Vyšlo v Internetu č. 9/2001

Dvacet let osobních počítačů PC - jak se změnil svět?

Svět před nástupem osobních počítačů trpěl jedním významným problémem - počítačů bylo málo, ale zájemců o jejich využití naopak hodně. Proto se muselo vymyslet takové řešení, které umožnilo aby více lidí mohlo využívat jeden a tentýž počítač současně. Řešení se našlo v zavedení tzv. režimu sdílení času, ve kterém počítač dokázal reagovat na souběžné požadavky více uživatelů. Každý z nich ovšem potřeboval samostatné pracoviště, prostřednictvím kterého by s počítačem mohl komunikovat - tím byl terminál, tvořený vstupním zařízením charakteru klávesnice a výstupním zařízení (zpočátku tiskárnou, později monitorem). Kolem střediskových počítačů, resp. tzv. mainframů, jak se tehdejším počítačům říkalo, tak vznikaly celé sítě terminálů, často i bujně rozvětvené a sahající na velkou vzdálenost. Bylo tak možné třeba i to, aby uživatel seděl u terminálu například v Brně, ale pracoval s úlohou, která běžela na střediskovém počítači umístěném v Praze. Bylo to ovšem možné jen u tehdejších aplikací, které nebyly zdaleka tak náročné jako dnes - neměly žádná grafická uživatelská rozhraní a s uživatelem komunikovaly v textovém režimu. Nikdo se tehdy moc nepozastavoval nad tím, že je to příliš složité a málo komfortní. Lidé tehdy ještě nepožadovali, aby se počítače přizpůsobily jejich zvykům a naturelu. Byli spíše srozuměni s tím, že přizpůsobit se musí oni počítačům a jejich možnostem, a sami se naučit vše potřebné k jejich ovládání.

Problémy střediskových počítačů

Tehdejšímu řešení se střediskovými počítači, terminálovými sítěmi a sdílením času se místo malého komfortu mělo za zlé spíše něco jiného - uživatelé si stěžovali spíše na to, že mají k dispozici jen malý výpočetní výkon a málo nejrůznějších zdrojů včetně systémových (například pamětí, ale také periferií atd.). Příčina byla spatřována v nutnosti dělit se o používaný počítač s ostatními uživateli. To ale byl důsledek ceny tehdejších počítačů i výrobních možností, které nestačily na to aby každý uživatel mohl dostat vše co by chtěl ke své výhradní dispozici. Situace se nezměnila ani poté, co se na scéně objevily tzv. minipočítače. Od střediskových se lišily velikostí i cenou (oboje bylo menší), ale nelišily se způsobem svého fungování - stále musely sloužit více uživatelům současně.

Nástup minipočítačů byl důsledkem toho, že výrobní náklady počítačů průběžně klesaly a objemy výroby naopak stoupaly. Stále to ale ještě nebylo dostatečné - byla to spíše změna kvantity, nikoli změna kvality, která by umožnila dát každému uživateli samostatný počítač do jeho vlastního používání.

K takovému poklesu výrobních nákladů a růstu možností výroby, které by dokázaly způsobit změnu kvality, došlo právě až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Konkrétních pokusů od různých firem bylo více, ale souhrou historických okolností se v dlouhodobějších horizontu prosadila právě koncepce osobního počítače vyvinutá firmou IBM - na bázi procesoru od firmy Intel a s operačních systémem od tehdy zcela neznámé firmy Microsoft.

Co PC vyřešilo?

Nástup skutečně osobních počítačů, které by jejich uživatelé měli jen a jen pro sebe, skutečně vyřešil mnohé z tehdejších problémů. Zejména vyřešil obavy uživatelů z toho, že se musí s někým o něco dělit. Díky neustále rostoucím možnostem technologií také dokázal poskytnout uživatelům čím dál tím větší výpočetní sílu a postupně zavést i výraznější komfort - časem nastoupila grafická uživatelská rozhraní (GUI, v podobě systému Windows), která učinila ovládání počítače podstatně intuitivnějším, na bázi principu "ukaž na to co chceš". Obecně tak došlo k tomu, že počítače se začaly více přizpůsobovat povaze a naturelu svých uživatelů. To následně umožnilo, aby se okruh uživatelů osobních počítačů rozšířil i o takové uživatele, kteří nebyli příliš ochotni či dokonce schopni učit se složité ovládání, různé kryptické příkazy apod. I dnes sice mají mnozí lidé pocit, že ovládání osobních počítačů a práce s nimi jsou příliš složité a že počítače málo vychází vstříc jejich potřebám. Přesto je to zásadní rozdíl oproti stavu, který panoval před nástupem osobních počítačů. Na druhou stranu lze očekávat, že u budoucích počítačů pro osobní použití dojde k neméně zásadním změnám - ke zvukovému rozhraní a ovládání počítače hlasem, s využitím rozpoznávání řeči prvků umělé inteligence.

Za jakou cenu?

Změna, kterou osobní počítače způsobily, byla v mnoha aspektech zásadní. S určitou dávkou nadsázky lze říci, že jejich nástup byl přeskokem od jednoho extrému ke druhému, což sice vyřešilo některé chyby charakteristické pro jeden extrém, ale pouze za cenu zavedení nových problémů, charakteristických pro druhý extrém. O jaké extrémy se ale jedná?

Jde o to, že až do nástupu osobních počítačů byla všechna data a všechny aplikace (stejně jako další systémové i jiné zdroje) soustředěna na jednom místě, konkrétně na střediskovém počítači, a uživatelé k nim přistupovali na dálku, z terminálu u kterého se právě nacházeli. Jakmile však nastoupily osobní počítače, došlo k zásadní změně - vše se muselo přestěhovat až přímo k jednotlivým uživatelům, na jejich osobní počítače. To sice posílilo pocit uživatelů, že mají vše potřebné jen a jen pro sebe, ale na druhou stranu to vyvolalo mnoho nových problémů. Dokud totiž bylo vše soustředěno na jednom místě, stačilo případné problémy či nejrůznější "servisní úkony" řešit jedenkrát (přímo na střediskovém počítači). Jakmile bylo vše náležitě zreplikováno a umístěno u každého jednotlivého uživatele na jeho osobním počítači, muselo se vše řešit tolikrát, kolik bylo uživatelů a jejich osobních počítačů. A jak se záhy ukázalo, právě tento aspekt se začal pořádně prodražovat. Jednorázové pořizovací náklady na osobní počítače sice postupně klesaly, ale náklady na jejich udržování v řádném provozuschopném stavu (často označované také jako náklady na "vlastnění", neboli TCO, zkratkou od "Cost of ownership") neustále rostly. Natolik, že si vynutily další koncepční změny - určitý odklon od extrému "každý má vše jen pro sebe", který osobní počítače původně zavedly. Došlo tak na postupné hledání určité rovnovážné polohy mezi oběma extrémními polohami ("vše jen pro sebe" a "vše je společné").