Služby e-governmentu: vize a realita
Plány ČR v oblasti e-governmentu jsou ambiciózní, ale realita podle průzkumů nedosahuje ani průměru zemí, přistupujících k EU. Jaké vůbec jsou naše priority a vize, co již je k dispozici a jak vychází konkrétní srovnání ČR s ostatními zeměmi? O jaké agendy mají lidé zájem více, a o jaké méně?Ačkoli to tak mnohdy nevypadá, stát je zde od toho, aby poskytoval svým občanům konkrétní služby. Tradičně tak činí "kamennou", či spíše "papírovou" formou, a nutí občany přizpůsobovat se tomu, co je nejvýhodnější pro něj a jeho úřednický aparát - vypisováním úředních hodin počínaje, přes nutnost dostavit se "na úřad", až po nejrůznější formy "popotahování" občana. Koncept tzv. e-governmentu, usilující o efektivnější fungování státní správy, zahrnuje i možnost opačného přístupu: toho, aby si občan či firma vyřizovali jednotlivé agendy tehdy, kdy se to hodí jim, on-line způsobem a tedy na dálku, z pohodlí svého domova či přímo ze své kanceláře, rychleji a efektivněji, s nižšími náklady na obou stranách.
Aby to bylo možné možné, a aby to mělo smysl, musí i sám stát změnit způsob svého vlastního fungování. Musí své vlastní agendy převést do elektronické formy, a také je musí vzájemně propojit a provázat. To je možná ze všeho nejtěžší, jelikož různé agendy bývají v kompetenci různých orgánů státní správy. Však také to, co v této oblasti v ČR chybí asi nejvíce, je zákon který by řešil právě takovéto vzájemné provázání jednotlivých agend. Původně se o něm mluvilo jako o "zákonu o registrech", dnes se již o něm hovoří jako o "zákonu o výměně informací ve veřejné správě". Zatím ale na světě není, a teprve se na něm pracuje (na Ministerstvu informatiky).
Dnes je tedy celý e-government stále spíše určitou vizí, která se naplňuje postupně, prostřednictvím dílčích kroků. Tyto dílčí kroky se přitom týkají jak samotného fungování státu uvnitř sebe sama, tak i jeho fungování směrem "navenek", k občanům i k nejrůznějším subjektům. Ostatně, ne nadarmo se pro takovéto působení směrem "navenek" začaly používat dvě výmluvné zkratky: G2C (od: Government to Citizen) pro komunikaci s občanem, a G2B (od: Government to Business) pro komunikaci s podnikatelskými subjekty (a obecně asi i s dalšími druhy subjektů).
Pojďme se nyní podívat na to, jak konkrétně vypadá vize e-governmentu a jeho služeb v oblasti G2C a G2B v ČR, a pak na to, zda občané a firmy vůbec mají o takovouto vizi zájem.
Jaká je naše vize?
Když před více jak rokem a půl vznikla nová vláda, novopečený ministr informatiky Vladimír Mlynář přišel s následující vizí:
do konce čtyřletého volebního období umožnit dálkový přístup až ke 20 procentům agend veřejné správy, a dosáhnout alespoň 50 procentní informační gramotnosti obyvatel.
S postupem času tato vize dále "uzrála", a byla zakotvena v koncepčním materiálu vlády s názvem "Státní informační a komunikační politika" (byť, striktně vzato, jde stále ještě jen o návrh připravený Ministerstvem informatiky, který musí vláda teprve projednat a přijmout). V aktuální verzi zmíněného dokumentu je celá vize zakotvena následovně: nejprve je deklarována snaha umožnit on-line přístup k co největšímu počtu agend ..
Vláda hodlá usilovat o to, aby byl u co nejvíce agend veřejné správy umožněn přístup on-line způsobem, a hodlá motivovat občany k tomu, aby jej co nejvíce používali.
a následně je ve vládní koncepci explicitně vyjmenováno určité "povinné minimum", které má být realizováno nejpozději do konce roku 2005.
Pro oblast G2C jde o:
- služby portálového typu poskytující pomoc veřejnosti při řešení životních situací,
- možnost podání daňového přiznání z příjmů fyzických osob,
- žádost o vystavení osobních dokladů (občanský průkaz, cestovní doklad aj.),
- možnost oznámení změny adresy on-line a na jednom místě,
- žádosti o sociální dávky,
- služby související s veřejným zdravotnictvím,
Z těchto služeb jsou v současné době již k dispozici sociální dávky (MPSV přijímá žádosti opatřené zaručeným elektronickým podpisem), a dále "portálové služby", řešící část životních situací (na portále veřejné správy), byť jen v podobě jednosměrné informační služby.
Na dalších službách transakčního charakteru se teprve pracuje, s tím že například daňové přiznání fyzických osob se zdá být ještě vzdálené - počátkem ledna se o něm ministr Mlynář zmínil v tom smyslu, že největší komplikací jsou zde povinné přílohy. Pro možnosti požádat o vystavení osobních dokladů již vláda schválila pozměňovací návrh MI ČR k novele zákona o občanských průkazech, tak aby on-line žádosti vůbec připadaly v úvahu (očekávaný horizont je začátek roku 2006).
Nad rámec toho, co požaduje Státní informační a komunikační politika pro oblast G2C, již dnes existuje také možnost on-line podání k ombudsmanovi.
Pro oblast G2B jsou ve Státní informační a komunikační politice požadovány (do konce roku 2005) tyto služby, resp. agendy:
- vyřizování sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců,
- podávání daňového přiznání z příjmů právnických osob,
- podávání přiznání k dani z přidané hodnoty a spotřební dani,
- zjednodušení vyplňování a podávání statistických výkazů on-line,
- pokračovat v zavádění celních deklarací v oblasti elektronického celního řízení.
Hotova, a skutečně využívána (statistiky viz např. zde) je možnost podávat přiznání k DPH právnických osob. Na portále veřejné správy je k dispozici (zatím jen v testovacím provozu) i agenda podávání měsíčních výkazů zaměstnanců České správě sociálního zabezpečení (určená pro malé organizace). Pokud jde o možnost daňového přiznání právnických osob (k dani z příjmu), tato byla před časem avizována někdy na přelom prvního a druhého kvartálu letošního roku, což není až tak daleko.
Nad rámec požadavků Státní informační a komunikační politiky pak již dnes funguje také přiznání k dani z nemovitostí, k dani silniční, oznámení o nezdaněných vyplacených částkách fyzickým osobám, a možnost podání obecné písemnosti (dostupnost viz zde).
Klasicky vs. on-line
Zajímavým aspektem zavádění on-line služeb a agend je také to, zda by měly s postupem času nahradit agendy realizované klasicky ("papírově" a "na úřadě"). Navrhovaná Státní informační a komunikační politika se vyjadřuje i k tomuto aspektu. Činí tak v souvislosti s tím, kdy říká že záměrem je zpřístupnit on-line způsobem co nejvíce agend:
Na druhé straně stát nehodlá rušit tradiční formy poskytování služeb občanům. S ohledem na míru využití on-line verzí agend však bude usilovat o to, aby tradiční formy poskytování služeb mohly být poskytovány úsporněji.
Nemělo by tedy dojít k tomu, že určité agendy by bylo nezbytně nutné vyřizovat elektronicky, on-line způsobem (v tom smyslu, že jinak by to nešlo). Naopak by do budoucna zřejmě mělo dojít k určitému omezování "klasických" způsobů vyřizování agend, snad i cestou snižováním počtu úředníků nejen na přepážkách atd., a tím k dosahování slibovaných úspor. Nebo je to jen přehnaný optimismus?
Podívejme se ale ještě na jednu zajímavou součást vize, obsažené v návrhu Státní informační a komunikační politiky. Jde o snahu chránit občana před tím, aby na něm každá on-line agenda vždy znovu a znovu vymáhala stejná data - jako je to dnes běžnou praxí u vzájemně neprovázaných "klasických" agend. Pro on-line agendy to má být jinak:
Pro veřejnou správu musí platit zásada, že údaje, které již jednou fyzické a právnické osoby jednomu orgánu veřejné správy poskytly, nebudou zbytečně vyžadovány znovu.
Ani při dodržování této zásady by však stále nemuselo být vyhráno, protože stále zde zbývá otázka aktualizace a změny dat. Co kdyby nějaká konkrétní agenda došla k závěru, že kvůli zajištění aktuálnosti si tak jako tak musí vyžádat veškerá data znovu? V tom by jí měl bránit následující princip, zakotvený v návrhu SIKP:
Orgány veřejné správy budou mít povinnost vycházet nejprve z údajů, které jsou jim již dostupné, a teprve následně mohou požadovat po fyzických i právnických osobách vyjádření, zda došlo ke změně údajů, a požadovat doplnění aktuálních či chybějících údajů.
V praxi bych to viděl tak, že po identifikaci a autentizaci občana mu příslušná agenda vypíše tu část dat, které o něm již "má" a které ke své činnosti potřebuje, a zeptá se jej zda došlo k nějaké změně či nikoli. Teprve když uživatel řekne že ano, resp. v případě chybějících údajů, bude moci příslušná agenda požadovat nová data.
Důležitá je pak ale ještě jedna věc - když už dojde k nějaké aktualizaci či doplnění v rámci nějaké konkrétní agendy, budou nová či aktualizovaná data dostupná jen pro danou agendu, nebo i pro všechny ostatní agendy? Jinými slovy: bude mít provozovatel příslušné agendy za povinnost postarat se o aktualizaci v "hlavním datovém zdroji" (v příslušném registru), i když třeba není jeho provozovatelem, nebo takovouto povinnost mít nebude, a občan pak bude muset poskytovat aktualizační data každé agendě samostatně? Představa SIKP je taková, že o aktualizaci se musí postarat ten, kdo její potřebu zjistí jako první:
V případě zjištění změn či doplnění chybějících údajů budou mít orgány veřejné správy povinnost zajistit aktualizaci příslušných datových zdrojů. Nesmí docházet k bezdůvodnému opakovanému zapisování a ukládání těchto údajů. Omezí se tak opětovné vyžadování týchž údajů a existence nekonzistentních datových zdrojů ke stejnému problému v rámci veřejné správy.
Realizace tohoto principu určitě nebude triviální - provozovatelé jednotlivých registrů, kteří jsou za jejich obsah také odpovědni, budou muset připustit a vhodně ošetřit to, aby jim do jejich dat zasahovaly a měnily je také jiné subjekty veřejné správy.
Je o to vůbec zájem?
Možná nejzásadnější otázkou je ale něco úplně jiného: mají občané o on-line agendy vůbec zájem? Nebo jinak: jaké jsou jejich preference? Čemu dávají přednost? Jaké agendy by chtěli zprovoznit nejvíce (nejdříve), a o které agendy již moc velký zájem nemají?
Odpovědi na takovéto otázky se sbírají v různých průzkumech. V nedávné době se danou problematikou zabýval mj. projekt SIBIS (Statistical Indicators - Benchmarking the Information Society), který se v oblasti služeb e-governmentu zaměřil na následující sedm služeb:
- Daňové přiznání
- Hledání pracovního místa
- Vystavení osobních dokladů
- Registrace auta
- Oznámení na policii
- Hledání knih ve veřejné knihovně
- Změna adresy
Dotazováním pak SIBIS sledoval, jaká část respondentů (starších 15 let) by dávala přednost vyřizování příslušné agendy on-line způsobem (bez ohledu na to, zda to již reálně jde či ještě nikoli), a jaká by dala přednost klasické cestě (případně zda agendu vůbec nevyužívají, nebo nemají na věc vlastní názor). Průzkum se realizoval jak v rámci patnácti stávajících členských zemí EU (EU-15), tak i v rámci deseti nově přistupujících zemí (NAS-10).
Odpovědi respondentů seřadily uvedené služby podle toho, které by rádi využívali on-line způsobem nejvíce, a které nejméně. Pořadí vyšlo stejně pro členské i přistupující země, a rozdíl byl pouze ve výši preferencí pro on-line využití, ve prospěch členských zemí EU:
- Hledání knih ve veřejné knihovně (EU-15: 73%, NAS-10: 55%)
- Hledání pracovního místa (EU-15: 58%, NAS-10: 42%)
- Změna adresy (EU-15: 42%, NAS-10: 35%)
- Registrace auta (EU-15: 38%, NAS-10: 28%)
- Vystavení osobních dokladů (EU-15: 35%, NAS-10: 30%)
- Daňové přiznání (EU-15: 28%, NAS-10: 28%)
- Oznámení na policii (EU-15: 17%, NAS-10: 19%)
Zájem využívat příslušné služby on-line způsobem je pochopitelně nepřímo úměrný zájmu o vyřizování příslušných agend klasickým způsobem - formou grafu to naznačuje i následující obrázek pro přistupující země.
 |
Pokud jde konkrétně o Českou republiku a o preference našich uživatelů, pak zde lze říci že vcelku zapadáme do průměru přistupujících zemí (NAS-10). Přesto je zde jedna zajímavá výjimka, a tou je zájem o podávání daňových přiznání on-line cestou. Zatímco průměr stávajících členských zemí i zemí přistupujících je na 28 procentech, v ČR je jen někde kolem 20 procent.
Závěrečná zpráva eEurope+
Mírou využívání on-line agend v rámci e-governmentu se zabývá i nedávno publikovaná závěrečná zpráva iniciativy eEurope+, která se sama opírá o provedená šetření mezi respondenty nad 15 let. Následující obrázky pochází právě z této závěrečné zprávy, a opět ukazují srovnání ČR s ostatními přistupujícími a kandidátskými zeměmi.
První obrázek ukazuje, v jaké míře využívají služeb e-governmentu občané - tmavší sloupec se týká jednosměrného stahování formulářů, světlejší možnosti jejich vyplňování on-line cestou. Podle tohoto obrázku jsme na tom zhruba stejně jako Maďaři, a existuje i někdo, kdo je na tom ještě hůře (Bulharsko, Litva, Rumunsko). Na druhou stranu existují země, které jsou na tom podstatně lépe - Estonsko, Malta či Slovinsko.
 |
Na dalších dvou obrázcích již je oblast G2B, a zde jsou rozdíly ještě markantnější - ČR je pod průměrem přistupujících a kandidátských zemí, a země jako Estonsko, Malta, Slovinsko, ale také Polsko, jsou opravdu výrazně před námi.
 |
 |