Rozhýbou regionální operátoři stojaté mobilní vody?
Služby mobilních sítí jsou v ČR předražené a trh není konkurenční. Regionální operátoři volají po řešení, chtějí se stát virtuálními mobilními operátory.
Minulý týden, konkrétně v úterý 22. března 2011, proběhla na půdě Senátu zajímavá akce, s názvem „Mobilní komunikace v ČR – jejich stav a další vývoj“ (fotodokumentace). Zajímavé na ní nebylo ani tak to, kde se konala, jako spíše kdo se skrze ni ozval: na poplach tentokráte přišli bít regionální telekomunikační operátoři. I oni totiž čím dál tím více pociťují, že současný vývoj v sektoru se ubírá nešťastným směrem: nahrává třem největším hráčům, zatímco ostatní postupně zbavuje konkurenceschopnosti a vytlačuje z trhu.
Podstata celého problému je přitom celkem jednoduchá: zatímco mobilní operátoři mají možnost pronikat do pevného sektoru, a také tak stále více činí, naopak to možné není. Pevní operátoři a provideři nemají možnost pronikat do mobilního sektoru jednoduše proto, že je mobilní operátoři mezi sebe dobrovolně nepustí. A proč by také dobrovolně pouštěli, když by to zcela jistě narušilo současný status quo, který tak dlouho budovali a díky kterému mají široko daleko největší ziskovost. Za tu je jejich mateřské společnosti hodnotí - a nikoli za stav konkurence na trhu.
Dříve celostátní ….
Dříve proti tomuto problému s asymetrií podmínek (mezi mobilním a pevným sektorem) vystupovali zejména velcí alternativní operátoři z pevného sektoru, s celostátní působností. Usilovali přitom o vstup do mobilního sektoru formou virtuálních mobilních operátorů.
Snad netřeba dodávat, jak to dopadlo. Prý proto, že se nepodařilo najít řešení, které by bylo výhodné pro obě strany. Tedy jak pro alternativce, tak i pro mobilní operátory.
Tomu asi lze věřit: když už se (skutečným) mobilním operátorům podařilo dostat náš mobilní telekomunikační rybník do tak „stabilizované“ situace v jaké je dnes, proč do něj dobrovolně pouštět nějaké nové štiky, které by naopak chtěly rozhýbat jeho stojaté vody?
Výjimkou byl pouze Mobilkom se svým U:fonem, který platformu pro virtuální operátory nabídnul sám. Ale jeho problém je v tom, že čajovou lžičkou vodu ve skutečném rybníku moc nerozhýbáte. Na to je potřeba něco většího.
V poslední době ale velcí alternativní operátoři (alespoň navenek, směrem k veřejnosti) o požadavku na zavedení virtuálních mobilních operátorů již moc nehovoří. Možná kvůli vlastní konsolidaci (ti menší již zanikli), v důsledku změny svých plánů, či třeba proto, že pochopili marnost svých dosavadních snad. Nebo se mezitím zařídili jinak, jako třeba Dial Telecom, koupí MobilKomu a jeho U:fona. Případně mohou pošilhávat po přímém vstupu do vysoce privilegovaného klubu (skutečných) mobilních operátorů, skrze možnost získat v nadcházející aukci nezbytné frekvence a vybudovat vlastní mobilní síť.
Nyní i ti regionální ….
To operátoři a provideři s regionální působností jsou na tom jinak, než velcí alternativci s celostátní působností. Z trhu, který stále více požaduje kombinaci pevných a mobilních služeb (ne-li přímo jejich integraci) , jsou sice vytlačováni společně – ale pouze největší alternativci mohou pomýšlet na něco takového, jako je získání (celoplošného) přídělu frekvencí a vybudování (celoplošné) mobilní sítě. Operátoři s regionální působností si o něčem takovém mohou nechat jen zdát. Pro ně je šancí pouze institut virtuálního mobilního operátora.
A tak asi nepřekvapí, že požadavky na zavedení virtuálních mobilních operátorů přichází v poslední době naopak od regionálních operátorů. Těch je prý v ČR přes 1000, a obsluhují na 600 000 zákazníků. Část z nich se již v loňském roce sdružila do subjektu s netradičním názvem „Český telekomunikační klastr, o.s.“, který se následně prezentoval projektem „Virtuální mobilní operátor“. Jeho smysl je jednoduchý a logický:
Cílem projektu je sdružit regionální poskytovatele internetových služeb a společně dosáhnout uzavření smlouvy na pronájem kapacity sítě s některým z dosavadních mobilních operátorů (T-Mobile, Telefonica O2 či Vodafone) nebo případně se čtvrtým operátorem. Takto sdružení regionální operátoři by získali statut MVNO (virtuálního mobilního operátora).
Vyvstává zde otázka, proč je důležité, aby se regionální ISP sdružili. Jednoduše proto, že každý sám nemá dostatečnou sílu dosáhnout na smlouvu o pronájmu kapacity sítě.
Proč akce v Senátu?
Nyní se tedy Český telekomunikační klastr prezentoval již zmiňovanou akcí (Mobilní komunikace v ČR – jejich stav a další vývoj) v Senátu, kterou pořádal spolu s Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu Senátu Parlamentu ČR. Z mého pohledu to byla první výraznější prezentace nového subjektu, reprezentující zájmy regionálních operátorů. Ti se tak přihlásili jako „další hráč“ na telekomunikační scéně, a zcela pochopitelně se snaží získat určité pozice a vliv na to, co a jak se bude dít.
Načasování přitom nebylo náhodné. Vždyť na obzoru je aukce kmitočtů z digitální dividendy a dalších dosud volných kmitočtů (v pásmu 1800 a 2600 MHz), a již nyní se diskutuje o podmínkách této aukce. Řečeno velmi lapidárně: již dnes se skrze různé podmínky a parametry fakticky rozhoduje o tom, zda bude reálná šance na vstup nějakého nového hráče, či zda si nové kmitočty jen rozdělí stávající hráči.
Proč ale do toho chtějí promlouvat právě regionální operátoři, kteří nemají ambice (či spíše: potřebnou velikost a hlavně kapitál) stát se sami oním novým hráčem, resp. zájemcem o nové kmitočty?
Odpověď lze najít v požadavku, který na konferenci zazněl: aby vznik virtuálních mobilních operátorů ČTÚ (skutečným) mobilním operátorům direktivně nařídil. A to právě v souvislosti s plánovaným přidělováním nových kmitočtů.
První reakce od předsedy Rady ČTÚ přišla hned na místě: Český telekomunikační úřad prý nic takového nařídit nemůže. A z kontextu vyplynulo, že to ani nepovažuje za správné – když prý skoro všude v Evropě virtuální mobilní operátoři vznikli na základě dohody, a nikoli nařízením. Výjimkou je prý pouze Francie a Irsko.
Na následném brífinku s novináři dokonce zaznělo, že předseda Rady ČTÚ byl osobně mediátorem nejméně dvou dosavadních jednání o (dobrovolném) zavedené virtuálních mobilních operátorů - a vyjadřoval svůj podiv nad tím, že skončily neúspěchem. Nicméně přislíbil být mediátorem i dalších obdobných jednání, mezi Českým telekomunikačním klastrem a mobilními operátory, pokud o to bude požádán.
Jenže: co nového by tato jednání mohla přinést, aby stávající mobilní operátoři dobrovolně kývli na něco, čemu se dosud (a úspěšně) bránili jak čert kříži? Jedině tlak, resp. hrozba, že pokud se nedohodnou, bude jim zavedení virtuálních operátorů nařízeno direktivně. Bylo by zajímavé vědět, jaké procento z oné většiny dobrovolných dohod po celé Evropě – kterou argumentuje ČTÚ - je právě tohoto typu. Tedy že mobilní operátoři se raději dohodli sami, včetně podmínek, než aby jim vše direktivně uložil národní regulátor.
I zde je ale jeden zajímavý moment, kterým regionální operátoři také argumentují. ČTÚ totiž sám připouští, že má možnost klást určité požadavky na mobilní operátory v rámci přidělování nových kmitočtů. Právě tímto způsobem si pak hodlá vynucovat určité požadavky na pokrytí venkovských oblastí, které v obecnější rovině nastolil již koncepční dokument Digitální Česko (od MPO). Proč tedy nevyužít stejný mechanismus i pro zavedení virtuálních mobilních operátorů?
Na můj dotaz ohledně toho, zda ČTÚ může uložit povinnost přístupu k síti (a nařídit tak virtuální operátory) v rámci přidělování nových kmitočtů, však zazněla diplomaticky vyhýbavá odpověď: že je to teprve ve stádiu zjišťování. Že to teprve zkoumají právníci. A že lze očekávat obvyklý výstup (že od dvou právníků přijdou tři různé právní názory).
No, ještě to bude zajímavé.
Souboj argumentů
Navenek ale popisovaná akce v Senátu vypadala spíše jako nějaká propagandistická válka: dva tábory se zde snažily prokázat, že náš mobilní trh vzkvétá a je na něm velká konkurence, resp. pravý opak (že konkurence na něm je nedostatečná a trh nevzkvétá).
Jistě není třeba rozvádět, kdo stál na které straně: předseda Rady ČTÚ a zástupce APMS se snažili doložit rozvinutost konkurence na trhu, zatímco zástupci Českého telekomunikačního klastru, poradenské společnosti Auditcom i iniciativy Stop drahému volání dokládali přesný opak.
Hlavní argumenty strany, popisující nerozvinutost konkurence, si zde dovolím podrobněji nerozvádět – jsou to stejné argumenty, které již zde na Lupě opakovaně zazněly v předchozích článcích (zejména zde, zde či zde). Včetně zpackaných cenových srovnání z dílny ČTÚ, srovnání s cenovými přehledy OECD/Teligen, či přehledem ziskovosti našich mobilních operátorů, měřenou ukazatelem EBITDA. Přidat si dovolím jen následující dva grafy, ukazující četnost virtuálních mobilních operátorů v Evropě a pokrytí 3G signálem. Obojí pro ČR vychází značně nelichotivě.
Činila se ale i strana, obhajující vysokou míru konkurence na našem trhu. Například argumentem, že máme srovnatelný počet (ne-virtuálních) mobilních operátorů (tj. tři) jako obdobně velké země v Evropě. Či srovnatelnou nebo dokonce ještě vyšší mobilní penetrací (která ale v poslední době příliš neroste, a objemy provozu v mobilních sítích naopak klesají).
Za velmi zajímavý považuji argument o tom, že v přepočtu inkasovaných výnosů na objem provolaných minut patří tuzemští operátoři k průměru Evropy a nijak jej nepřekračují. To pak bylo prezentováno jako důkaz toho, že mobilní služby u nás nemohou být předražené, jak naopak tvrdí protistrana.
Jak je to ale možné? Jak mohou seriózní cenové přehledy říkat, že mobilní služby v ČR patří mezi ty zdaleka nejdražší (nejsou-li přímo těmi nejdražšími), zatímco celkový objem výnosů na objem minut nevybočuje z průměru?
Podle mého názoru to možné je, a to díky rozdílu mezi cenami služeb pro rezidenční zákazníky a zákazníky firemní. Cenová srovnání, jaká dělá například OECD (resp. pro ni firma Teligen) totiž mohou vycházet jen z ceníků, které jsou veřejně dostupné – a to jsou především ty pro residenční sektor. Neboli pro soukromé osoby a další „malé“ zákazníky. A podle nich mohou vycházet naše ceny opravdu hodně vysoké. Nicméně do celkových objemů jsou započítávány i služby pro firemní zákazníky, jejichž ceny jsou neveřejné – a nejspíše nejen individuální, ale také výrazně nižší. A díky tomu pak již mohou celková čísla vycházet úplně jinak (na průměr). Řečeno lapidárněji: na nízké ceny pro firemní zákazníky mohou doplácet rezidenční zákazníci vysokými cenami.
Svým způsobem pak mohou mít pravdu i oba tábory, argumentující přesně proti sobě: ten, kdo tvrdí, že u nás je konkurence a ceny nízké, může mít pravdu. Jen by měl dodat, že má na mysli ceny pro firemní zákazníky, o které mobilní operátoři mezi sebou aktivně soutěží. A stejně tak mají pravdu ti, kteří poukazují na absenci konkurence a vysoké ceny – protože přitom vychází jen z veřejně dostupných ceníků pro ty skupiny zákazníků, o které mobilní operátoři mezi sebou příliš nesoutěží. A také nechtějí soutěžit – a proto nechtějí pustit na trh virtuální mobilní operátory, kteří by právě takovouto soutěž spustili.
Jak moc jsou nůžky rozevřené?
Předpoklad, že ceny pro firemní a rezidenční zákazníky se u nás výrazně liší (zřejmě více než v zahraničí), by ale bylo třeba podepřít vhodnými údaji a nějak kvantifikovat. Což naráží na problém neveřejného charakteru cen pro firmy.
Rád bych proto požádal čtenáře o pomoc se získáváním podkladů pro takovéto srovnání. Pokud máte takovéto údaje k dispozici, můžete je napsat k diskusi k článku či poslat přímo na můj email (jiri at peterka.cz)? Stačí v anonymizované podobě – bez toho, o jakého firemního zákazníka a mobilního operátora jde. Podstatný je počet aktivních SIM karet a ceny (paušály, hovorné a cena dat). Cílem pak je alespoň orientačně odhadnout cenovou hladinu služeb pro firemní zákazníky a srovnat ji s tou, která se týká zákazníků rezidenčních.