WSIS: maxisummit s minivýsledky?

O celosvětovém summitu WSIS (World Summit on Information Society), jehož první fáze probíhala ve švýcarské Ženěvě od minulé středy do pátku, jsem psal zde na Živě již ve čtvrtek. Byl to úvodní článek, usilující seznámit čtenáře s cíly a posláním summitu, který pod záštitou OSN pořádala Mezinárodní telekomunikační unie. Hlavním tématem mělo být překonávání propasti zvané "digital divide", a tak se asi nelze moc divit tomu, že celý summit vzbudil velká očekávání mezi rozvojovými zeměmi. Právě rozvojové země nakonec v přípravných fázích summitu nastolily dvě hlavní otázky, které na sebe strhly většinu mediální pozornosti i "vyjednávacích aktivit". Jednalo se o:

• "vládu nad Internetem", kterou dnes "třímá v rukou" organizace ICANN (Internet Corporation for Address, Numbers and Names), se statutem nevýdělečného privátního subjektu, který sídlí v Kalifornii a řídí se zákony tohoto státu USA. Ačkoli nejde o ryze "americkou" organizaci, USA v ní mají významný vliv - a rozvojové země také chtěly svůj podíl na rozhodování. Proto přišly s návrhem, aby kompetence ICANNu převzal někdo "reprezentativnější", konkrétně Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Tento návrh se ale neprosadil.
• otázkou financování rozvoje ICT technologií v nejméně rozvinutých částech světa: zde rozvojové země přišly s návrhem vytvořit specializovaný fond, do kterého by přispívaly rozvinuté země, a naopak země rozvojové by z něj čerpaly prostředky pro své rozvojové projekty.

Dnes, již po skončení první fáze summitu, lze pomalu hodnotit jak vše dopadlo a co se podařilo a co naopak nepodařilo. V prvním přiblížení lze konstatovat, že u skutečně důležitých věcí nebyl nalezen ani základ nějakého konsensu, a tak byly příslušné otázky odloženy na druhou fázi summitu, která proběhne v listopadu 2005 v Tunisu. Zasvěcené reportáže přímo z místa konání navíc poukázaly na to, že právě tyto skutečně důležité otázky se řešily a rozhodovaly již před summitem, v přípravných výborech a v podstatně užším kruhu (a ani zde nebyl nalezen konsensus). Samotný summit pak byl spíše monstrózní velko-akcí, která díky své obrovitosti snad ani nemohla dospět k nějakému konsensu či dokonce ke konkrétním závěrům a rozhodnutím. Proběhlo zde opravdu velké množství nejrůznějších diskusí, setkání, jednání, konferencí atd. - již jen proto, že příležitost přednést svůj příspěvek museli dostat představitelé všech 175 států, zúčastněných na summitu. Přijaty byly pouze dva obecnější a dopředu připravené koncepční dokumenty: politická Deklarace principů a Akční plán (plné znění zde).

S čím přišla česká delegace?

Českou delegaci na summitu vedl místopředseda vlády Petr Mareš, a jeho příspěvek najdete v plném znění zde. Pochlubil se v něm zřízením ministerstva informatiky k 1. lednu 2003, a také Národním programem počítačové gramotnosti. Za ČR se pak přihlásil k plánům rozvojových zemí na financování rozvoje ICT technologií (k programu Digital Solidarity Agenda, viz dále), a v této souvislosti zmínil že ČR nedávno přispěla částkou 1 mil. Kč, s doporučením že by měly být využity na jeden z programů Mezinárodní telekomunikační unie (konkrétně na program "Internetová výuková centra v Africe"). V ostatních otevřených otázkách (vláda nad Internetem, ochrana duševního vlastnictví, svoboda slova atd.) se za ČR přihlásil ke stanovisku Evropské unie.

Místopředseda Mareš ve svém příspěvku podpořil za ČR také připravovanou Deklaraci a Akční plán (dva základní koncepční dokumenty, které summit přijal, viz dále). Navrhl dále vytvořit vhodnou platformu k tomu, aby se i privátní sektor mohl zapojit do financování infrastrukturních projektů v rozvojových zemích, se kterými počítá Akční plán, a doporučil také vzájemnou koordinaci projektů pořádaných různými organizacemi (nejen Mezinárodní telekomunikační unií).

Kdo bude řešit vládu nad Internetem?

O způsobu, jakým se summit pravděpodobně vyrovná s otázkou "vlády nad Internetem", jsem psal již v minulém článku: odloží ji na další jednání. Přesněji: na druhou fázi summitu, v listopadu 2005. Návrh některých zemí, zejména rozvojových, zněl: předat některé (případně všechny) kompetence ICANNU do rukou Mezinárodní telekomunikační unii, případně nějaké nově zřízené mezivládní agentuře, fungující pod Spojenými národy (a tudíž obecně se zastoupením vlád všech členských zemí). Tento návrh ani nebyl smeten ze stolu, ani nebyl přijat - byl fakticky odložen o dva roky. Nyní se summit dohodl pouze na tomto odkladu a na tom, že celá věc je "velmi složitá" a musí se patřičně prostudovat. Prý co delegát, to jiný názor na to, co se vlastně rozumí "vládou nad Internetem" a jak by mělo vypadat optimální řešení. Proto bude nejprve vytvořena pracovní komise, odpovědná přímo generálnímu tajemníkovi OSN, která zpracuje studii celé problematiky. Teprve na jejím základě se povedou další jednání (která samozřejmě také nemusí vyústit v nic konkrétního). Podrobněji se řešilo alespoň složení této pracovní komise - zastoupeny by v ní měly být všechny hlavní zainteresované strany, tedy od států a jejich vlád, přes mezinárodní organizace až po privátní sektor. Své místo v komisi by však měli mít také zástupci občanské společnosti (nejrůznějších hnutí, aktivit atd.).

Fond solidarity

Další klíčový požadavek, se kterým přišly rozvojové země hlavně z Afriky, byl požadavek na pomoc s financováním rozvoje ICT technologií v nejchudších částech světa. Tento požadavek byl poměrně detailně rozpracován, do podoby plánů na založení Fondu digitální solidarity (Digital Solidarity Fund). Do něj měly přispívat jak jednotlivé státy, tak i nejrůznější agentury a asociace, dále privátní fondy a nadace působící v ICT sektoru (například Soros Foundation, nadace Microsoftu a Cisco atd.). Ve vlastní zájmu dále měli do fondu přispívat i výrobci nejrůznějších ICT produktů a poskytovatelé služeb (na základě předpokladu, že čím více lidí bude mít přístup k ICT, tím větší bude jejich odbyt). Přispívat do fondu měly i nejrůznějších další organizace, včetně různých charit, organizací na pomoc běžencům atd., na základě úvahy že i ony budou výrazně profitovat z lepších možností komunikace v nejchudších částech světa.

Představy o fungování celého Fondu byly rozpracovány i pokud jde o jeho řízení a správu, včetně počtu zástupců různých subjektů ve vedení fondu. Vše šlo až do takových detailů, že bylo například stanoveno, které subjekty mají jako své zástupce delegovat muže a které ženy.

O potřebě pomoci rozvojovým zemích v nasazování a využívání ICT technologií explicitně mluví i Akční plán (jeden ze dvou hlavních koncepčních dokumentů, přijatých na summitu), když konstatuje že je třeba vytvářet podmínky pro mobilizaci lidských, finančních a technologických zdrojů tak, aby bylo možné začlenit do vznikající informační společnosti skutečně všechny obyvatele naší planety. Tuto představu pak Akční plán podrobněji rozpracovává, když hovoří o tzv. Agendě digitální solidarity (Digital Solidarity Agenda).

Ovšem obecné deklarace jsou jedna věc, a konkrétní činy věc druhá. Konkrétní návrh rozvojových zemí na založení Fondu digitální solidarity nenašel příliš velké pochopení u rozvinutějších zemí, které v poslední době také bedlivě hledí na své vlastní rozpočty a výdaje, a snaží se je optimalizovat. Proto byl celý návrh na založení fondu "zahrán do autu" - s poukazem na to, že je nejprve třeba prostudovat, zda a jak je vhodné měnit dosavadní způsoby ekonomické pomoci a financování rozvoje v nejchudších částech světa, bude nejprve vytvořena komise, která se tímto aspektem bude zabývat. Svou studii by měla předložit do konce roku 2004, a jejími výsledky by se měla následně zabývat druhá fáze summitu, v listopadu 2005 v Tunisu.

Deklarace

První fáze celosvětového summitu o informační společnosti (WSIS), která proběhla minulý týden v Ženevě, přeci jen přinesla určité konkrétní výsledky, alespoň v přijetí dvou základních koncepčních dokumentů. Jedním z nich je politická "Deklarace principů", ve které se signatářské státy vyjadřují "společný zájem a odhodlání budovat informační společnost", která by měla být orientována na potřeby a zájmy lidí (v angličtině: people-centered), neměla by nikoho "vyčleňovat" ani jinak "vynechávat ze hry" (měla by být tzv. "inclusive"), a měla by každému obyvateli naší planety umožnit přístup k informacím a znalostem, dávat možnost je vytvářet resp. získávat, využívat i sdílet.

Deklarace také vyjádřila naději, že právě informační společnost umožní jednotlivcům, komunitám i celým národům plně rozvinout a zužitkovat svůj potenciál při prosazování trvale udržitelného rozvoje a zlepšování celkové kvality života, na základě principů a cílů zakotvených v Chartě OSN a s plným respektováním a dodržováním Všeobecné deklarace lidských práv.

Celkově je ale nutné konstatovat, že deklarace je velmi obecným dokumentem, který ve většině konfliktnějších oblastí jde cestou "nejmenšího společného jmenovatele" přes všechny vzájemně protichůdné zájmy - a obsahuje pak jen velmi vágní a nekonkrétní formulace, které lze interpretovat tak i onak, podle toho, k jakému závěru kdo potřebuje dospět. Jako příklad si můžeme uvést výsledek sporu o tzv. Open Source technologie, zejména v oblasti softwaru. Do výsledné deklarace se nakonec dostala následující formulace:

To už i Evropská unie je ve své koncepci eEurope2005 konkrétnější, když říká že:

Části této koncepce již jsou dostupné (viz zde), například ve formě dokumentu "Open Source Migration Guidelines" (doporučené postupy migrace k open source), připravený v rámci projektu IDA (Interchange of Data between Administrators ).

Podobně "málo říkající" je v Deklaraci ze summitu WSIS také jediný odstaveček, který shrnuje výsledek velkých diskusí o ochraně duševního vlastnictví (IPR, Intellectual Property Rights) v on-line světě. V podstatě jen shrnuje podstatu problému :

Akční plán

Druhým koncepčním dokumentem, přijatým na první fázi summitu, je Akční plán (Plan of Action). Ten podrobněji rozpracovává myšlenky, postoje a principy obsažené v Deklaraci do konkrétních cílů, kterých by mělo být dosaženo (s horizontem roku 2015). V úvodu mj. konstatuje, že samotná informační společnost je "vyvíjejícím se" konceptem, který v různých částech světa znamená různé věci (hlavně v závislosti na stupni dosaženého rozvoje). Mj. požaduje, aby si jednotlivé státy světa vytvořily vlastní "e-koncepce", a v nich vytyčily vlastní cíle, kterých chtějí dosáhnout. Ty by měly pokrývat široké spektrum "e-oblastí", od e-governmentu, přes e-business, e-learning, e-health, e- employment, e-environment, e-agriculture až po e-science (raději nepřekládám do češtiny). U nás by takovouto e-koncepcí měla být Státní informační a telekomunikační politika, navazující primárně na evropskou koncepci eEurope2005.

Celá Akční plán je poměrně rozsáhlý, a jeho obsah si zaslouží samostatný článek.

Premiéra pro občanskou společnost

Na závěr tohoto článku bych se rád zmínil ještě o jednom zajímavém aspektu, kterým je zapojení subjektů z oblasti tzv. občanské společnosti (tedy různých nevládních organizací, iniciativ a hnutí, včetně ochránců lidských práv, bojovníků za práva mladých či za rovnost pohlaví, ale třeba zástupců akademické sféry, zástupci odborů a novináři atd.) do příprav a jednání celosvětového summitu. Byla to pro ně jistým způsobem premiéra a faktické uznání, a v závěrečných dokumentech se také objevují explicitní zmínky o "občanské společnosti( civil society) jako jedné za zainteresovaných stran ("stakeholders"), které také mají své úkoly a odpovědnost. Vedle toho je mezi "stakeholders" samozřejmě zmiňován také privátní sektor, ale pravdou je, že největší roli přisuzují závěrečné dokumenty státům a jejich vládám, zatímco roli subjektů privátního sektoru a občanské společnosti vidí poněkud menší (někdy i pouze "konzultační").

Určitou nespokojenost s takovýmto výstupem vyjádřili někteří zástupci privátního sektoru, ale nebylo to až tak dramatické. Zato zástupci subjektů z občanské společnosti byli podstatně více nespokojeni, s tím že se sice mohli podílet na přípravných fázích, ale v jejich závěru už nemohli do výsledků významněji zasahovat (ke třetí fázi příprav nebyli vůbec přizváni). Nejvíce pak kritizují to, že jejich názory, postoje a požadavky byly ve výsledných dokumentech zohledněny jen minimálně. Proto přímo na summitu představili také vlastní alternativní deklaraci, nazvanou "Přizpůsobování informačních společností potřebám lidí" (Shaping Information Societies for Human Needs). Její text můžete najít např. zde.