Jak to bylo v ČR v praxi?

V ČR začala první jednání o propojení mezi alternativními operátory a dominantním operátorem (Českým Telecomem) bezprostředně poté, co první alternativní operátoři získali nezbytné licence pro provozování pevných telekomunikačních sítí a poskytování veřejných hlasových služeb (na přelomu září a října 2000).

Český Telecom, coby dominantní operátor, měl ze zákona povinnost zveřejnit svůj první návrh cen a dalších podmínek pro propojení (pro "první instanci" ve výše uvedeném smyslu), a to ve formě tzv. Referenční nabídky propojení. Tu vydal až v listopadu 2000 a ceny které tam požadoval za zakončení hovoru byly opravdu horentní - místy dokonce vyšší než koncové ceny za celé hovory vedené v jeho síti.

To samozřejmě nebylo pro alternativní operátory přijatelné, a tak postupně došlo i na druhou instanci" (nezávislý regulátor vydal závaznou metodiku), a posléze i na "třetí instanci" (kdy nezávislý regulátor sám vypočítal maximální ceny - již zmiňovaných 66 haléřů za zakončení minuty místního hovoru ve špičce).

Po tomto direktivním určení cen (a ještě jednom "upřesňujícím" rozhodnutí regulátora) se již prvním alternativním operátorům podařilo uzavřít pro ně tolik potřebné propojovací dohody. První byl Contactel, který svou propojovací dohodu s Českým Telecomem podepsal 28.2.2001. Den poté tak učinil Aliatel, a záhy také eTel.

Čtvrtá instance

Další z největších alternativních operátorů, GTS, se s Telecomem nedohodnul ani po nadiktování maximálních cen. Důvodem byly "další podmínky" vzájemného propojení, kde se obě strany rozešly v názorech na to, kdo a z jaké části má hradit náklady na realizaci propojení (na přenosové cesty propojující obě sítě).

Do jednání mezi Telecomem a GTS pak musel ještě znovu zasáhnout nezávislý regulátor, kterému zákon dává konkrétní pravomoci i pro "čtvrtou instanci" - když se operátoři nedokáží dohodnout ani po nadiktování maximálních cen. V takovém případě má regulátor právo uzavřít propojovací dohodu za oba operátory sám - což se v případě Telecomu a GTS také skutečně stalo.

Později však byla takto uzavřená dohoda Telecomem napadnuta soudní žalobou proti GTS, čímž bylo (díky jednomu velmi specifickému ustanovení v telekomunikačním zákoně) dosaženo pozastavení její účinnosti.

Jen částečné propojovací dohody

Praxe na telekomunikačním trhu v roce 2001 ukázala, že sjednávání propojovacích dohod mezi operátory je opravdu velmi náročnou záležitostí, komplikovanou jak nerovnoměrným postavením jednajících stran, tak i situací na trhu, nízkou kvalitou legislativy i malými zkušenostmi a malou "silou" nezávislého regulátora, a v nespolední míře i vzájemnou konkurencí mezi operátory.

Alternativní operátoři například zpočátku prohlašovali, že jsou ochotni uzavřít pouze takové propojovací dohody s dominantním Českým Telecomem, které řeší všechny služby - tedy kromě základních hlasových i speciální hlasové služby (např. linky 800, 900 atd.), či například připojení k Internetu atd.

Později se ale ukázalo, že složitost vyjednávání s Českým Telecomem je tak vysoká, že sjednání "úplné" propojovací dohody je značně dlouhodobou záležitostí, a neumožnilo by alternativním operátorům ještě po dlouhou dobu vůbec vstoupit na trh. Proto se posléze rozhodli změnit své stanovisko a uzavřít alespoň "dílčí" propojovací dohody, řešící jen základní hlasové služby - s tím že další služby budou řešeny formou dodatků, jakmile se podaří dojednat oboustranně přijatelné podmínky.

Tím samozřejmě dosti klesla "vyjednávací síla" alternativních operátorů, kteří pak dojednávali příslušné dodatky prakticky po celý rok 2001.

Stav v roce 2002

Jak jsme si již uvedli výše, snad největším problémem sjednávání propojovacích dohod je stanovení ceny za propojení (která také ovlivňuje koncovou cenu pro zákazníky). Problémem je ale i samotný princip stanovení této ceny.

Když v roce 2001 vydal nezávislý regulátor závaznou metodiku stanovení těchto cen, použil v ní metodu označovanou jako metoda plně alokovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs). Její princip si lze naznačit tak, že se sečtou všechny náklady na straně operátora a rozpočítají na předpokládaný počet minut. Stejnou metodu použil i Český Telecom ve své referenční nabídce. Když v zásadě stejnou metodu použil nezávislý regulátor, započítal jen oprávněné náklady a vyšlo mu již zmiňovaných 66 (33) haléřů u místních hovorů.

Všichni operátoři, včetně Českého Telecomu, se však shodli na tom, že do budoucna není metoda FAC nejvhodnější. Za optimální považují všichni metodu označovanou jako LRIC (Long Run Incremental Costs). Princip této metody si lze přiblížit tak, že se vyčíslí dodatečné náklady, které má určitý operátor v souvislosti s poskytováním služeb propojení (tj. náklady které má "navíc" oproti situaci, kdy by propojení neposkytoval), a to ještě v dlouhodobém výhledu. Je to metoda dosti složitá, která vyžaduje vytvoření detailního modelu, na kterém se studují oprávněné "přírůstkové" náklady ideálního operátora, a z nich pak lze i vypočítat náklady na propojení. Pak už jen zbývá na základě takto zjištěných nákladů stanovit cenu ….

Ještě na sklonku roku 2001 došlo v rámci Asociace provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí (APVTS) k vytvoření tolik potřebného modelu LRIC, na kterém je možné určit příslušné náklady. Výsledky byly předány ještě v roce 2001 nezávislému regulátorovi, který již dříve sám deklaroval, že pro rok 2002 hodlá použít ke stanovení propojovacích poplatků právě metodu LRIC a její výsledky. Všeobecně se čekalo, že tak učiní již počátkem roku 2002, kdy vydá nové závazné maximální ceny za propojení, a to umožní sjednat nové propojovací dodatky (resp. dodatky ke stávajícím dohodám).

To by následně umožnilo i výrazné snížení koncových cen, protože předběžné výsledky modelu LRIC signalizují podstatně nižší ceny za propojení, než jaké vyšly v roce 2001 při aplikaci metody plně alokovaných nákladů. V době psaní tohoto článku však regulátor o nových maximálních cenách za propojení ještě nerozhodnul.