Muž, který zachránil Internet

Koncem minulého týdne se v Tunisu konala tzv. druhá fáze světového summitu o informační společnosti (WSIS, World Summit on Information Society). Když jsem si v pátek přečetl první zprávy o tom, jak to v Tunisu vlastně dopadlo, docela mne to překvapilo. Ne snad kvůli chybnému titulku zde na digiwebu (Web zůstane v péči USA) , který zaměnil Web za Internet jako takový, či kvůli samotnému výsledku. Spíše kvůli tomu, jak se čtyři roky marně hledal společný konsensus v nejdůležitější otázce (tzv. Internet governance, alias správě a řízení Internetu), a pak se jej podařilo najít doslova na poslední chvíli, jen několik málo hodin před začátkem summitu.

Pravda, samotný obsah onoho konsensu nijak převratný není, protože v zásadě říká: "nechme to tak, jak to funguje dnes, a neměňme to". To fakticky znamená, že "vláda nad Internetem" nadále zůstane v rukou organizace ICANN (Internet Corporation For Assigned Names and Numbers), ve které mají rozhodující vliv USA. Jen pro připomenutí, pro toho kdo si zrovna nevybavuje o co vlastně šlo: zejména země třetího světa chtěly, aby se vláda nad Internetem vzala ICANNu a svěřila nějaké "více mezinárodní" organizaci (nejlépe nějaké přímo pod OSN či její Mezinárodní telekomunikační unií). Nebo aby se alespoň ICANN vymanil z područí USA a musel poslouchat nějakou "více mezinárodní" organizaci.

Jak to dopadlo?
Nic z toho se tedy nakonec nestalo, a alespoň podle mého osobního názoru je to dobře. Co mne ale zaujalo, je to jak se vlastně podařilo zpacifikovat a přimět k dohodě značně různorodou sestavu zástupců zemí s diametrálně odlišnými zájmy, kulturami i přístupem k Internetu, která se nebyla schopna na ničem dohodnout po dlouhé čtyři roky. U zemí EU, které dosud v hlavní otázce vystupovaly poněkud nejednoznačně a nezavíraly si vrátka před žádnou z možných variant, si to ještě dovedu představit: čas tlačil a zaúčinkovala hrozba, že by museli předstoupit před veřejnost a po pravdě říci, že se na ničem nedohodli. Ale co třeba země jako Čína, Brazílie, Indie, Jižní Afrika, či např. Kuba?

Právě země třetího světa měly až dosud největší a nejostřejší výhrady k současnému řešení, a dožadovaly se zásadní změny. Jak to, že nyní souhlasily se zachováním současného statu quo, a spokojily se jen se vznikem debatního kroužku (Fóra IGF, Internet Governance Forum), jehož závěry a celá činnost nejsou pro ICANN nijak závazné?

Zajímavé vysvětlení jsem nakonec našel v článku britského e-zinu The Register, který popisuje způsob jednání "subkomise A", zbývající se právě otázkou vlády nad Internetem (v angličtině: Internet governance). Za rozhodující prvek úspěchu považuje předsednictví pakistánského diplomata Masooda Khana, který je současně velvyslancem své země u Spojených národů. Právě jemu, díky jeho zkušenostem a současně i obezřetnému, citlivému ale současně i cílevědomému vedení, se měl podařit malý zázrak: přimět plný sál zástupců vlád, kteří se po čtyři roky nedokázali přenést přes jeden konkrétní sporný bod, aby nastoupili společnou cestu, směřující k nalezení řešení.

The Register to napsal v pondělí 14. listopadu, a tedy ještě před začátkem summitu, a hlavně před dosažením faktického konsensu nad závěrečným stanoviskem. Tehdy také označil Masooda Khana za "muže, který zachrání Internet" (tj. psáno v budoucím čase). V tu dobu to ještě bylo dosti odvážné, protože stát se mohlo ještě opravdu cokoli - ale naštěstí nestalo, a společný konsensus byl nakonec stvrzen. Byť jen pár hodin před zahájením summitu, ve středu 16. listopadu.

Pravda, objevila se také jiná vysvětlení. Například to, že za vším stojí Evropská unie, a její "citlivé zákulisní aktivity", zejména pokud jde o textaci závěrečného dokumentu (viz např. tento článek International Herald Tribune). No, pravda bude nejspíše někde uprostřed, a svou roli určitě sehrálo více faktorů: jak citlivé vedení Masooda Khana, tak i časový pres, tlak USA na zachování současného stavu, a třeba i určité aktivity EU.

Všichni mají mít slovo, ale i odpovědnost
Pravdou ale také je, že závěrečný dokument, který obsahuje společný konsensus, nemá charakter rezignace na snahy zapojit do "vlády nad Internetem" země celého světa. Naopak, deklaruje potřebu pokračovat v celkovém procesu, který byl nastolen již během první fáze summitu v Ženevě (v roce 2003), a na jehož konci by měla být "širší vláda" nad Internetem, nikoli jen skrze ICANN v rukou USA. Dnes je tento záměr označován jako "ženevský princip", a závěrečný dokumentu z druhé fáze summitu WSIS v Tunisu celkem jednoznačně mluví o pokračující snaze jej naplnit.

Navíc obsahuje i některé explicitní formulace ohledně práva všech zemí podílet se na správě a řízení Internetu (tzv. Internet governance), což je samo o sobě dosti přelomové:

Uznáváme, že všechny vlády světa mají mít stejnou roli a stejnou odpovědnost za správu a řízení mezinárodního Internetu (Internet governance), i za jeho stabilitu, bezpečnost a kontinuitu

či

Zdůrazňujeme potřebu maximalizovat účast rozvojových zemí na rozhodnutích, týkajících se správy a řízení Internetu (Internet governance), jeho rozvoje a budování kapacit, které by odráželo jejich zájmy

Na druhou stranu je ovšem patrné, že půjde skutečně o dlouhodobý proces, s nejasným časovým horizontem. Nejbližší další fází by mělo být ustavení diskusního fóra k problematice správy a řízení Internetu (IGF, Internet Governance Forum), někdy na konci prvního čtvrtletí 2006, s opravdu nejširším zastoupením všech zainteresovaných subjektů.

Ovšem ani toto Fórum zatím nebude mít faktický vliv na fungování těch institucí, které dnes Internet řídí, konkrétně na ICANN. V závěrečném dokumentu je totiž také následující disclaimer:

Fórum IGF nebude mít žádný dohled a nebude nahrazovat existující opatření, mechanismy, instituce ani organizace, ale bude s nimi spolupracovat a využívat jejich zkušeností a znalostí. Fórum bude založeno jako neutrální a nezávazné. Nebude nijak zapojeno do řešení rutinních či technických otázek provozu Internetu.

Všichni mohou hlásit vítězství
S uvážením toho, co říká závěrečný dokument o oblasti správy a řízení Internetu, lze asi konstatovat že vše přeci jen skončilo kompromisem: v "krátkodobém výhledu" byl zachován současný stav, na kterém se nic nezměnilo. Takže USA, ICANN a zastánci současného stavu se mohou pyšnit vítězstvím. Stejně tak ale nejsou pohřbeny ani snahy vyrvat správu a řízení Internetu z rukou Američanům, a svěřit ji do rukou někomu jinému, "více mezinárodnímu". Takže i zastánci tohoto záměru se mohou pyšnit vítězstvím. Jen ještě nedokáží říci, v jakém časovém horizontu by se tak mělo stát. A to by mohlo být klíčové, protože uznávat něco, ale odsouvat faktické naplnění, lze asi libovolně dlouho.

Na závěr snad jen malá poznámka nad tím, že správa a řízení Internetu, anglicky označovaná jako "Internet governance", není přesně to samé jako regulace Internetu, cenzura atd. Snaha získat vládu nad Internetem (podílet se na Internet governance) by zájemcům o regulaci Internetu možná některé věci trochu usnadnila, ale rozhodně není nutnou podmínkou. To proto, že snahy o regulaci a cenzuru se týkají především obsahu toho, co je na Internetu nabízeno či dáno k dispozici, o čem se lidé baví atd., a netýkají se až tak způsobu správy domén nejvyšší úrovně, či stability a fungování celého systému DNS.

Takže když už nějaký stát opravdu nedá jinak a chce regulovat či cenzurovat Internet, nepotřebuje k tomu podíl na správě celosvětového Internetu. Bohužel některé země to prakticky dokazují již dnes. Podle dostupných zdrojů to mělo předvést i pořádající Tunisko, když v reakci na nelichotivé výroky švýcarského prezidenta Samuela Schmida, ohledně dodržování lidských práv v Tunisu, zablokovalo přístup na některé švýcarské servery (podrobněji).