Proaktivní vs. reaktivní

Předminulý týden, 20. srpna, jsem zde na Lupě psal o novele telekomunikačního zákona, která právě v ten den nabývala účinnosti. Článek se týkal problematiky zpřístupnění místní smyčky, kterou zmíněná novela ošetřuje, a zmiňoval také jednu zajímavou skutečnost - že právě tato novela poprvé dává našemu regulátorovi právo, ba dokonce povinnost postupovat proaktivně, na rozdíl od dosavadní reaktivního přístupu. Za tímto článkem se pak rozvinula poměrně obsáhlá diskuse nad samotnými termíny "proaktivní" a "reaktivní".

Rád bych se v tomto článku vrátil poněkud podrobněji k oběma termínům a jejich významu, a doplnil ještě několik postřehů k samotné úpravě "proaktivnosti" a "reaktivnosti" regulátora, které dnes již účinná novela přinesla.

Jak naložit s inkumbentem?

S odbornou terminologií, asi nejenom v počítačové a telekomunikační branži, je a nejspíše vždy bude problém. Nejvíce asi s překladem, přejímáním či jiným "převodem" cizojazyčných termínů do češtiny. Co třeba takové anglické "incumbent"? V telekomunikacích jde o termín, označující toho operátora, který působil již v dobách monopolu a "přežil" i do doby liberalizovaného trhu - u nás jde o Český Telecom. Jak to ale přeložit do češtiny, se zachováním obvyklého významu? Je Český Telecom naším inkumbentem? Hrozné slovo, že. Mezi lidmi od telekomunikací nicméně běžně používané. Napadne vás nějaký vhodnější ekvivalent?

V každém případě bychom měli mít na paměti, že anglické "incumbent" není odvozeno od latinského "incubus" (či "inkubus"), které má přeci jen poněkud odlišný význam:

Podle Websterova slovníku je anglické "incumbent" označením někoho, kdo je držitelem nějakého privilegia, výsady či úřadu.

Co znamená proaktivní a co reaktivní?

S anglickými termíny "proactive" a "reactive" naštěstí podobné "převodní" problémy nejsou, slůvka "proaktivní" a "reaktivní" by po jazykové stránce snad neměla vadit. Jak je to ale s chápáním jejich významu? Pravdou je, že ve výkladových slovnících se příliš nevyskytují (pomineme-li termín "reaktivní" ve fyzikálním slova smyslu). Na druhou stranu, díky možnostem dnešní fulltextů, lze poměrně snadno zjistit že jejich použití není zase až tak vzácné.

Jako "proaktivní" se označuje takový přístup, který je ofenzivní, je zaměřen "dopředu", který se snaží předvídat co se stane a předcházet událostem, který včas přebírá iniciativu. Naopak "reaktivní" je takový přístup, který se nesnaží cokoli předvídat, ale pouze reaguje na to, co se už stalo (který je defenzivní).

Poměrně ilustrativní může být příklad aplikace obou termínů do oblasti správy sítí: reaktivní přístup je takový, kdy správce čeká až se něco pokazí, a pak to spraví. Naopak proaktivně se chová správce, který monitoruje dění v síti, sleduje různé trendy, zátěže, údaje o životnosti zařízení a materiálu atd., vyhodnocuje kde by mohlo dojít k nějakému problému, a přijímá vhodná opatření ještě než k problému skutečně dojde - tj. problémům předchází.

Pro dokreslení rozdílu mezi proaktivním a reaktivním přístupem si zde dovolím ocitovat malou ukázku z poněkud jiného oboru:

Jak by měl fungovat proaktivní regulátor?

Vraťme se zpět k tomu, co znamená proaktivní způsob fungování pro našeho regulátora, v souvislosti s dnes již platnou novelou (zákonem č. 225/2003). Jak jsem naznačoval v původním článku, až dosud, podle původního (ještě nenovelizovaného) telekomunikačního zákona, mohl regulátor jednat pouze reaktivně. Mohl tedy pouze čekat, až jednání operátorů skončí nedohodou, tato mu bude nahlášena jako spor a on bude vyzván k jeho řešení. Není jistě těžké nahlédnout, že to způsobovalo nemalá zdržení, která ve svém důsledku většinou odnesl koncový zákazník nedostupností určité služby či ve vyšších cenách.

Reaktivně fungující regulátor nemohl ani dopředu vydávat svá stanoviska, ve smyslu: "když se nedohodnete sami, rozhodnu tak a tak". Pokud by takovéto stanovisko jednající strany znaly dopředu, jejich vyjednávání by mohlo mít významněji odlišný průběh. Takto mohla každá ze stran kalkulovat s tím, že regulátor dá za pravdu právě jejímu stanovisku, a ochota nalézt nějaké oboustranně přijatelné řešení se tím zmenšovala.

Nyní, díky novele, již má regulátor možnost jednat proaktivně, byť pouze tam, kde se to týká právě problematiky zpřístupnění. Může (ba dokonce musí) z vlastní iniciativy vstupovat do již probíhajících jednání:

a může (resp. musí) také dopředu vydávat svá stanoviska:

Kde je háček?

Novela o zpřístupnění místní smyčky (zákon č. 225/2003 Sb.), která výše naznačenou proaktivnost regulátora zavádí do praxe, však bohužel má i některé nepříjemné vady na kráse. Dokonce tak nepříjemné, že by mohly zcela znehodnotit přínosy nově zaváděné proaktivnosti regulátora. O co jde?

Například o to, že má-li regulátor jednat proaktivně a vstupovat do probíhajících jednání o zpřístupnění, ze zákonem vymezených důvodů (například k zajištění maximálního prospěchu pro uživatele), musí vědět že nějaké takové jednání vůbec probíhá. Jak se to ale dozví? Právě zde je první kámen úrazu.

Původní zákon č. 151/2000 Sb., ve svém paragrafu č. 39, počítal s "oznamovací povinností" jednajících stran. Ty měly povinnost, v případě že jedna podala druhé žádost o propojení, informovat o tom do 10 dnů regulátora, a sdělit mu termíny jednání. Bohužel novela takovouto "oznamovací povinnost" nerozšiřuje na jednání o zpřístupnění, takže jednající strany nemají povinnost regulátora informovat o začátku jednání. Regulátor se tak ani nemusí dozvědět, že by do nějakého jednání mohl či dokonce měl vstoupit.

Druhý háček je v tom, co by mělo následovat v případě, že se jednající strany nedohodnou nad žádostí jedné z nich o zpřístupnění, a nedojde k uzavření dohody o zpřístupnění. Nejde přitom o eventuelní odmítnutí takovéto žádosti, které novela celkem explicitně ošetřuje (vyžaduje k tomu souhlas regulátora), ale o to, co se má stát, když vyprší zákonem předepsaná lhůta pro sjednání dohody a tato není fakticky uzavřena. Původní zákon, opět pro případ jednání o propojení, v takovém případě dával (ve svém paragrafu č. 40) právo regulátorovi uzavřít propojovací dohodu za obě strany, které se nedokázaly dohodnout, resp. nahradit svým rozhodnutím tuto jejich dohodu.

V novele, pro případ jednání o zpřístupnění, však na tuto možnost není pamatováno. Regulátor tedy nemůže nahradit neexistující dohodu o zpřístupnění svým rozhodnutím. Tím vlastně není ani definováno, co se má stát, pokud k takovéto situaci dojde: dvě strany jednají, ale k dohodě nedospějí. Co dál?