Pastelkovné, počítačovné, internetovné …

Konečně je tady jaro. Příroda se po dlouhé a tuhé zimě pomalu probouzí, a spolu s ní náhle ožívají i naši politici. Je totiž volební rok, a to i naši mocipáni zjišťují, že musí udělat něco pro své přežití. A tak začínají slibovat i takové věci, které se během "dlouhého a těžkého" ukazovaly jako zcela nemožné, nerealizovatelné, či alespoň neprůchodné. Právě v tomto kontextu si dovolím hodnotit některé nejnovější návrhy našich politiků, které se v poslední době objevily a týkají se počítačů, Internetu a informační gramotnosti.

Počítačovné

Ledva se naše mateřština stihla obohatit o zajímavý novotvar, a to "pastelkovné" (jako jednorázový příspěvek ve výši 1000 Kč, určený rodičům prvňáčků, nejspíše tak na pastelky), dala vládnoucí ČSSD podnět ke vzniku dalšího obdobného novotvaru. Při představování svých předvolebních trumfů totiž přišla s dalším jednorázovým příspěvkem, tentokráte určeným rodičům žáků šestých tříd (beroucím rodičovský příspěvek). Měl by dosahovat sedminásobné výše oproti pastelkovnému, tj. mělo by se jednat o 7000 Kč. A na co že by to bylo? Na pořízení počítače do domácnosti, pro žáky šesté třídy. Z toho hned vznikl onen další novotvar: počítačovné.

Pokud se ptáte proč by mělo být "počítačovné" vázáno právě na šestou třídu, pak asi nejste sami. Oficiální odpověď, od navrhovatelů, zní tak, že právě v šesté třídě se začíná s povinnou výukou informatiky. No, i když to možná neplatí úplně všude a někde začínají ještě dříve, podstatnější mi přijde něco úplně jiného: počítače by měly být nástrojem a pomůckou, nikoli cílem. Žáci a studenti by je měli využívat ke svému studiu obecně, a tedy i v dalších předmětech. Možná dokonce hlavně v jiných předmětech, s tím že v informatice se s počítači naučí pracovat. Takže proč vázat "počítačovné" na jakýkoli ročník, ať už šestý či jakýkoli?

No, možná proto, že bylo třeba nějak omezit okruh "adresátů" počítačovného, aby jich nebylo až tak mnoho. Už takto si lze spočítat, že při odhadovaném počtu cca 100 000 dětí v šesté třídě by počítačovné, v barvách jedné navrhující strany, stálo státní kasu cca 700 milionů.

Poukázka na počítač?

Samotnou myšlenku, že stát by mohl a měl nějak motivovat své občany ke zvyšování jejich informační gramotnosti, a přímo jim v tom pomáhal, samozřejmě nezatracuji. Jenže je otázkou, co a jak je vhodné podporovat, jakou formou, a také kdy. Neměl by se stát nejprve zamyslet nad tím, co a jak je největší překážkou pro jeho občany, a teprve podle výsledku někde pomohl, motivoval, usnadnil atd.? Třeba by pak zjistil, že s jednorázovým pořízením počítače to není až tak problematické, a že vlastní počítače si lidé pořizují i k jiným účelům, než ke zvyšování své počítačové dovednosti a informační gramotnosti (ale třeba i k hraní her). A že největší překážkou pro ty, kteří se chtějí skutečně vzdělávat, jsou náklady na průběžný přístup k obrovské studnici vědomostí, kterou představuje dnešní Internet.

Zajímavé je, že na Slovensku dospěli k závěru, že pořízení počítače už není kritickým místem, a rozhodli se naopak přispívat svým mladým lidem na připojení k Internetu (formou dotace internetovým providerů, na připojení určité minimální kvality a rychlosti). Jsou i dále, protože již vypsali výběrové řízení na poskytování takovéhoto připojení, a nyní se podepisují nezbytné smlouvy s desítkami internetových providerů, kteří ve výběrovém řízení uspěli.

Proti tomu mi naše "stranická iniciativa" v podání ČSSD přijde jako velmi účelové plácnutí do vody. Skoro jako kdyby v něm šlo hlavně o samotný efekt, neboli o vyšplouchnutí co největšího objemu vody, co nejvíce kolem sebe. S tím mi ale moc nekoresponduje to, že sami představitelé ČSSD prezentují celý návrh tak nějak "nesměle", jakoby spíše neoficiálně. Z úst představitelů ČSSD jsem jej zaznamenal několikrát, ale vždy to bylo bez výraznějšího akcentu a důrazu, jaký bych v této době předvolebních slibů očekával.

Výmluvné mi přijde i to, jak si vlastně ČSSD představuje realizaci svého nápadu (zdroj):

Kromě toho, že slibujete zvýšit plat učitelům v průměru na pětatřicet tisíc do roku 2010, tak chcete dát každému žákovi šesté třídy, jehož rodina bere rodičovský příspěvek, sedm tisíc korun na nákup počítače, kolik by tahle pomoc celkem stála?

Petra BUZKOVÁ, ministryně školství, mládeže a tělovýchovy /ČSSD/

Tak já vám to v tuhle tu chvíli z hlavy, to vyčíslení, přesně neřeknu, přesně, že, přestože samozřejmě k tomu vyčíslení došlo, nicméně upozorňuji tady, že se jedná, jedná o to, že by to nebylo tak, že by rodiče dostali do ruky těch sedm tisíc korun, ale tato finanční pomoc by byla, by byla organizována prostřednictvím určitého šeku na ten nákup počítače, to znamená, jednalo by se skutečně o to, že by nemohlo být za tento příspěvek pořízeno nic jiného.

Nic proti snaze zabránit tomu, aby nějaký tatínek ihned propil sedm tisíc, které jeho dítko v šesté třídě dostane od hodného státu (nebo spíše od ČSSD?) na pořízení počítače. Ale bude to tedy stát, který vše sjedná s dodavateli a prodejci, kdo určí za co a u koho bude možné šek čerpat? Nebude nakonec stát ještě předepisovat i konfiguraci počítače, jeho operační systém, aplikační software atd.?

Pokud by snad skutečně došlo na praktickou realizaci, bude stát vybírat dodavatele transparentním výběrovým řízením, nebo nějakou "obálkovou metodou"? Do voleb moc času nezbývá, a precedent s biopalivy by měl být mementem.

Normálně to nešlo

Za připomenutí určitě stojí i to, že nejméně dvě příležitosti, jak něco podobného udělat s rozmyslem a systematicky, už náš stát smetl ze stolu. S počátkem roku 2004 si totiž naše státní kasa smlsla na uživatelích informačních a komunikačních technologií, když jim dokonce v předstihu zdražila všechny telekomunikační služby (jejich převedením ze snížené do základní sazby DPH). Pravda, stalo se tak kvůli potřebně sjednocení daní v EU, ale i tak s předstihem čtyř měsíců oproti našemu vstupu do UE. V každém případě ale naše státní kasa získala nový a vydatný přísun dalších peněz, z vyšší daně z přidané hodnoty, kasírované od uživatelů - včetně DPH za připojení k Internetu.

No a právě v té době se objevil návrh vrátit alespoň něco z těchto "navíc odvedených" peněz zpět k uživatelům (když už stát rezignoval na to, že by vůči EU prosadil výjimku z uplatňování DPH, nebo si ji zavedl sám a proti EU, jako to učinili v Polsku). Jednalo se o návrh tehdejšího ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, označovaný jako Home PC. Měl tři hlavní body:

• připojení k Internetu: poplatníci by si od svého daňového základu mohli odpočítat zaplacené DPH za své připojení, až do výše 2400 Kč za rok a domácnost.
• pořízení domácího PC: každý poplatník by si mohl odečíst od svého daňového základu, za nákup počítače pro osobní (nepodnikatelské) použití, částku 1000 Kč za každý měsíc, nejvíce však 24 000 Kč za 24 měsíců. Podmínkou je, aby počítač umožňoval připojení k Internetu.
• pořízení počítače od zaměstnavatele: zaměstnavatel by mohl nakoupit počítače a pak je za stejnou cenu (bez marže) odprodat svým zaměstnancům, třeba i na splátky. Pořizovací náklady by si mohl ihned započítat do svých nákladů, a zdaňovaným příjmem pro něj byly až jednotlivé splátky. Pro zaměstnance by takto poskytnuté zvýhodnění bylo osvobozeno od daně z příjmu fyzických osob.

Později přišla s podobným návrhem, byť jen pro vysokorychlostní připojení k Internetu, asociace APVTS, když se snažila prosadit do daňových zákonů následující návrh:

Od základu daně za zdaňovací období lze odečíst poplatníkem zaplacené poplatky za připojení k vysokorychlostnímu internetu, maximálně však do výše 7 200 Kč za zdaňovací období.

Snad netřeba dodávat, že ani jeden z těchto návrhů nebyl nakonec realizován. Ministr Mlynář s ním neuspěl ve vládě (s majoritou ČSSD), a asociace APVTS zase neuspěla mezi poslanci v Parlamentu.

Internetovné

Když už se zde takto navážím do předvolebních slibů našich politických stran, nedá mi to nezmínit také to, s čím přišla vládní US-DEU. Ta 4. dubna, u příležitosti druhého dne konference ISSS, vydala tiskovou zprávu s výmluvným titulkem:

Unie svobody: zavedeme bezplatný internet pro všechny a elektronické volby

V něm říká, že v moderní informační společnosti je bezplatný internet občanským právem - a tak požaduje jeho zavedení na celém území České republiky. Vedle toho pak chce US zavést elektronické volby, a to jak do Parlamentu, tak i do samospráv, s tím že elektronicky by se měl volit i prezident republiky.

V tiskové zprávě nechybí ani podrobnější představa toho, jak by celorepublikový Internet zdarma měl být realizován:

Způsob zavedení bezplatného internetu a technické řešení bude závislé na lokalitě a lze je podle představ Unie svobody kombinovat. "Ve městech můžeme zavést bezdrátový přenos, zatímco v řídce osídlených oblastech přenos po telefonních linkách nebo po kabelu, vše bude záviset na dostupných technologiích," řekl dále Martin Stránský.

K dispozici je i představa o tom, co by vlastně měl takovýto Internet zdarma obnášet:

Podle představ US by bezplatná byla připojení v rychlostech do 128 kB/s. Za lepší připojení by si lidé museli připlatit u poskytovatelů, jako je tomu doposud. Náklady na zavedení bezplatného internetu pro celou populaci odhaduje US na 700 - 900 milionů korun. "Je to minimální investice, která umožní lidem lépe se vzdělávat, získávat informace a celé společnosti držet krok s vyspělým světem," zdůraznil Martin Stránský.

No, myšlenka je to krásná, a inspiraci již fungujícím "Internetem zdarma" na Praze 5 nezapře ani nezapírá. Zvláště když pod návrhem je spolupodepsán radní Prahy 5 a místopředseda US-DEU Martin Stránský. Také princip elektronických voleb mi přijde jako zákonitý, v tom smyslu či dříve či později se k němu tak jako tak dopracujeme. Ale s představou bezplatného přístupu k Internetu jako občanského práva mám docela problém.

Nikomu by určitě neměl být přístup k Internetu odpírán, to rozhodně ne. Naopak, stát by měl lidem pomáhat, aby si takovýto přístup mohli pořídit, a starat se o to, aby měli motivaci si jej pořídit. Ale dělat z toho rovnou občanské právo a poskytovat jej zdarma po celé ČR, byť jen do určité rychlosti? Vždyť třeba i lékařskou péči, kterou máme garantovanou, si platíme (skrze zdravotní pojištění, a stát platí toto pojištění jen za některé osoby). A navíc: ono vlastně nikdy není nic zdarma, a všechno něco stojí. Tady by jen stát vybral peníze od lidí (skrze daně), z nich by si něco ponechal na svou režii, a pak by sám platil za naše připojení k Internetu …