Jak vypadá konvergovaná síť?

Jednotná komunikační infrastruktura, která se prosazuje v důsledku konvergence, má stále více povahu datové sítě, fungující způsobem který je charakteristický pro protokol IP. Tedy na principu přepojování paketů (neboli: paketového přenosu) a na bázi "maximální snahy, ale nezaručeného výsledku". Jak se stále více ukazuje, i na takto fungující infrastruktuře je možné úspěšně poskytovat služby charakteru hlasových služeb, které dříve vyžadovaly infrastrukturu fungující na principu přepojování okruhů a garantující vyhrazenou přenosovou kapacitu. Důvodem je skutečnost, že se dále zdokonalují techniky komprese, díky kterým hlasové přenosy dokáží vystačit se stále menší přenosovou kapacitou, a stávají se také stále méně citlivé na různá zpoždění při přenosech. Na druhé straně konvergované sítě vychází vstříc hlasovým přenosům tím, že zvyšují svou celkovou přenosovou kapacitu, díky čemuž dále klesá pravděpodobnost, že by v okamžiku momentální potřeby nebyla dostatečná kapacita k dispozici a muselo dojít k zahození nebo alespoň k pozdržení přenášených dat.

Pokud jde o přenosové protokoly, zde u konvergovaných sítí celkem jednoznačně dominuje protokol IP z rodiny protokolů TCP/IP, jako jednotný "substrát", který z jedné strany může být efektivně implementován nad jakoukoli fyzickou přenosovou infrastrukturou (optickými vlákny, dvoubodovými spoji, bezdrátovými spoji atd.). Protokol IP přitom díky své koncepci vytváří jednotnou vrstvu s homogenními vlastnostmi nad různými fyzickými přenosovými technologiemi, která mohou mít svá specifika a všelijaké odlišnosti (ovšem díky jejich překrytí si to protokoly vyšších vrstev včetně aplikací nemusí vůbec uvědomovat). Velkou předností protokolu IP je také jeho standardizace a zvládnutí snad všemi výrobci, což zaručuje dostatečnou úroveň interoperability produktů různých výrobců. Protokol IP je také vhodnou a perspektivní platformou pro vytváření nových aplikací.

Významnou vlastností protokolu IP je skutečnost, že funguje na nespolehlivém principu. To samozřejmě neznamená, že by samovolně zahazoval či ničil nějaká data - znamená to pouze, že když už k nějaké takovéto situaci dojde, nestará se sám o nápravu, poškozená data jednoduše zahodí a pokračuje dál. Vychází totiž z předpokladu, že o nápravu se nejlépe postará ten, komu data budou scházet a kdo uzná za potřebné si vyžádat jejich opakované odeslání. Mnoho aplikací, například multimediálních, však raději dá přednost ztrátě dat na úkor zdržení, které by nutně nastalo, kdyby se ztracená data musela přenášet znovu. Důležité přitom je, že nespolehlivý charakter protokolu IP umožňuje aplikacím vybrat si zda spolehlivost chtějí nebo nechtějí, a pokud se rozhodnou že ji nechtějí, nemusí nést režii která je se zajištěním spolehlivosti spojena. To je také jeden z významných zdrojů efektivnosti konvergovaných sítí oproti tradičním telekomunikačním sítím, které se vždy snažily fungovat spolehlivě (i za cenu zbytečně vynaložené režie, která je s tím spojena).

Protokol IP má však i některé nevýhody, které se zákonitě přenáší i na konvergované sítě které jsou na něm založeny. Jde zejména o chybějící podporu kvality služeb, v důsledku čehož se tento protokol chová stejným způsobem ke všem přenosům - žádnému nedává přednost před jiným, a pokud jeho síly nestačí (například kvůli dostupné přenosové kapacitě), krátí všechny přenosy rovnoměrně, tj. všem ubírá stejně. Přidat podporu kvality služeb sítím, které fungují na bázi protokolu IP, je možné, ale zdaleka ne optimální - již jen proto, že příslušná řešení zatím nejsou tak široce podporována. Jednou z možností je použití transportního protokolu RTP (Real Time Protocol) a protokolu RSVP (Reservation Protocol). Jde ale o řešení které se určitým způsobem vrací k sítím fungujícím na principu přepojování okruhu, protože vyžaduje rezervování (vyhrazení) určité přenosové kapacity pro ty přenosy, které mají mít prioritu. Dalším možným řešením jsou takové přístupy, které jednotlivé přenášené pakety doslova "označkují", neboli opatří určitými příznaky které vypovídají o prioritě, kterou by při svém přenosu měly mít. Na tomto principu funguje tzv. tag switching či protokol MPLS.