s operátory do smluvních vztahů nastavených pro spotřebitele, nebo do smluvních vztahů nastavených pro firemní zákazníky.
Ustanovení o smluvních podmínkách by měla platit nejen pro spotřebitele, ale i pro jiné koncové uživatele, především pro mikropodniky a malé a střední podniky, které mohou dávat přednost smlouvám přizpůsobeným potřebám spotřebitele. Aby nebylo nutné zatěžovat poskytovatele zbytečnými administrativními povinnostmi a obtížně vymezovat definici malých a středních podniků, neměla by ustanovení o smluvních podmínkách platit pro tyto ostatní koncové uživatele automaticky, nýbrž pouze na jejich žádost. Členské státy by měly přijmout vhodná opatření ke zvýšení informovanosti malých a středních podniků o této možnosti.
Adekvátně tomu se pak v nové verzi směrnice o univerzální službě (směrnici 2009/136/ES) změnila i formulace té pasáže (článku 20), která definuje náležitosti smlouvy „přizpůsobené potřebám spotřebitele“. A nově požaduje, aby takovouto smlouvu měly právo uzavřít nejenom spotřebitelé, ale i „jiní koncoví uživatelé, kteří o to požádají“:
Článek 20:
Členské státy zajistí, aby spotřebitelé, kteří si objednají služby poskytující připojení k veřejné komunikační síti nebo veřejně dostupným službám elektronických komunikací, a jiní koncoví uživatelé, kteří o to požádají, měli právo uzavřít smlouvu s jedním nebo s více podniky, které takové služby nebo připojení poskytují. Ve smlouvě jsou srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeny alespoň ……..
Praktické naplnění toho, co požaduje aktuální verze směrnice o univerzální službě, by mohlo být docela jednoduché: operátoři by své služby fakticky nabízeli ve variantách „se zvýšenou právní ochranou“ (se zakalkulovanými náklady na tuto zvýšenou ochranu), a bez této zvýšené právní ochrany. Ono to tak vlastně již dnes funguje, jen se tomu říká jinak. Třeba T-Mobile má dva různé ceníky, jeden pro „jednotlivce a malé firmy“, a druhý pro „zákazníky s Rámcovou smlouvou“.
A celý problém je vlastně o tom, zda všichni ti, kteří se rozhodli pro využívání služeb s již zakalkulovanými náklady na zvýšenou právní ochranu, takovouto zvýšenou ochranu také mají skutečně dostávat. Nebo zda ji dostanou pouze ti, kteří jsou spotřebiteli – zatímco ti, kteří spotřebiteli nejsou, pouze zaplatí příslušné náklady ve vyšších cenách, ale samotnou zvýšenou právní ochranu již nedostanou. A ještě s tím, že na variantu „bez zvýšené ochrany“ kvůli své malé velikosti vůbec nedosáhnou. Proto jde primárně o problém drobných podnikatelů a živnostníků.
Co navrhují poslanci?
Po nastínění celého problému se nyní podívejme, jak k jeho řešení minulý týden přistoupili poslanci Hospodářského výboru, když znovu projednávali to, co se jim vrátilo zpět z neúspěšného třetího čtení.
Fakticky šlo o tyto jejich původní pozměňovací návrhy, jejichž věcnou podstatu jsem popisoval výše: šlo jednak o "redukci" z účastníka jen na spotřebitele (jak u samotného práva na předčasné ukončení smlouvy na dobu určitou, tak i v zastropování výše smluvní pokuty, v poskytování úplných informací o poskytované službě a informování o automatickém obnovování), a také o možnost vypovězení smlouvy bez sankcí při změně smluvních podmínek.
Poslanci na výboru nakonec anulovali tyto své předchozí pozměňovací návrhy (tím, že revokovali usnesení o jejich přijetí), a místo nich přijali návrhy nové. No a v nich ponechali zcela beze změny ty pasáže, které provádí onu popisovanou „redukci“ z účastníka jen na spotřebitele. Tím tuto ochranu odepřeli všem účastníkům, kteří nejsou spotřebiteli, včetně nejmenších podnikatelů a živnostníků. Což, soudě podle výroků poslanců samotných, bylo důvodem onoho vrácení ze třetího do druhého čtení. Na jeho příčině tedy poslanci nic nezměnili.
Co ale poslanci změnili, je ona druhá oblast, týkající se práva odstoupení od smlouvy bez sankcí v případě, kdy dojde ke změně smluvních podmínek. Nejprve si znovu ocitujme to, co požadovala původní směrnice o univerzální službě z roku 2002:
Na základě oznámení o navrhovaných změnách smluvních podmínek mají účastníci právo zrušit smlouvu bez postihu. Nejpozději jeden měsíc před takovou změnou musí být účastníci odpovídajícím způsobem vyrozuměni a současně musí být informováni o svém právu takovou smlouvu bez postihu zrušit, jestliže nové podmínky nepřijímají.
Nová verze směrnice z roku 2009 tento požadavek sice formuluje jinak, ale v zásadě jej pouze zpřesňuje:
Členské státy zajistí, aby v případě, že podniky zajišťující sítě nebo poskytující služby elektronických komunikací navrhnou změny smluvních podmínek, měli účastníci po oznámení takových změn právo odstoupit od smlouvy bez jakéhokoliv postihu. Nejpozději jeden měsíc před takovou změnou musí být účastníci odpovídajícím způsobem vyrozuměni a současně musí být informováni o svém právu odstoupit od smlouvy bez jakéhokoliv postihu, jestliže nové podmínky nepřijmou. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní regulační orgány mohly určit formát těchto oznámení.
Současná verze našeho zákona (č. 127/2005 ) řeší tento aspekt ve svém §63/6 na následujícím principu: právo odstoupit bez sankcí se týká účastníků, a ti jej mohou využít ve dvou různých situacích: první je ta, kdy dojde ke změně některé ze zákonem taxativně vymezených podstatných náležitostí smlouvy. Druhou je ta, kdy dojde ke změně jiných (než oněch taxativně vymezených podstatných náležitostí smlouvy) - ale takových, které vedou ke zhoršení postavení účastníka. Současně stávající zákon ukládá operátorovi informovat zákazníka o samotné změně.
Co původně navrhli poslanci (co šlo do onoho třetího čtení, ale bylo vráceno), bylo řešení na jiném principu: stále by se týkalo účastníků, a operátor by je musel o změně informovat. Právo odstoupit od smlouvy bez sankcí (k účinnosti změn) by ale bylo vázáno na souběh dvou podmínek:
- že jde o „změnu podstatných náležitostí smlouvy“ – ovšem již bez jejich taxativního vymezení. To by v praxi znamenalo, že „v běžné praxi“ by o tom, co je podstatná náležitost, rozhodoval sám operátor. A teprve v případě sporu a jeho eskalace by o tom, co je „podstatnou náležitostí“, rozhodoval ČTÚ.
- že jde o účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání.
Domysleme si, jaké by to mělo dopady: „ze hry“ by okamžitě vypadly smlouvy na dobu neurčitou, u kterých nepřipadá v úvahu "ukončení před uplynutím doby trvání“. Proto tyto smlouvy ani neobsahují sankce, a tudíž by u nich nebyla ani možnost ukončit smlouvu k účinnosti změn. Místo toho mají takovéto smlouvy na dobu určitou vždy nějakou výpovědní lhůtu, třeba i několik měsíců – a po ty by účastník musel nadále dodržovat ty nově změněné smluvní podmínky, které jednostranně zavedl operátor, a se kterými on nesouhlasí.
Je zde ale ještě jeden nesmírně významný důsledek, který na první pohled nemusí být ihned zřejmý: že nově by celá možnost odstoupení od smlouvy měla být fakticky redukována jen na spotřebitele. Ono to sice v příslušném návrhu takto explicitně uvedeno není, ale vyplývá to z kontextu, kvůli druhé podmínce (která požaduje, aby ve smlouvě účastníka byly uvedeny sankce za předčasné ukončení). Pokud totiž samotná možnost předčasného ukončení smlouvy na dobu určitou bude redukována jen na spotřebitele (jak požaduje druhý pozměňovací návrh poslanců Hospodářského výboru, skrze změnu §63/11 a jeho omezení jen na smlouvy uzavřené se spotřebitelem), sankce za předčasné ukončení by již neměly být uváděny ve smlouvách těch účastníků, kteří spotřebiteli nejsou. Tedy třeba ve smlouvách s drobnými podnikateli a živnostníky.
K jaké změně došlo?
V úvodu tohoto článku jsem napsal, že poslanci Hospodářského výboru nejenom že celý problém nenapravili, ale ještě více zhoršili. Proč si to myslím? Proto, že nově (pro opakované druhé a třetí čtení) pozměnili ten návrh, který se týká právě možnosti odstoupit od smlouvy v případě změny smluvních podmínek.
Ukažme si to nejprve na přesné citaci původního (dnes již revokovaného) a nového návrhu. Původně tedy mělo platit:
„Podnikatel …. je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat o této změně účastníka. Pokud se jedná o změnu podstatných náležitostí smlouvy, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat.“
Nově poslanci navrhují toto:
„Podnikatel …. je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat účastníka o uveřejnění. Pokud se jedná o podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat.
Jeden „drobný“ rozdíl je už v tom, že nově by operátor nemusel informovat zákazníka o změně jako takové, ale jen „o uveřejnění“. Nemusel by tedy psát něco jako „zdražili jsme váš tarif ……“, ale stačilo by zřejmě jen něco jako „došlo k aktualizaci naší stránky www.operator.cz/bflmpsvz/“, ze které nejde na první pohled poznat, o jakou změnu jde. Účastník tak musí proaktivně udělat další krok navíc (musí se „jít podívat“ na to, co bylo uveřejněno), a je tedy pravděpodobné, že samotné změny si nevšimne více lidí, než kdyby je operátor informoval původním způsobem.
Ale důležitý je i další rozdíl: že nově by už nestačila změna „podstatných náležitostí smlouvy“, ale musela by to být „podstatná změna smlouvy“, navíc v souběhu se „zhoršením postavení účastníka“. Opět s tím, že nic z toho by nebylo taxativně vymezeno, a tak by o všem primárně rozhodoval sám operátor.
Třeba pokud by operátor převedl zákazníka na jiný tarif, nejspíše by zastával názor, že postavení zákazníka (účastníka) nejenom nezhoršil, ale dokonce ještě zlepšil – a proto by ho o možnosti odstoupení od smlouvy vůbec neinformoval. Poslal by mu jen onu „informaci o zveřejnění“. Pokud by si zákazník včas dohledal, co je předmětem změny (včas se podíval na samotné „zveřejnění“) a vyhodnotil situaci jinak než operátor (jako zhoršení pro sebe), navíc v souběhu s „podstatnou změnou smlouvy“, musel by se odhodlat jít do sporu s operátorem před ČTÚ. Takovýto postup nejspíše řadu zákazníků rovnou odradí. A operátor tím dosáhne toho, že kvůli změně jeho podmínek mu „uteče“ podstatně méně lidí.
Nezapomínejme ale na samotnou skutečnost, že možnost „utéci“ při změně podmínek by nově byla dopřána – byť s právě pospaným omezením – již jen spotřebitelům, a nikoli ostatním účastníkům. Třeba drobným podnikatelům a živnostníkům. A již jen to (nehledě na ony omezující podmínky) je ve flagrantním rozporu s požadavky aktuální verze evropské směrnice o univerzální službě (která žádné omezující podmínky nezná, a právo odstoupit dává účastníkům, nikoli jen spotřebitelům).