Zpřístupňující novela je schválena!

Zpřístupnění místních smyček je institut, který v naší telekomunikační legislativě dosud úplně chyběl. Jeho podstatou je povinnost pro vlastníka místních smyček (formálně: účastnických vedení), s významným podílem na trhu, aby své smyčky je pronajal i svým konkurentům. Ti pak budou moci, skrze tyto pronajaté místní smyčky, poskytovat své služby koncovým zákazníkům, což výrazně prospěje celkové konkurenci na telekomunikačním trhu, sníží ceny, zvýší dostupnost služeb pro koncové zákazníky, zvýší vstřícnost operátorů atd. Alespoň tak to mělo dopadnout podle představ Evropské unie, která na zpřístupnění místní smyčky (anglicky: LLU, Local Loop Unbundling) již delší dobu velmi bazíruje.

Realita však vypovídá o něčem jiném. Povinnost zpřístupnění místních smyček, nedobrovolně vnucená inkumbentům příslušnými zákony, přináší své ovoce jen v mikroskopických dávkách, které zatím nemají významnější efekt na celý trh. Jen pro ilustraci a dokreslení toho, jak se "unbundling" uchytil ve vyspělých zemích EU, které jej zavedly již před drahnou dobou: z cca 196 milionů všech místních smyček v EU jich je skutečně "zpřístupněno" jen cca 960 tisíc, což představuje necelou polovinu procenta! A to ještě celkové počty "kazí" Německo, které samo vydá na 78 procent všech zpřístupněných místních smyček. Takže efekt spíše minimální. U nás to nejspíše nebude o tolik odlišné.

Zajímavé také je, k čemu se již zpřístupněné smyčky využívají. Statistiky, konkrétně tzv. DSL Scorecard od organizace ECTA (European Competitive Telecommunications Association) ze září 2002 uvádí, že necelá třetina byla využita pro zřízení vysokorychlostních přípojek, nasazením technologie DSL na příslušné místní smyčky. Ani v rámci všech vysokorychlostních přípojek na bázi DSL to však není až tak významné: odpovídá to přibližně 5 procentům (tj. pouze 5 procent všech DSL přípojek je realizováno pomocí "unbundlovaných" místních smyček).

Zbývající část "unbundlovaných" místních smyček je pak zřejmě využita pro potřeby standardních hlasových služeb. Tedy k tomu, aby si místní smyčku vedoucí ke konkrétnímu uživateli pronajal jiný operátor než který ji vlastní, a skrze ni pak sám "obsluhoval" koncového zákazníka se vším všudy. Tj. napojil jej do své telefonní sítě, přidělil mu telefonní číslo ze svého rozsahu (pokud se uživatel nerozhodl využít možnost přenositelnosti), a také jej zpoplatňoval v plné míře on sám, a nikoli vlastník místní smyčky. Přeneseno do našich tuzemských poměrů by to znamenalo, že koncový uživatel, až dosud připojený svou místní smyčkou do sítě Českého Telecomu a platící právě Telecomu svůj měsíční paušál i hovorné, se díky unbundlingu může rozhodnout pro jiného operátora - alternativního operátora A. Tento operátor A si od vlastníka místní smyčky (Českého Telecomu) pronajme místní smyčku vedoucí k příslušnému koncovému uživateli, a pak mu může poskytovat plné portfolio svých hlasových i jiných služeb. Z pohledu zákazníka to pak znamená, že svůj měsíční paušál i hovorné (pokud není zahrnuto v paušálu) platí operátorovi A, zatímco Telecomu už koncový zákazník neplatí nic. Telecomu však platí operátor A, a to za pronájem uživatelovy místní smyčky.

Právě popsaná možnost, s přechodem zákazníka od Telecomu k operátorovi A i pro základní hlasové služby, je jednou z možných variant zpřístupnění. Jde v ní o to, že alternativní operátor si od vlastníka místní smyčky pronajme příslušnou smyčku celou, doslova "jako holý kus drátu", a sám pak na ní instaluje veškerou potřebnou technologii pro všechny služby, které hodlá poskytovat. Díky tomu není nijak omezen v tom, co a jak bude koncovému zákazníkovi nabízet. V EU tedy na tuto variantu připadají cca dvě třetiny všech dosud zpřístupněných místních smyček. U nás na tuto variantu pamatuje i naše novela, formou tzv. plného přístupu (k místní smyčce) .

Druhou variantou, na kterou naše novela také pamatuje a přebírá ji z příslušné evropské direktivy (č. 2887/2000 EU, z 18.12.2000), je varianta tzv. sdíleného přístupu. Její podstatou je to, že vlastník sám instaluje na svou místní smyčku takovou technologii, která dokáže rozdělit její přenosové pásmo na dvě části - na "hovorové" a "nadhovorové". Vlastník si pak ponechává "hovorovou" část přenosového spektra, po které může nadále a beze změny poskytovat klasické hlasové služby zákazníkovi na konci smyčky. Naopak "nadhovorovou" část přenosového spektra pak může pronajmout jinému operátorovi, který po ní může poskytovat jiné služby - například vysokorychlostní připojení k Internetu. Znamená to ale, že tento druhý operátor si na příslušnou část místní smyčky musí sám nainstalovat příslušnou přenosovou technologii, která mu umožní tyto služby poskytovat. V případě datových služeb, o které typicky jde, se vesměs jedná o technologie z rodinu xDSL, ponejvíce o ADSL.

Problém je ale v tom, že nasazování xDSL technologií na jednotlivé místní smyčky, pro "izolované" zákazníky, je ekonomicky dosti neefektivní. Podstatně efektivnější je plošné nasazení DSL přímo vlastníkem smyček, s tím že ostatním operátorům bude pronajímán až datový (bitově orientovaný) přenosový kanál, který nasazením xDSL technologií vznikne. Této variantě se v angličtině říká "bitstream" (Bitstream access, přístup k bitovému proudu), a sama Evropská unie ji dnes akcentuje jako nejvýznamnější možnost, doslova klíčovou pro úspěch celého unbundlingu. Naše novela však s touto možností nepočítá. Proč?

Jedním z argumentů proti začlenění bitstreamu do novely bylo to, že direktiva EU č. 2887/2000, kterou jsme se zavázali převzít, bitstream obsahuje jen jako volitelnou variantu (tj. nikoli povinnou). To je pravda, s dodatkem že v roce 2000 EU ještě nepociťovala tak velkou důležitost bitstreamu, ale s postupem času si ji uvědomila, a nový evropský regulační rámec (rámec regulující tzv. elektronické komunikace) již explicitně sází právě na bitstream. Proč jsme si tedy skrze naši novelu nevytvořili náskok a nepřijali bitstream již není? Odpověď, přicházející směrem od politiků a legislativců, je velmi prozaická: novela by při zařazení bitstreamu neprošla Parlamentem. Vznikla by proti ní tak silná opozice, která by zablokovala novelu jako celek. Pravdou je, že během přípravy novely se bitstream opakovaně do jejího návrhu dostal, aby z něj byl zase opakovaně vyřazen. Nakonec se proti bitstreamu postavil i předkladatel novely, kterým je Ministerstvo informatiky ČR, právě s poukazem na průchodnost novely skrze Parlament.

Celá problematika bitstreamu tak bude řešena až v rámci zcela nového zákona, který nahradí stávající telekomunikační zákon. Půjde o zákon o elektronických komunikacích, kterým bychom měli převzít nejen bitstream, ale také celý nový regulační rámec elektronických komunikací - nejpozději k okamžiku našeho vstupu do EU. Pokud k tomu dojde 1.5.2004, a nyní schválená novela nabude účinnosti k 1.7.2003, bude se jednat o časový odstup menší než jeden rok.

Příprava zcela nového zákona o elektronických komunikacích je ovšem obrovsky rozsáhlé dílo, a jeho prosazení v Parlamentu bude neméně náročně. Již dnes se objevují náznaky o tom, že by se původně plánované termíny přijetí nového zákona nemusely stihnout. Ale o tom zase jindy, v jiném článku - o novém zákoně určitě ještě hodně uslyšíme.