Mobilní přenositelnost: otázky a odpovědi

O přenositelnosti čísel v mobilních sítí se v poslední době znovu intenzivně hovoří. To kvůli tomu, že právě v minulých dnech vypršel termín, do kterého měl regulátor vydat prováděcí předpis (tzv. opatření obecné povahy), a v něm rozhodnout dosud otevřené otázky. Zmíněný prováděcí předpis se přitom týká jak přenositelnosti čísel v mobilních sítích, tak i v sítích pevných - ovšem zdaleka nejvíce pozornosti se dostává právě mobilní přenositelnosti. Pojďme se proto podívat na to, které hlavní otázky se v souvislosti s mobilní přenositelností objevují, zejména s ohledem na potřeby a zájmy uživatelské veřejnosti. Operátory samozřejmě zajímá i řada dalších otázek, které již pro většinu uživatelů nemusí být až tak relevantní.

Jednou z otevřených otázek je samotný termín zavedení mobilní přenositelnosti. Nový zákon (č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), totiž nestanovuje tento termín přesně, ale vztahuje jej k jinému datu. Říká "do 6 měsíců od vydání prováděcího předpisu ze strany ČTÚ". Přesněji: od účinnosti příslušného opatření obecné povahy. Vedle toho zákon říká, že regulátor (ČTÚ) má příslušné opatření vydat do 2 měsíců od účinnosti zákona. Takže pokud se regulátor zpozdí, posune se adekvátně i termín pro zavedení samotné přenositelnosti mobilních čísel.

Výsledek je takový, že regulátor zveřejnil své opatření obecné povahy 1. července, tak jak měl, ale jeho účinnost stanovil až k 15. 7. 2005. Vzhledem k ustanovení zákona (do 6 měsíců) se tak posouvá i výsledný termín pro zavedení mobilní přenositelnosti, na 15.1.2006.

Mobilní operátoři o takovýto posun regulátora sami žádali, s argumentem že provádět potřebné změny v jejich síti k samému závěru roku je pro ně obtížné. Takže s výsledným posunem nebyli nijak nespokojeni, právě naopak. Z pohledu uživatelů si tento posun dovolím zhodnotit jako nepříliš klíčový. Navíc ti operátoři, kteří by chtěli přenositelnost spustit nějak s předstihem (třeba i jen marketingově), mají stále šanci. Zákon přeci neříká "přesně 6 měsíců po …", ale "nejpozději 6 měsíců po …".

Přitom právě období konce roku, a zejména pak vánočních svátků, je pro marketingové kampaně mobilních operátorů velmi významné. Jenže: kdo je hlavní cílovou skupinou pro přenositelnost? Kdo bude mobilní přenositelnost využívat nejvíce? I to je zajímavá a otevřená otázka. Budou to spíše soukromé osoby, které by si něco takového (ve formě jakéhosi "balíčku přenositelnosti") mohly dávat pod stromeček? Pak by kampaň před vánoci měla smysl. Nebo to bude spíše záležitostí pro firmy? Pak by s tím vánoce asi moc nesouvisely.

Z toho, že všichni tři naši mobilní operátoři posun termínu uvítali, usuzuji, že očekávají spíše zájem ze strany firemních zákazníků, než zákazníků rezidenčních.

Další klíčovou otázkou je to, kolik bude mobilní přenositelnost stát. Tady je ale nutné rozlišovat, mezi tím jaké náklady budou mít operátoři, a co bude za přenositelnost platit koncový uživatel, který si své číslo přenáší. To totiž mohou být diametrálně odlišné věci.

Že mobilní operátoři budou mít se zavedením přenositelnosti určité náklady, je jisté. Jak vysoké budou, už ale tak jasné není. Třeba Eurotel už je odhadl, až na cca 1 miliardu (pro všechny tři mobilní operátory). T-Mobile pak měl podobný odhad. Oba tyto odhady je ale nutné interpretovat v kontextu toho, že operátoři dosud neměli jasno v tom, co a jak vlastně budou muset udělat, protože ještě neznali odpovědi regulátora na důležité otázky (v rámci opatření obecné povahy). Takže si troufnu tipovat, že vzali spíše horní odhad a nejnákladnější možnou variantu, a že reálné náklady by mohly být podstatně nižší.

Pak je samozřejmě otázkou, jakým způsobem operátoři přenesou své náklady na koncové uživatele. I zde je přitom více stupňů volnosti. Například mohou chtít pokrýt veškeré své náklady jen po těch uživatelích, kteří mobilní přenositelnost skutečně využijí. Pak by asi byla (z pohledu koncových zákazníků), hodně drahá. Nebo mobilní operátoři rozprostřou své náklady obecně mezi všechny své uživatele. I to by mělo svou logiku, protože přínosy (ve formě větší vstřícnosti operátorů k zákazníkům, ve snaze udržet je a nedat jim motivaci k přestupu), pocítí také všichni.

Když předseda Rady ČTÚ na jedné nedávné besedě odpovídal na otázku, směřující k volbě mezi těmito dvěma variantami, odpověděl ve prospěch rozprostření nákladů obecně mezi všechny uživatele. Ovšem výsledná podoba opatření obecné povahy je velmi obecná a (alespoň podle mého názoru) se k žádné variantě nepřiklání. Regulátor přitom nestanovuje konkrétní ceny ani poplatky mezi operátory, a nepředepisuje ani konkrétní metodiku, na základě které by operátoři měli své ceny a poplatky stanovit.

Takže odpověď na otázky týkající se cen je nutné považovat za stále otevřené. Evropská praxe přitom naznačuje, že ke zlomu by mohlo docházet někde kolem 300 korun za přenesení jednoho čísla - při vyšší ceně už zájem o přenesení dosti významně klesá.

Snad nejvíce kontroverzní otázkou kolem mobilní přenositelnosti je otázka již existujících smluvních vztahů. Když je nějaký uživatel "uvázán" jako zákazník u svého stávajícího operátora smlouvou na dobu určitou, například na dva roky, jaký vliv to má mít na možnost přenesení jeho čísla k jinému operátorovi? Má mu být přenositelnost úplně odepřena? Nebo naopak povolena, s tím že dosavadní smluvní vztahy i z nich vyplývající závazky přestávají okamžikem přenesení platit? To jsou asi dva extrémy, které jsou oba špatné. Zlatá střední cesta by mohla vypadat tak, že existence smluvních vztahů nebude překážkou, ale příslušné závazky nebudou přenesením čísla zanikat a bude nutné je vypořádat. Nejčastěji vyrovnat (nějak splatit) benefit, který mohl zákazník získat, v souvislosti s uzavřením smlouvy na dobu určitou.

I zde ale je prostor pro více variant. Například někteří mobilní operátoři navrhovali, aby se stávající smluvní vztahy nejprve musely vypořádat, a teprve pak mohlo dojít k přenesení čísla. Naopak zástupci uživatelů (např. sdružení SOS a ZUI) požadovali jiný princip - nechť možnost přenesení není na již provedené vypořádání smluvních vztahů a závazků, a toto vypořádání může proběhnout kdykoli (resp. musí proběhnout, ale ne nutně předem). Konkrétní rozdíl může být patrný na příkladu zákazníka, který se rozhodne splácet opouštěnému operátorovi dotovaný telefon v měsíčních splátkách. Pokud by platil princip "nejprve vypořádání, pak přenesení", musel by nejprve zaplatit všechny splátky, a teprve pak by mohl své číslo přenést.

Jak ale regulátor nakonec rozhodl? Vyspecifikoval konkrétní důvody, kvůli kterým opouštěný operátor může odmítnout přenesení čísla. Mezi nimi jsou zejména technické důvody (například jde o číslo, které nespadá mezi "přenositelné"), a naopak mezi nimi není existence "úvazku", resp. smlouvy na dobu určitou. Takže celkový efekt by (podle mé interpretace) měl být takový, že existence smluvních vztahů a úvazků není překážkou. Na druhou stranu ale samotné přenesení čísla nijak nezbavuje zákazníka povinnosti tyto smluvní závazky vypořádat. To ostatně regulátor explicitně konstatuje, když říká že:

okamžikem přenesení čísla pozbývá účinnosti smlouva mezi účastníkem a opouštěným operátorem. Tímto nejsou dotčeny závazky vzniklé na základě této smlouvy.

Opatření obecné povahy přitom na návrh zástupců uživatelské veřejnosti (sdružení SOS a ZUI) uložilo operátorům povinnost zákazníky explicitně (a zdarma) informovat o tom, jaké mají možnosti vypořádání smluvních vztahů, v souvislosti s přenositelností.

Ještě další podstatnou otázkou je to, zda zájemce o přenesení svého čísla bude muset přímo jednat s oběma operátory, a s každým z nich řešit část příslušné agendy, nebo bude moci vše vyřídit jen s jedním, nejspíše s tím, ke kterému chce přejít? Pokud by platila první možnost, pak hrozí že zákazníci budou létat mezi operátory doslova jak hadr na holi - každý operátor jim bude tvrdit něco jiného, a oni se v tom nedokáží sami dostatečně orientovat. Zástupci uživatelů proto navrhovali princip "jedné zastávky" (v telekomunikacích obvykle označovaný jako "one-stop shopping"), třeba i s tím, že zákazník zmocní přejímajícího operátora, aby za něj dojednal příslušnou část agendy s opouštěným operátorem.

Ve výsledném opatření obecné povahy však nakonec zůstal postup, který je v zásadě "dvouzastávkovým řešením": zákazník musí nejprve kontaktovat přejímajícího operátora, ale pak se musí obrátit (s výpovědí) i na opouštěného operátora. Pravdou ale je, že zákon zřejmě nezakazuje, aby k potřebným úkonům vůči opouštěnému operátorovi zákazník někoho zmocnil (třeba právě přejímajícího operátora).

Kontroverzní otázkou kolem mobilní přenositelnosti je také to, zda do ní má být zahrnuta i mobilní síť první generace (síť NMT), či nikoli. Po věcné stránce je pravdou, že přenos směrem do sítě NMT, která dnes spíše "dožívá", by asi byl zbytečný (a hodně drahý). Na druhou stranu přenos ze sítě NMT do jiné sítě (a nikoli obráceně), by mohl přijít velmi vhod lidem, kteří síť NMT stále ještě používají a nechtějí přijít o své číslo. Takže proč to neudělat tak, že u NMT sítě bude přenositelnost jen jednosměrná, a to z NMT do jiných sítí?

Regulátor ve svém původním návrhu opatření obecné povahy (určenému k veřejné diskusi) síť NMT z přenositelnosti vyjmul úplně. Finální verze prováděcího předpisu (opatření obecné povahy) ale o síti NMT explicitně vůbec nehovoří. Znamená to tedy, že bude možná (resp. dostupná) nejen přenositelnost "z NMT", ale i "do NMT"?