Potřebujeme Alianci proti zneužívání Internetu?
Počátkem května vyzval Jan Kasal z KDU-ČSL k založení širší Aliance proti zneužívání Internetu. Jak se od té doby celý záměr vyvíjí, a co je o něm dosud známo? Zůstane v rovině dobrovolnosti, kde bude informovat, šířit osvětu a dávat lidi dohromady, nebo ji překročí a bude chtít určitá opatření vynucovat?
Před necelým měsícem jsem zde na Lupě psal o aktivitě místopředsedy KDU-ČSL a současně místopředsedy Poslanecké sněmovny Jana Kasala, který vyzval k založení širší Aliance proti zneužití Internetu. Velmi stručně řečeno jsem se v něm snažil poukázat na to, že problém není v Internetu, ale v lidech, kteří ho zneužívají. A že i kdyby Internet jako prostředník a nástroj pro ně přestal být použitelný, své chování a sklony by stejně nezměnili, ale našli by si pro jejich naplnění nějaký jiný nástroj.
Záhy na můj komentář zareagoval pan Jaroslav Poláček, který je předsedou Odborné komise KDU-ČSL pro informační a komunikační technologie. Také jeho pohled jste si také mohli přečíst zde na Lupě, v glose nazvané „Jan Kasal není démon“. Jeho zřejmě největší výtkou vůči mému komentáři byla výhrada, že paralela s Aliancí proti domácímu násilí se má týkat hlavně formy, a nikoli už obsahu navrhovaných řešení, resp. výstupů A konkrétně že cílem nové iniciativy není ani cenzura, ani „démonizace“ Internetu.
V případě Aliance proti domácímu násilí přitom forma spočívala v tom, že se „daly dohromady všechny zainteresované strany“. Společným výstupem pak byla „náprava nedostatečné legislativy v oblasti domácího násilí“. Dobře, to se podařilo a jak se zdá, také to funguje (byť také ne úplně dokonale). Co ale bude výstupem zde, u navrhované Aliance proti zneužívání Internetu?
Diskutujme o tom
Sám jsem si z reakce pana Poláčka odnesl také jedno důležité poznání: že snaha o založení Aliance proti zneužívání Internetu není nějakou čistě osobní aktivitou pana Kasala, ale že v této snaze má aktivní podporu stranické Odborné komise KDU-ČSL pro informační a komunikační technologie. Pan Poláček, který je předsedou této komise, ve své reakci sám píše:
Odborná komise KDU-ČSL pro ICT bude samozřejmě s Janem Kasalem na tomto projektu spolupracovat a budeme informovat o jednotlivých zvažovaných návrzích.
Minulý týden byl pan Poláček zvolen do Rady vlády pro informační společnost, který by nově měla koordinovat veškeré dění kolem informační společnosti (eGovenrmentu a ICT technologií) v ČR. Bude tedy mít dost prostoru k tomu, aby pro záměr založit Alianci přesvědčoval i nejvyšší představitele státu a jednotlivých resortů, na půdě této Rady.
Už i kvůli tomu, ale nejen kvůli tomu, bych rád touto cestou inicioval vznik širší diskuse ohledně celého záměru. Tak, aby o těchto věcech nejednali politici kabinetním způsobem, někde za zavřenými dveřmi, ale aby si minimálně vyslechli také názor širší zainteresované veřejnosti. A v lepším případě aby s ní spolupracovali, hráli s otevřenými kartami, a ze své činnosti také skládali účty. A když už ne z jiných důvodů, tak i proto, že třeba stálé výbory Rady vlády pro informační společnost mají přímo povinnost spolupracovat se zájmovými skupinami a odbornou veřejností v oblasti informační společnosti.
Jako určitý „výkop“ do diskuse si dovolím poinformovat o některých dalších událostech, upozornit na další souvislosti, a připojit i svůj pohled ne celou problematiku.
Interview Jana Kasala pro Lidové noviny
Na záměr iniciovat vznik nové Aliance se pana Kasala podrobně vyptali již kolegové z Lidových novin. Výsledek jejich interview z 14.5.2007 si můžete přečíst jak na stránkách Lidovek, tak i na stranickém webu KDU-ČSL, v článku nazvaném „Nemám ambici zavádět cenzuru“. Na klíčovou otázku, čeho by měla Aliance dosáhnout, odpovídá pan Kasal hodně „otevřeně“:
LN: Čeho by měla vaše aliance proti zneužívání internetu dosáhnout?
To je velmi ambiciózní otázka, na kterou neznám odpověď. Je tu problém, kterým se trápí kriminalisté, pedagogové, rodiče a celá společnost. Neumíme si poradit se záplavou věcí, bez kterých se lidé obejdou. Tím mám na mysli informace o tom, jak se vyrábí nějaký pekelný stroj, násilí nahrané našimi dětmi na mobilní telefony a boom dětské pornografie. Drtivá většina lidí vám řekne, že jim to vadí.
Tato odpověď skutečně vyznívá tak, že sami iniciátoři zatím pouze cítí problém, ale ještě neznají jeho řešení. Redaktoři LN se však nenechali jen tak odbýt, a otázku položili znovu. A už se přeci jen dočkali určitého náznaku představ o možném řešení:
LN: To určitě, ale jaký má být výsledek?
Kde to má skončit, nevíme. Technika nás předbíhá velmi rychle. Mně bývá podsouváno, že chci zavádět nějakou cenzuru. Tuto ambici nemám, nikdy bych si to nedovolil. Smyslem je nabídka těm, kteří o to stojí, aby si mohli odfiltrovat informace, které k nim budou po internetu proudit.
Aha, takže filtrování. Pravdou je, že příslušné techniky existují už delší dobu, a podpora pro ně je zabudována do většiny browserů a dalších souvisejících nástrojů. Ale pravdou také je, a pan Kasal na to v další části svého interview také poukazuje, že lidé o této možnosti prakticky nevědí, a tudíž ji moc nepoužívají.
Základní otázka
Nechme nyní stranou otázku toho, proč lidé o možnosti filtrací nevědí a proč tyto techniky nejsou využívány, a položme si trochu jinou otázku. Takovou, kterou osobně vidím jako klíčovou pro hodnocení celého záměru na založení Aliance proti zneužívání Internetu, ať už bude orientován na filtrace či cokoli jiného.
Jde o otázku toho, zda navrhovaná řešení zůstanou dobrovolná, nebo zda rovinu dobrovolnosti již překročí a budou někomu nařizována. Konkrétně zda budoucí Aliance hodlá „dávat zainteresované strany dohromady“ a seznamovat veřejnost s tím, jaké v Internetu číhají nástrahy, jaké existují možnosti obrany proti nim a jak je konkrétně využívat, nebo zda budou určitá opatření nějak vynucována. Tedy zda vše zůstane v rovině dobrovolnosti, nebo se posune do role nařizování a vymáhání. A to jak pro případné filtrace, tak i pro jiná řešení a opatření.
Stejnou základní otázku jsem položil i panu Poláčkovi, v souvislosti s jeho reakcí na můj článek i se zmínkami pana Kasala o filtrování. Jeho odpověď je následující:
Chápu, že rovina dobrovolnosti je pro hodnocení této aktivity klíčová. Samozřejmě si nedokážu představit, že by byla překročena v případě, a omlouvám se za ten vágní termín, veřejného internetu. Tam by iniciativa mohla vést přesně k těm postupům, které vyjmenováváte, spočívající v obecně vyšší informovanosti a s tím souvisejícími aktivitami. Na druhou stranu i ve svém komentáři jsem naznačil oblasti, ve kterých by bylo možné uvažovat i o doplňujících opatřeních, která by byla nad rámcem dobrovolnosti. Zdůrazňuji, že se uvažuje pouze o vybraných oblastech dotýkajících se například dětí.
Osobně s rovinou dobrovolnosti nemám problém. Alianci proti zneužívání Internetu, která se snaží dávat dohromady zainteresované strany, informovat veřejnost a šířit osvětu, si dovedu představit a fandil bych jí. Sice vůbec nesdílím předpoklad iniciátorů, že zainteresované strany o sobě nevědí (viz např. výrok Jana Kasala pro LN: „problém je v tom, že jednotliví lidé, kteří se tím zabývají, o sobě nevědí“), ale to na věci až tolik nemění.
Je problém v Internetu?
Jenže jsou zde ještě ony „vybrané oblasti“, spojené nejvíce s dětmi a nezletilými osobami. Ale nejen s dětmi. A tady už se to (alespoň z mého pohledu) začíná komplikovat. Včetně toho, kde vlastně nějaký problém vzniká a kde by měl být řešen. Sám pan Poláček ve své reakci uvádí dva příklady, které ale vůbec nepovažuji za šťastné:
Prohlížení pornografie na školách v rámci kroužku Internetu se nám asi líbit nebude, prohlížení podobných stránek z IP adres veřejné správy, tedy za peníze daňových poplatníků, asi taky není v pořádku.
Bude-li si úředník ze svého počítače a v pracovní době prohlížet na Internetu nějaké obrázky pro dospělé, čí je to problém? Internetu? Nikoli! To je problém využití jeho pracovní doby, který by měl velmi zajímat jeho nadřízeného. Pokud by se tento problém řešil nějakým technickým zablokováním (filtrací) určitých částí Internetu, copak by asi dělal úředník nemající co na práci? Našel by si něco jiného, čí by utrácel čas. A stále by to nebylo v pořádku.
Podobně ve škole: od čeho jsou zde učitelé a další pedagogové? Nejen v rámci kroužků Internetu, ale při výuce obecně? Mají oni své žáky a studenty vést a vychovávat, říkat jim co mají dělat a současně dávat pozor, aby nedělali něco jiného? Nebo na to mají rezignovat, s tím že to za ně bude řešit někdo jiný? Tím nechci vylučovat možnost, aby si nějaké řešení charakteru filtrace či blokování částí Internetu nasadila sama škola, podle svého uvážení, pokud to bude považovat za potřebné – ale ať to dělá až ona, podle svých potřeb a podmínek, a v rámci své odpovědnosti za žáky a studenty. A také s odpovědností za to, jak dobře či špatně je to provedeno.
Pokud by se něco takového dělalo centrálně, pak zde vzniká ještě další významná otázka: kdo by nastavoval příslušné centrální filtry? Jinými slovy, kdo by měl patent na rozhodování, co je pro děti, žáky a další osoby ještě přijatelné, a co už není? Nějaký spolek úředníků, ustavený státem? Nějaká „Rada pro ještě přijatelný Internet“?
Precedent by zde byl
Jenže „vybrané oblasti, dotýkající se například dětí“, mohou být myšleny i jinak, než jen ve vtahu ke školám a dalším vzdělávacím institucím. Někoho by mohlo napadnout, že se to musí týkat všech možností, jak se někdo mladistvý může dostat do Internetu. Tedy třeba i doma, u rodičů. Opět: odpovědnost za výchovu svých dětí mají rodiče, a pokud se oni rozhodnou využít nějaké filtrační či blokační nástroje, a sami zvolí jejich nastavení, nic proti tomu.
Ale co kdyby někdo přišel s obecnou tezí, že rodiče se o výchovu svých dětí nedokáží postarat, a chtěl ji předat do rukou státu? Tedy alespoň pokud jde o obsah, který je k nalezení na Internetu. Co kdyby vznesl požadavek, aby na Internetu nebylo vůbec nic, k čemu by se kdy mohl dostat někdo mladistvý, a co by mohlo jakkoli ohrozit mravní výchovu? Přijde vám to jako nesmyslné?
Pak vězte, že přesně toto se stalo v roce 1996 v USA, kde byl obdobný požadavek dokonce uzákoněn, v rámci zákona označovaného jako Communications Decency Act od 1996. Relevantní pasáž si dovolím ocitovat doslova:
„Whoever-- (1) knowingly within the United States or in foreign communications with the United States by means of telecommunications device makes or makes available any indecent comment, request, suggestion, proposal, image to any person under 18 years of age regardless of whether the maker of such communication placed the call or initiated the communication; or (2) knowingly permits any telecommunications facility under such person's control to be used for an activity prohibited by paragraph (1) with the intent that it be used for such activity, shall be fined not more than $100,000 or imprisoned not more than two years or both.".
Volně přeloženo to znamená, že kdokoli učiní či alespoň zpřístupní nezletilému (v rámci USA nebo při mezinárodním styku s USA) jakoukoli „indecent" poznámku, návrh atd. (nebo umožní, aby jím kontrolované komunikační zařízení něco takového přeneslo), bude potrestán pokutou nejvýše 100 000 dolarů, nejvýše dvěma roky vězení, nebo obojím. Velký anglicko-český slovník pánů Haise a Hodka přitom pod heslem „indecent" uvádí následující možné významy: neslušný, nemravný, urážející mravopočestnost, obscénní, sprostý, nevychovaný, nezdvořilý.
Místo závěru
Americký Communication Decency Act of 1996 vyvolal ve své době obrovskou vlnu odporu, a to nejen v rámci zámořského Internetu. Na protest proti tomu, jak omezoval svobodu slova (a to pro všechny uživatele Internetu), se tehdy řada světových serverů zahalila do černého (podrobněji viz můj tehdejší článek „Zatmění v Internetu“). Naštěstí i v USA záhy pochopili, že toto je velmi nešťastný způsob jak řešit existující problém, a kontroverzní pasáže zákona tamní Nejvyšší soud zase zrušili (kvůli rozporu s tamní ústavou a jejími dodatky).
Od té doby se ve světě událo ještě mnoho věcí, na které v tomto článku nezbylo místo. Včetně toho, jak se snad po celém světě prosazují požadavky na čím dál tím detailnější monitorování všech aktivit všech uživatelů všech sítí elektronických komunikací. Asi nejdále v tomto ohledu jde Evropská direktiva č. 2006/24/ES (o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí), jejíž implementace do našeho právního řádu nás teprve čeká. Ale o tom zase až někdy příště.