Historie naší liberalizace, díl XXV: Internet do škol

Záměr připojit všechny školy k Internetu se objevuje již ve Státní informační politice z května roku 1999. Tento záměr se ale týkal pouze základních a středních škol, protože školy vysoké již byly k Internetu dávno připojeny, dokonce dříve než různé další instituce a komerční subjekty v ČR. Počínaje rokem 1992 totiž náš stát celkem prozíravě zafinancoval vybudování celorepublikové páteřní sítě CESNET, která rozvedla tehdy ještě ryze akademický Internet do všech univerzitních center v ČR.

Jaké byly možnosti?

Na samém konci devadesátých let, když došlo i na připojování základních a středních škol, již byla na místě plně fungující síť a ryze akademická síť CESNET, zbavená jakýchkoli komerčních aktivit (které odprodala Contactelu). Ti, kdož rozhodovali o způsobu připojování základních a středních škol, tak měli na výběr: mohli využít již existující a "zaběhnutý" CESNET, a pouze jej vhodně "protáhnout" až do lokalit kde sídlí jednotlivé základní a střední školy.

Pokud by se nerozhodli pro CESNET, stále mohli nechat na každé škole, aby si podle svých místních podmínek vybrala svého internetového providera sama. V době již rozvinutého trhu s internetovými službami to jistě bylo schůdné řešení, které by ze strany státu vyžadovalo pouze stanovení požadovaných parametrů připojení (a poskytnutí finančních prostředků přímo školám). Stát dokonce mohl udělat i to, že by s několika největšími providery uzavřel rámcové smlouvy (aby dosáhnul lepších podmínek), a pak ponechal konkrétní výběr na jednotlivých školách.

V úvahu však připadala také nabídka společnosti Český Mobil, která zvítězila v soutěži o třetí licenci na mobilního operátora sítí GSM, a při podpisu smlouvy s tehdejším Ministerstvem dopravy a spojů 8. října 1999 se zavázala:

(bod 4.1.): Český Mobil se zavazuje financovat veškeré náklady spojené s vybudováním technologické infrastruktury pro přístup k internetu ve více než 13 000 školách a knihovnách v České republice do konce tříletého období od udělení Pověření.

Za povšimnutí jistě stojí skutečnost, že tento závazek se týkal nejen škol, ale i knihoven. Bohužel ale měl jisté "nekonkrétnosti" - nehovořil například o provozu vybudované infrastruktury a jejím financování. Navíc ukládal povinnost splnit závazek "do tří let" od okamžiku, který nastal v roce 1999, což si nositel této povinnosti mohl (a právem) vykládat ve smyslu "až za tři roky".

Zvítězil model uzavřeného školského intranetu

Lidé, kteří rozhodovali o způsobu připojení základních a středních škol k Internetu, se nakonec rozhodli úplně jinak. Nezvolili žádnou z výše naznačených možností, a dokonce opustili i myšlenku přímého připojování škol k Internetu. Místo toho se rozhodli vybudovat zcela novou infrastrukturu (tzv. na zelené louce"), celorepublikového rozsahu, příznačně označovanou jako "školský intranet". Jednotlivé školy se pak měly připojovat k této infrastruktuře, a nikoli přímo k Internetu. To proto, že podle představ autorů se měla větší část komunikace odehrávat "uvnitř" intranetu, například mezi školou a školským portálem, který měl školám a jejich žákům poskytnout vše potřebné, a jen v menší míře směrem "ven", do otevřeného Internetu. Představa o uzavřenosti školského intranetu šla dokonce tak daleko, že jedním z požadavků na něj kladených bylo i účinné filtrování informací přicházejících z veřejného Internetu ("Řešení musí rovněž umožňovat inteligentní filtraci informací propagovaných do školního intranetu z Internetu").

Specifická byla i představa autorů koncepce o tom, kdo tuto infrastrukturu bude budovat, vlastnit a provozovat. Měl to být soukromý subjekt, který by vše potřebné zajišťoval na principu outsourcingu. Stát by tak do ničeho neinvestoval, nic by neprovozoval, ale jen by (on sám, resp. školy) využíval poskytované služby a za ty by průběžně platil. Zdůvodňováno to bylo jako ekonomicky nejvýhodnější řešení. Teprve podstatně později se prokázal opak, když finanční prostředky, původně vykalkulované pro připojení všech škol na 5 let, postačily jen na připojení části škol a jen na 3 roky.

Koncept generálního dodavatele a výběrové řízení

Od představy školského intranetu, jako zcela nové infrastruktury celorepublikového dosahu, byl již jen krůček k představě jediného generálního dodavatele, který by kromě provozování této infrastruktury poskytoval školám i všechny ostatní služby (například jednotlivé počítače, včetně zajištění jejich provozu). Na tohoto generálního dodavatele bylo posléze vypsáno výběrové řízení, a v jeho zadávací dokumentaci byla koncepce školského intranetu explicitně zakotvena a podrobně rozvedena.

Výběrové řízení na generálního dodavatele bylo vypsáno 18. dubna 2001, a přihlásilo se do něj celkem šest subjektů. Pět z nich ale bylo vyřazeno již ve fázi tzv. otevírání obálek, pro formální nedostatky. Ve hře tak zůstalo pouze konsorcium Autocontu OnLine a Českého Telecomu, které si na potvrzení svého vítězství muselo počkat do doby, než antimonopolní úřad prošetřil stížnosti některých subjektů, vyřazených pro formální nedostatky.

Verdikt ÚOHS přišel v první den konání podzimního Invexu 2001, a teprve pak mohlo vítězné konsorcium začít jednat o podpisu příslušných smluvních závazků se zadavatelem, Ministerstvem školství. Jako první byla ve středu 24. října 2001 podepsána Rámcová smlouva k projektu Internet do škol.

Oba subjekty, sdružené ve vítězném konsorciu, k tomu tehdy vydali tiskovou zprávu s názvem "Rámcová smlouva pro Internet do škol podepsána", ve které se uvádí:

Sdružení počítá s urychleným zahájení prací v lednu 2002. Do konce příštího roku by tak mělo být k internetu připojeno všech více než 7000 českých škol.

Všechny školy, nebo jen některé?

Povšimněte si dobře zmínky generálního dodavatele o připojení "všech více než 7000 českých škol". V okamžiku podpisu Rámcové smlouvy tedy vítěz výběrového řízení počítal s tím, že budou připojeny všechny školy. Stejnou představu sdílel i zadavatel. Ještě 3. 12. 2001 vydává MŠMT tiskové sdělení, ve kterém se uvádí:

"Projekt instalace a propojení pracovních stanic ve více než sedmi tisících škol by měl odstartovat v lednu příštího roku. V červenci 2002 by mělo konsorcium instalovat již devadesát procent cílového počtu. Všechny školy by měly dostat vybavení do konce roku 2002

Pak ale dochází k zásadnímu zlomu. Již 6. prosince 2001 tehdejší vrchní ředitel Sekce SIPVZ Drahomír Fránek v jednom interview uvádí, že se dostane jen na 3500 škol:

V první etapě se bude týkat 3500 škol. Uvedené číslo 7200 škol je cílovým stavem projektu.

Posléze to sice bylo dementováno, ale záhy to bylo prakticky naplněno: v první prováděcí smlouvě, ještě v prosinci 2001, bylo "podepsáno" skutečně jen 3500 škol. V lednu 2002 pak byl k této prováděcí smlouvě podepsán dodatek, podle kterého byl počet připojených škol zvýšen na 3620 - za cenu toho, že zadavatel (MŠMT) opustil princip "platím zpětně, až za skutečně využité služby", a začal platit už i jednorázově, za každé připojené PC (více než 48 000,- Kč na každé, v okamžiku jeho uvedení do provozu, a pak ještě cca 3000,- za každé PC každý měsíc).

Výsledný efekt je vhodné si zrekapitulovat: původně alokované prostředky ve výši cca 4,43 mld. Kč byly kalkulovány na připojení všech škol (cca 7000), jejich vybavení nejméně 8 počítači a provoz na 5 let. Zrealizovat se podařilo jen připojení 3620 škol a provoz na 3 roky (navíc za cenu překročení ročního rozpočtu MŠMT na Internet do škol za rok 2002, o několik stovek milionů).

Souvislost se Zlatým padákem

Na celém projektu "Internet do škol" je zajímavá také jeho souvislost s komunikační infrastrukturou veřejné správy (KI ISVS), popisovanou v předchozím dílu tohoto seriálu (s názvem "Kauza Zlatý padák"). Souvislost obou infrastruktur není na první pohled příliš patrná, ale existuje a je velmi těsná. Náš stát se totiž rozhodl budovat KI ISVS na stejném principu uzavřeného intranetu, jako v případě škol. Také KI ISVS tedy bude mít charakter intranetu, neboli virtuální sítě - vybudované nad stejnou (fyzickou) infrastrukturou, jako intranet školský.

Lze to dokumentovat citací z již jednou zmiňované společné tiskové zprávy Autocontu OnLine a Českého Telecomu (24.10.2001: Rámcová smlouva pro Internet do škol podepsána):

Účast ČESKÉHO TELECOMU na projektu umožní pro potřeby resortu školství také efektivně využít také již připravovanou komunikační infrastrukturu informačních systémů veřejné správy.

Na této poznámce je zajímavé, že komunikační infrastruktura ISVS byla ještě hodně dlouhou dobu pouze připravovaná, a reálně se budovala pouze infrastruktura školská. Ještě zajímavější je ale jiná otázka: co by se stalo s vazbou na KI ISVS, kdyby ve veřejné soutěži na generálního dodavatele zvítězil někdo jiný než právě konsorcium zahrnující Český Telecom, který na KI ISVS dostal exkluzivitu (ale nikoli ve veřejné soutěži, ale direktivním rozhodnutím vlády, viz minulý díl tohoto seriálu).

Dnes je to samozřejmě již jen akademická otázka, zvláště když v celém výběrovém řízení všichni ostatní zájemci vypadli již při otevírání obálek. Přesto snad nezaškodí zalistovat konkrétními podmínkami ze zadávací dokumentace, které říkají podle čeho by byly různé nabídky (také) hodnoceny:

Hodnotí se způsob integrace dosud vynaložených investic a míra jejich zhodnocení pro stávající infrastrukturu veřejné správy, vazba na ISVS a způsob integrace stávajícího vybavení ve školských zařízeních.