Když se server stane osobním,
aneb personální server Z-Stor firmy Zenith Data Systems
První místo v kategorii síťových produktů v soutěži CeBIT Highlights, konané na letošním CeBIT-u v Hannoveru, získal personální server Z-Stor firmy Zenith. Když jsem se o něm zmiňoval ve své reportáži z tohoto veletrhu jako o zajímavé a především nové myšlence, která si jistě zaslouží další pozornost, končil jsem slovy: "snad se setkáme i na stránkách Computerworldu s podrobnější recencí ....". Tuzemské zastoupení konsorcia Bull (které je vlastníkem firmy Zenith) to pochopilo správně jako výzvu, a tak zmíněný server časem přistál i na mém stole, zapůjčený k praktickému vyzkoušení. Zde jsou mé dojmy.
Budete-li si chtít koupit nový počítač a sami si jej odvézt domů, počítejte s tím, že kromě několika menších krabic s příslušenstvím (například s klávesnicí) dostanete jednu větší krabici s vlastním počítačem, a jednu ještě větší krabici s monitorem. Takže si na to raději vemte auto. Ale když budete kupovat personální server Z-Stor firmy Zenith Data System, zvládnete to i bez auta. Dostanete totiž jen jednu krabici, kterou bez problémů unesete sami. K Z-Storu totiž nedostanete ani monitor, ani klávesnici. Byly by zbytečné.
Na úvod malé odbočení
Jak je vůbec možné, že personální server Z-Stor nepotřebuje ani klávesnici ani monitor? Odpověď je třeba hledat v samotné podstatě věci, neboli v tom, co je a k čemu je určen produkt, pro který firma Zenith musela vymyslet i zcela nové označení. A také v tom, proč se rozhodla spojit dva termíny, které si ve své podstatě odporují: substantivum "server" totiž označuje počítač, který v prostředí počítačové sítě poskytuje své služby všem, kteří o ně mají zájem a jsou k jejich využití oprávněni, zatímco adjektivum "personální" přisuzuje výhradní vlastnictví jen jednomu uživatelskému subjektu. Zapomeňme nyní chvíli na přívlastek "personální" a dívejme se na Z-Stor jako na počítač, optimalizovaný pro roli vyhrazeného (neboli: dedikovaného) file serveru v lokálních sítích. Ty jsou dnes v zásadě dvojího druhu: lokálními sítěmi serverového typu a lokálními sítěmi typu peer-to-peer. Rozdíly mezi nimi bychom mohli hledat a nacházet ve více různých směrech, pro vymezení "příslušnosti" serveru Z-Stor však pro nás budou podstatné následující tři odlišnosti:
- lokální sítě serverového typu (mezi které patří například sítě Novell NetWare, LAN Manager a další) mohou sloužit potřebám většího počtu uživatelů než lokální sítě typu peer-to-peer (kterými jsou například sítě Lantastic, NetWare Lite, Personal NetWare a další). Ty jsou totiž zamýšleny pro velmi malé sítě, s několika málo uzly (například se dvěma, třemi, čtyřmi apod.), a "nafukovat" je lze jen velmi omezeně (například jen do dvaceti uzlů apod.). Naproti tomu lokální sítě serverového typu mohou být dimenzovány i pro desítky až stovky uzlů, resp. současně pracujících uživatelů.
- pořizujete-li si server pro lokální síť serverového typu, musíte pro něj zakoupit vhodný síťový operační systém (například Novell NetWare 3.12 či 4.01). Jeho cena přitom bude závislá na počtu uživatelů, kteří budou moci využívat služby tohoto serveru současně. Síťové programové vybavení, které budete potřebovat na jednotlivých pracovních stanicích sítě, k tomu obvykle dostanete zdarma. Veškeré náklady na síťový SW se tak soustřeďují do nákladů na operační systém serveru, a nemají aditivní charakter - nemůžete si libovolně přikupovat licence pro další uživatele (v zásadě jedinou možností je upgrade stávající verze na verzi pro vyšší počet uživatelů, pokud výrobce tuto možnost nabízí). Naproti tomu v lokálních sítích typu peer-to-peer platíte za každého uživatele, resp. za každou pracovní stanici sítě zvlášť. Rozšíříte-li svou síť o další pracovní stanici, jednoduše pro ni přikoupíte další licenci potřebného síťového softwaru.
- lokální sítě serverového typu jsou obecně náročnější na instalaci a nejrůznější "softwarovou" údržbu a správu. Své vyžaduje i podpora většího počtu uživatelů, takže tyto sítě obvykle "uživí" na plný úvazek patřičně vyškoleného a znalého správce. Naproti tomu lokální sítě typu peer-to-peer se zcela záměrně přizpůsobují situaci, kdy dostatečně zkušený správce není k dispozici, resp. nevyplatí se jej najímat, a tak si místo něj vše potřebné zařizují samotní koncoví uživatelé, kteří vůbec nemusí být "odborníky přes počítače". Sítě peer-to-peer se tomu přizpůsobují tak, že v maximálně možné míře zjednodušují veškeré úkony, potřebné k jejich provozu a správě.
Co je Z-Stor?
Nyní, po tomto poněkud delším odbočení, si již můžeme mnohem lépe a přesněji naznačit, čím vlastně je personální server Z-Stor: v rámci trendu k takovým řešením peer-to-peer sítí, která mají být plně zvládnutelná koncovými uživateli a nemají vyžadovat účast odborníků, představuje pokus jít ještě o kus dál, než je v dnešní době běžné.
Vychází přitom z přesvědčení, že čistě softwarové "odstínění" koncových uživatelů od nástrah a specifik peer-to-peer sítí vyčerpalo své možnosti, a dále je možné jít již jen cestou, využívající současně i určité hardwarové podpory, šité na míru konkrétnímu účelu a konkrétním programovým prostředkům. Tedy neprodávat uživatelům pouze programový produkt, který si podle návodu sami nainstalují na takový hardware, který již mají k dispozici resp. který si zvolí sami, ale nabídnout jim řešení, tvořené kombinací hardwaru a softwaru. Takovou kombinací, kterou výrobce dokáže vhodně skloubit a využít způsobem, který by při čistě softwarovém řešení nebyl vůbec možný.
Pokud bychom ale právě naznačenou zásadu aplikovali důsledně, znamenala by dodávat lokální sítě vždy celé, včetně všech serverů a pracovních stanic, veškerého softwaru a hardwaru, metodou "na klíč". Pro výrobce to jistě je lákavé, ale nikoli pro uživatele, kteří mnohdy již nějaké počítače mají, a chtějí je využít. Autoři Z-Storu se proto rozhodli pro kompromis: dodat "na klíč" jen tu nekritičtější část sítě, u které nejvíce záleží na vzájemné souhře softwaru a hardwaru - síťový server. Ačkoli je to v sítích peer-to-peer spíše výjimkou než pravidlem, rozhodli se pro server dedikovaný, neboli takový, který kromě svého fungování v roli serveru již neslouží současně i jako pracovní stanice. Tímto rozhodnutím si totiž otevřeli cestu pro takové přizpůsobení použitého hardwaru, které nemusí brát v úvahu potřeby provozování nejrůznějších aplikací, a může se plně soustředit na podporu funkcí serveru.
Pokud jde o systémovou platformu, zde se autoři Z-Storu rozhodli jít na jistotu - jako základní operační systém počítače zvolili Novell DOS 7 (další vývojovou verzi bývalého DR DOSu, který nyní vlastní a vyvíjí firma Novell), a jako síťovou nadstavbu, zajišťující potřebné síťové funkce, zvolili systém Personal NetWare, který taktéž pochází od firmy Novell (a je nástupcem peer-to-peer sítě NetWare Lite, se kterou firma Novell v této kategorii začínala).
Kombinací dvou softwarových produktů od téhož výrobce si autoři Z-Storu pojistili jejich dostatečnou vzájemnou kompatibilitu. Svou roli přitom jistě sehrály komerční vztahy mezi firmami Zenith a Novell, i ochota samotné firmy Novell podporovat vývoj takovýchto řešení "na klíč". Ta se konkrétně projevila i v tom, že obě firmy založily společnou iniciativu Desktop Workgroup Computing Initiative, a samotný Z-Stor byl vyvinut v jejich spolupráci. Také díky tomu mohly být do celkového softwarového řešení serveru Z-Stor zapracovány prvky, účinně využívající existující hardwarovou podporu, a schopnosti samotného Personal NetWaru mohly být doplněny "na míru šitými" doplňky, které jsou se serverem dodávány jako tzv. rozšiřující služby (Z-Stor Extended Services).
Jaké výhody přináší zvolené řešení?
Jednou z konkrétních výhod zvoleného řešení je skutečnost, že personální server Z-Stor může mít již od výrobce předinstalován veškerý potřebný software, a být připraven k okamžitému spuštění. Po uživateli se pak požaduje již jen to, aby Z-Stor dokázal vybalit, připojit jej k ostatním počítačům sítě, přivést k němu napájení (volitelně 110 nebo 220 V), a zapnout jej. O ostatní se pak již Z-Stor postará sám.
Další výhodou je schopnost personálního serveru přizpůsobit se automaticky a bez účasti uživatele případným změnám své konfigurace. Z-Stor je totiž připraven i na to, že si jej uživatel bude rozšiřovat - že si například přikoupí další disk, disketovou mechaniku, mechaniku CD-ROM, kartu PCMCIA s modemem apod. Ty pak stačí velmi jednoduše připojit k předem připraveným konektorům (a zasunout do volných šachet v horní části skříňky serveru), načež Z-Stor si sám zajistí potřebné změny ve své softwarové konfiguraci, aby mohl s těmito zařízeními pracovat. Takže ani k případnému pozdějšímu dovybavení svého serveru nejspíše nebude koncový uživatel potřebovat spolupráci odborníka.
Další zajímavou výhodou personálního serveru Z-Stor je jeho vysoká odolnost vůči různým výpadkům. Vhodnou spoluprací softwarových a hardwarových prostředků dosáhli autoři toho, že server neustále monitoruje svůj vlastní provoz, a pokud dojde k závěru, že něco není v pořádku (například že došlo k jeho "zamrznutí" či jiné nestandardní situaci), sám sebe tzv. přebootuje. Dělá to navíc tak inteligentně, že uživatelé to ani nemusí poznat, protože server jim po svém novém startu sám automaticky obnoví přerušené spojení.
A proč vlastně nemá Z-Stor ani monitor, ani klávesnici? Nemá je proto, že by jich nemělo být nikdy zapotřebí. Ve většině případů si Z-Stor dokáže poradit sám, bez spoluúčasti uživatele. A pokud uživatel přeci jen potřebuje sám z vlastní iniciativy provést nějaké zásahy do softwarové konfigurace svého serveru - například při vytváření nových uživatelských účtů, definování přístupových práv, změně jména serveru či pracovních skupin apod. - má za tímto účelem k dispozici programové prostředky, které mu umožňují provádět vše "na dálku", z kterékoli pracovní stanice. Tyto programové prostředky jej přitom současně "vedou za ruku", aby si případnými chybnými zásahy nezpůsobil nepříjemná překvapení.
A proč je vlastně Z-Stor řešen jako vyhrazený (dedikovaný) server, což v sítích peer-to-peer není příliš častým jevem? Důvod je vcelku zřejmý, a už jsme na něj narazili - nemusí-li pamatovat na možnost, že si na něm některý uživatel bude chtít provozovat také své aplikace, může být "šit na míru" své roli serveru. Jelikož pak nepotřebuje ani monitor ani klávesnici, může být i dostatečně laciný na to, aby si jej uživatelé mohli dovolit provozovat jen jako vyhrazený server.
Konfigurace personálního serveru Z-Stor V úhledném kvádru světle šedivé barvy o rozměrech 291 x 198 x 275 mm (viz obrázek), který je personálním serverem Z-Stor, se nachází:
- procesor Cyrix 486SLC, pracující s taktovací frekvencí 25 MHz, s 1 KB interní cache paměti,
- 2 MB paměti RAM, kterou není možné rozšiřovat,
- pevný disk IDE, s kapacitou 210 MB (jde-li o Z-Stor Model 400), resp. 540 MB (jde-li o model 1000). Programem STACKER, který je standardní součástí instalovaného operačního systému Novell DOS 7, je tento disk zkomprimován, takže jeho efektivní kapacita je zhruba dvojnásobná. V případě delšího nepoužívání (konkrétní dobu lze nastavit) je z důvodu úspory energie otáčení disku automaticky vypínáno.
- řadič rozhraní SCSI-2, tvořený obvodem Adaptec AIC6260, zaintegrovaným přímo do systémové desky (motherboardu). Je určen pro připojování dalších rozšiřujícíh komponent (viz dále)
- řadič sítě Ethernet, tvořený obvodem AT-LANTIC firmy National Semiconductor, zaintegrovaným přímo do systémové desky. Na tento řadič jsou napojena dvě síťová rozhraní: standardní rozhraní 10 Base T pro rozvody na bázi kroucené dvoulinky, a dále rozhraní AAUI (neboli Apple AUI). Tato dvě rozhraní jsou přitom alternativní, a nelze je využívat obě současně. Z-Stor přitom dokáže sám rozpoznat, které z nich je používáno.
- rozhraní PCMCIA typu II (verze Release 2.0), do kterého by mělo být v zásadě možné instalovat libovolné rozšíření na příslušném typu karty PCMCIA. V průvodní dokumentaci k serveru Z-Stor se ovšem uvádí, že kvůli možnosti automatické softwarové konfigurace serveru jsou podporovány jen některé konkrétní PCMCIA karty. Jmenovitě uváděny jsou PCMCIA karty se síťovým adaptérem pro Token Ring a karty s modemem.
- obousměrné paralelní rozhraní (umožňující připojení tiskárny, nebo připojení pracovní stanice prostřednictvím paralelního kabelu).
Serveru Z-Stor naopak zcela chybí videokarta (resp. řadič zobrazovací jednotky) , řadič klávesnice, sériové porty, a také jakékoli volné ISA či EISA sloty.
Základním operačním systémem serveru Z-Stor je Novell DOS 7. Ten je nainstalován již výrobcem, a to v takovém rozsahu, jaký je skutečně zapotřebí k provozu celého počítače - tedy nikoli v plné konfiguraci (instalovány nejsou například prostředky pro souběžné provozování více úloh, které nejsou zapotřebí). Nad tímto operačním systémem je pak provozována nadstavba, kterou je síťový operační systém Personal NetWare, pocházející taktéž od firmy Novell. Z něj je na počítači Z-Stor nainstalována ta jeho část, která zajišťuje fungování počítače v roli vyhraženého (dedikovaného) serveru. Součástí dodávky serveru Z-Stor je pak ještě jedna další licence síťového operačního systému Personal NetWare. Ta je určena pro nainstalování na jednom dalším počítači (pracovní stanici). Tím může být například notebook, ale obecně jakýkoli počítač.
Možnosti připojování pracovních stanic
Má-li Z-Stor plnit funkci dedikovaného serveru v peer-to-peer síti, pak samozřejmě musí být možné jej nějakým způsobem připojit na již existující či právě budované síťové rozvody. Nebo, má-li jít jen o nejmenší možnou síť, tvořenou jím samým a jedinou další pracovní stanicí, měl by umožňovat co možná nejjednodušší a nejefektivnější připojení této pracovní stanice. V tomto ohledu nabízí Z-Stor následující možnosti:
- možnost připojení jedné pracovní stanice přes paralelní rozhraní. Za tímto účelem je v příslušenství serveru obsažen paralelní kabel, který se z jedné strany připojí k paralelnímu rozhraní serveru Z-Stor, a z druhé strany k paralelnímu rozhraní druhého počítače (pracovní stanice).
- možnost připojení jedné pracovní stanice přes rozhraní 10 Base T. K tomuto účelu je nutné použít příslušný kabel na bázi kroucené dvoulinky, který se z jedné strany zasune do rozhraní 10 Base T na straně serveru Z-Stor, a z druhé strany do téhož rozhraní druhého počítače. Zde je ovšem nutné si uvědomit, že k tomu je zapotřebí jinak zapojený kabel, než jaký se běžně používá k připojování uzlových počítačů k tzv. rozbočovačům (hub-ům). Kabel, který potřebujete, je tzv. překřížený kabel, a ve standardním příslušenství Z-Storu jej nenajdete.
- možnost připojení serveru Z-Stor k síťovému rozbočovači, ke kterému pak jsou připojovány jednotlivé pracovní stanice, případně další rozbočovače. Zde vystačíte s běžným (nepřekříženým) kabelem 10 Base T, který z jedné strany zasunete do příslušného rozhraní serveru Z-Stor, a z druhé strany do kteréhokoli z volných portů rozbočovače.
- možnost připojení serveru Z-Stor k rozvodům, realizovaným koaxiálním kabelem (buď tzv. tenkým, dle standardu 10 Base 2, nebo tzv. tlustým, podle standardu 10 Base 5). V obou případech budete potřebovat "převodní krabičku", tzv. transceiver, uzpůsobený příslušnému druhu koaxiálního kabelu. Nikoli ovšem některým z běžných, protože ty jsou ze strany počítače obvykle uzpůsobeny pro rozhraní AUI (Attachment Unit Interface), zatímco server Z-Stor je vybaven rozhraním AAUI (Apple AUI, označovaným také jako tzv. FriendlyNet rozhraní). Potřebný druh transceiveru v příslušenství Z-Storu nenajdete. Firma Zenith jej samozřejmě nabízí jako volitelný doplněk, který ovšem již není v ceně vlastního serveru.
- možnost připojení serveru Z-Stor k síťovým rozvodům sítí Token Ring. Tato možnost je zprostředkovávána existencí rozhraní PCMCIA, do kterého lze příslušný adaptér pro Token Ring nainstalovat.
- možnost připojení vzdálené pracovní stanice prostřednictvím komutovaných linek veřejné telefonní sítě. Tato možnost je opět zprostředkovávána existencí rozhraní PCMCIA, do kterého lze nainstalovat PCMCIA kartu s modemem.
Na právě vyjmenovaných možnostech je velmi zajímavá a důležitá skutečnost, že zdaleka ne všechny se vzájemně vylučují. Například možnost přístupu přes modem se samozřejmě vylučuje s možností zapojení do sítě Token Ring (protože PCMCIA rozhraní je jen jedno). Ale například možnosti připojení přes paralelní rozhraní, přes modem a přes síť Ethernet se navzájem nevylučují. Je proto možná i taková situace, kdy Z-Stor je trvale připojen k existujícím síťovým rozvodům sítě Ethernet, vedle toho čeká na telefonické zavolání vzdálené pracovní stanice, která se na něj může napojit prostřednictvím modemu, a kromě toho může kdykoli přijít i další uživatel, a připojit si k serveru například svůj notebook přes paralelní rozhraní. Podstatné přitom je, že všichni uživatelé takto připojených stanic mohou pracovat se serverem současně.
Z pohledu technického řešení je zajímavé, že právě popsaná možnost neznamená, že by všechny tři možné vstupy (po síti, přes paralelní rozhraní a po modemu) byly chápány jako samostatné sítě (mj. i s vlastními síťovými adresami), a byly vzájemně propojeny interním směrovačem. Místo toho je v serveru Z-Stor použit speciální ovladač, označovaný příznačně jako MUX (resp. Multiplexor), který se na všechny tři své vstupy dokáže dívat stejně, jako kdyby přicházely z jediného zdroje (přesněji tvořily jedinou síť).
Základní služby serveru Z-Stor
Uživatele, který o koupi personálního serveru Z-Stor uvažuje, budou samozřejmě velmi zajímat jeho služby. Co přesně tedy server Z-Stor nabízí svým klientům?
V zásadě lze říci že všechno to, co nabízí kterýkoli server peer-to-peer sítí na bázi Personal Netwaru firmy Novell:
- základní službou je tzv. file serving, neboli sdílení souborů. Z-Stor zde vystupuje v roli file serveru, a jednotlivé pracovní stanice mohou transparentně sdílet všechny, nebo jen některé jeho disky, resp. na nich umístěné soubory. Samotný Z-Stor si své pevné disky, diskety a CD-ROM disky přiřazuje na svá logická zařízení (jednotky) takto:
- A: volitelná disketová jednotka 3 1/2"
- B: volitelná disketová jednotka 5 1/4"
- C: interní pevný disk (dle modelu buď 210 MB, nebo 540 MB)
- D: první volitelný disk SCSI
- E: druhý volitelný disk SCSI
- R: první volitelná jednotka CD-ROM
- S: druhá volitelná jednotka CD-ROM
Další službou je tzv. print serving, neboli možnost sdílení tiskárny, připojené k serveru Z-Stor. Jelikož tento je vybaven pouze jedním paralelním rozhraním, v úvahu připadá pouze sdílení jedné tiskárny, připojené právě k tomuto portu. Tím se ale současně vylučuje použití paralelního portu k jiným účelům - například pro připojení pracovní stanice.
Kromě toho mají uživatelé samozřejmě k dispozici i všechny ostatní služby, které Personal NetWare nabízí, včetně prostředků pro správu sítě - například pro vytváření nových uživatelských účtů, přidělování přístupových práv apod.
Rozšířené služby serveru Z-Stor
Personální server Z-Stor a jeho programové vybavení však nabízí také některé další služby, které běžná implementace síťového operačního systému Personal NetWare neposkytuje.
Jde zejména o celou skupinu služeb, které se snaží kompenzovat skutečnost, že server nemá vlastní konzoli (tj. vlastní klávesnici a monitor). Například takové příkazy operačního systému, jako CHKDSK či FORMAT, totiž není možné spustit na přesměrované diskové jednotky (tj. spustit je na pracovní stanici tak, aby pracovaly na discích, které se ve skutečnosti nachází na serveru). Server Z-Stor proto nabízí mj. i možnost, kterou by bylo možné označit jako vzdálené přihlašování (remote login) - díky té je možné spouštět z pracovních stanic systémové příkazy a aplikace, které pak ve skutečnosti běží na samotném serveru. Další prostředky a mechanismy pak umožňují provádět i některé další zásahy v softwarové konfiguraci, které při nejlepší vůli nebylo možné plně zautomatizovat - například volbu typu rámců, které má server používat pro komunikaci se svými klienty apod. Vše je přitom "zabaleno" do úhledného balíčku a uživateli předkládáno ve formě utility, kterou si může spustit na své pracovní stanici. Tato utilita, označovaná jako ZES (Zenith Extended Services), existuje jak v provedení pro prostředí DOS-u, tak i v "okenní" variantě pro MS Windows, a je ve své podstatě nadstavbou nad síťovým operačním systémem Personal NetWare.
Za explicitní zmínku jistě stojí i následující rozšíření, zprostředkovávané službami ZES. Týká se sdílení magnetických páskových jednotek (streamerů), používaných pro potřeby zálohování. Většina takovýchto zařízení, které jsou běžně v prodeji (a dnes již i za poměrně přijatelné ceny) je totiž schopna pracovat pouze "v lokálu", a nikoli v síťovém prostředí. Příslušný zálohovací software totiž vyžaduje, aby pásková jednotka byla instalována na tom počítači, který má být zálohován, a nepodporuje sdílení takovéhoto zařízení, které by bylo ve skutečnosti umístěné na serveru. Rozšířené služby ZES se snaží tento handicap obejít tak, že emulují tzv. ASPI ovladač na pracovní stanici sítě. Zálohovacímu programu přitom vytvářejí iluzi, že pracuje přímo s lokální páskovou jednotkou, ale ve skutečnosti veškerou jeho komunikaci s touto páskovou jednotkou přesměrovávají na server, kde se tato jednotka ve skutečnosti nachází.
Mezi rozšířené služby serveru Z-Stor patří i dříve citovaná schopnost detekce výpadků a nestandardních situací, a automatického zotavení z nich. Vše je zařízeno velmi jednoduše: na systémové desce (motherboardu) je zaintegrován čítač, čítající k nule. Jakmile k ní dočítá, zresetuje celý server, a s tím zajistí i nové natažení celého operačního systému a všech jeho nadstaveb (neboli provede tzv. reboot). Za normálních okolností k tomu ovšem nedochází, protože systémový software serveru Z-Store (tj. již samotný Novell DOS i Personal NetWare) je upraven tak, aby jednou za každých 5 sekund čítač zinicializoval. Teprve v případě, že se tak nestane do cca 32 sekund, čítač sám dočítá k nule a zresetuje počítač.
Možnosti rozšiřování
Potenciální zájemce o personální server Z-Stor jistě bude také zajímat, jaké jsou možnosti jeho dalšího rozšiřování. Z úvodních odstavců již víme, že všechna případná rozšíření by měla být maximálně "bezbolestná", tak aby si je dokázal provést sám i běžný koncový uživatel. Jaké ale jsou konkrétní možnosti rozšiřování? diskovou kapacitu je možné zvyšovat přidáváním dalších pevných disků. Musí to ovšem být pevné disky s rozhraním SCSI. Ačkoli to v průvodní dokumentaci není příliš zdůrazňováno, Z-Stor dokáže využít jen tři různé kapacity pevných SCSI disků: 250 MB, 500 MB a 1 GB. Důvodem je zřejmě možnost automatické změny softwarové konfigurace, která se nedokáže přizpůsobit zcela libovolné kapacitě.
Každý nově přidaný SCSI disk, na kterém Z-Stor nenajde svůj vlastní "podpis", si při prvním spuštění sám "zabydlí" - sám si na každém z nich vytvoří jeden logický oddíl (partition) maximální velikosti, disk naformátuje a zkomprimuje programem STACKER (čímž efektivně zdvojnásobí jeho kapacitu).
Použít přitom lze jak pevné disky o průměru 5 1/4", tak i 3 1/2". Instalují se do předem připravené šachty v horní části serveru, která je přístupná zezadu odklápěcími vrátky, a zepředu je opatřena záslepkami. Pro disky 3 1/2" je dodáván tzv. rámeček, do kterého lze diskovou jednotku upevnit a rámeček pak zasunout do šachty šířky 5 1/4". Připraveny jsou zde jak potřebné napájecí vodiče se standardními konektory, tak i "kšandy" s konektory SCSI. Přidávat je možné také mechaniky CD-ROM, s rozhraním SCSI.
K serveru je možné připojit i disketovou mechaniku. V průvodní dokumentaci je ovšem citována jen možnost připojení jediné dvojité mechaniky (tzv. kombo mechaniky), která obsahuje oba druhy disketových jednotek (5 1/4" i 3 1/2").
Omezujícími podmínkami u všech tří výše uvedených možností jsou jen dvě volné zásuvné pozice v příslušné šachtě - tam tedy lze například instalovat dve pevné disky SCSI, nebo jeden pevný disk a jednu mechaniku CD-ROM apod.
Další možnosti nabízí zabudované rozhraní PCMCIA. V souvislosti s ním průvodní dokumentace uvádí, že jsou podporovány jen takové karty, které jsou certifikovány od firmy Zenith Data Systems (a těmi jsou zatím prý jen některé modemové karty a karty s adaptéry Token Ring). Důvodem jsou zřejmě problémy s následnou automatickou konfigurací serveru, kdyby se k němu připojila jakákoli PCMCIA karta (například s pevným diskem).
Pokud jde o operační paměť a procesor, zde je Z-Stor nekompromisní - žádné rozšiřování ani úpravy zde nepřipadají v úvahu. Cesta nevede ani přes případné přidávání běžných rozšiřujících karet pro počítače PC, protože Z-Stor na své systémové desce žádné volné sloty nemá.
Praktické zkušenosti
Reklamní letáky, které jsem k zapůjčenému personálnímu serveru Z-Stor dostal, uvádí že pro jeho plné uvedení do provozu stačí v průměru 28 minut. Chvíli jsem přemýšlel o tom, jak důkladně musí být firemní krabice zabalena, aby samotné vybalení serveru mohlo trvat tak dlouho - protože pak již skutečně zbývá jen postavit Z-Stor na stůl, zapojit jej do sítě, přivést k němu napájení a zapnout jej. Pak jsem si ale o kus dál přečetl, že v oněch 28 minutách je započítáno i nainstalování Personal NetWaru na jednu další stanici. Pak je ten odhad vcelku realistický.
Jinak samotný Z-Stor skutečně dostál reklamním sloganům, které jej doprovázejí. Skutečně stačilo jej vybalit, zapnout a začít používat. V tomto ohledu fungoval bez problémů. Zkusil jsem také k němu připojit pevný SCSI disk o kapacitě 1 GB, a také zde Z-Stor nezklamal - opravdu stačilo zmíněný disk jen připojit ke SCSI konektorům a k napájecím konektorům, a pak počítač znovu zapnout. Chvíli si s diskem hrál (formátoval jej), sám si jej zkomprimoval, načež v pořádku naběhl a na své jednotce D: nabídl ke sdílení čisté 2 GB.
První problém nastal v okamžiku, když jsem chtěl Z-Stor překonfigurovat tak, aby místo Ethernetových rámců typu 802.3, které využívá implicitně, používal rámce Ethernet_II. Rozšířené služby ZES na možnost změny typu Ethernetových rámců pamatují, a tak jsem se je pokoušel spustit. Příslušná utilita ale ne a ne naběhnout - zkoušel jsem snad všechno možné, ale program vždy nejprve modře vysvítil obrazovku, a pak se "zasekl". Nakonec pomohlo jediné - spustit jej v DOS-ovém okně pod MS Windows, a to ještě pod těmi původními anglickými. Jen ty mu chutnaly natolik, že se rozeběhl.
Další překvapení na mne čekalo, když jsem se konečně propracoval k menu, umožňujícímu nastavit typ Ethernetových rámců. Zde mi totiž byly nabídnuty jen dvě možnosti, původní rámce 802.3, jejichž používání původně zavedla firma Novell ve svých serverových sítích NetWare, a dále rámce typu 802.2, na které v poslední době sama přešla. O rámcích Ethernet_II ani vidu, ani slechu. Autoři Z-Storu zřejmě nepomyslili na to, že by je nějaký uživatel mohl kdy potřebovat - přestože jsou převažujícím typem rámců, používaným v heterogenních Ethernetovských sítích, ve kterých vedle sebe koexistují vedle Novellských serverů i servery na bázi Unixu. Ale to zřejmě nebude typické prostředí, kde bude personální server provozován.
Nicméně nedalo mi to, a začal jsem se podrobněji probírat konfiguračními soubory Z-Storu a zkoumat mechanismus, jakým se se tento server sám konfiguruje. Nebylo příliš těžké najít místo, kde bylo třeba provést příslušnou změnu - Z-Stor totiž používá ovladače ODI, a je vybaven obdobou konfiguračního souboru NET.CFG. Zde jsem potřebnou úpravu provedl, server přebootoval, ten v pořádku naběhl a bez reptání začal používat rámce Ethernet_II.
Přitom mne ale napadla následující otázka: co by se stalo, kdybych při změně konfiguračních souborů "šlápnul vedle" a udělal takovou chybu, že by se s ní samokonfigurující mechanismus Z-Storu nedokázal vyrovnat a server by po svém novém spuštění odmítal komunikovat se svým okolím? Co pak, když nemá ani klávesnici, ani monitor?
Hlavní soubory, řídící start systému (jako AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS) jsou sice chráněny proti přepsání (prostřednictvím přístupového hesla), ale při startu systému se uplatňují i další konfigurační soubory, které již nijak chráněny nejsou - například ten, který je obdobou souboru NET.CFG a definuje vlastnosti ovladače síťové karty. Z-Stor sice pamatuje na případ, kdyby tento soubor zcela chyběl a pak si jej dokáže zrekonstruovat, ale již například nepočítá s možností, že někdo pouze pozmění jeho obsah a udělá přitom chybu. Takže není až tak těžké odříznout si hlavní přístupovou cestu k serveru. Naštěstí ale mohou být k dispozici i další přístupové cesty - nefunguje-li síťové rozhraní, může být stále ještě možné domluvit se se serverem z pracovní stanice, připojené k paralelnímu portu, případně přes modem v PCMCIA kartě. Avšak ani v případě, kdy žádná z těchto cest není průchodná, není ještě vše ztraceno. V souboru AUTOEXEC.BAT, který je vcelku dostatečně chráněn proti přepisu, jsou zabudována účinná zadní vrátka (tzv. trapdoor): jednou z prvních věcí, které AUTOEXEC dělá, je že si "osáhne" paralelní port a otestuje, zda je k němu připojen počítač se speciálním servisním programem. Pokud ano, je možné prostřednictvím tohoto programu vstoupit do procesu počátečního zavádění operačního systému na serveru a opravit případné chyby. Zbývá ovšem ještě i případ, kdy se soubor AUTOEXEC.BAT vůbec nedostane ke slovu - pak je to skutečně nepříjemné, neboť Z-STOR je zkonstruován tak, aby mu nebylo možné zavést operační systém (tzv. jej nabootovat) ani z případné diskety (je-li jí vybaven), ani z CD-ROM disku či z pevného disku SCSI. V takovém případě pak již pomůže jen poslední pojistka, kterou je speciální záchranná PCMCIA karta. Z-STOR je totiž schopen se tzv. nabootovat z této karty, a z ní pak provést také obnovu svého zborceného IDE disku, kvůli kterému se normální start systému nechtěl zdařit. Ovšem ani záchranná PCMCIA karta, ani speciální servisní program nejsou součástí běžného příslušenství počítače, ale jsou nástrojem servisních techniků.
Pro koho a k čemu?
Velmi podstatnou otázkou jistě je i to, pro koho a k čemu je personální server Z-Stor vlastně určen.
Odpověď na tuto otázku není těžká, ale je dobré ji podrobněji rozvést:
Pro uživatele přenosných počítačů, zejména notebook-ů, může být Z-Stor zajímavou náhradou tzv. rozšiřujících skříní (docking stations), které po připojení přenosného počítače rozšiřují jeho hardware o další zdroje, jako například pevné disky, streamery apod. Personální server Z-Stor může tyto rozšiřující skříňky ve většině jejich funkcí nahradit. Jeho hlavní výhodou přitom bude to, že není závislý na konkrétním přenosném počítači, zatímco rozšiřující skříňky jsou vždy "šity na míru" konkrétnímu notebooku.
Jedna z možných strategií využití personálního serveru Z-Stor je tedy ta, že si jej budou pořizovat jednotliví uživatelé ke svým přenosným počítačům místo tzv. rozšiřujících skříní. Na tuto svou roli je Z-Stor vcelku dostatečně dimenzován (výkonem procesoru, objemem své operační paměti, objemem diskové paměti), i jednoduchostí připojení jednoho počítače k serveru. Také výrobce zřejmě počítá především s touto alternativou - o čemž svědčí i skutečnost, že svému výrobku dal přívlastek "Personal", a že k němu přidává jednu další licenci Personal NetWaru, k nainstalování na jeden další počítač.
Neméně častým způsobem využití personálního serveru Z-Stor však zřejmě bude i jeho nasazení v malých sítích peer-to-peer, kde bude sloužit více uživatelům současně. Například tam, kde je dosud provozováno několik samostatných a vzájemně nepropojených počítačů, a jejich uživatelé již mají dost neustálého přenášení souborů po disketách z jednoho počítače na druhý, neustálého dohadování o tom, který exemplář souboru je nejaktuálnější apod. Takovýchto skupin uživatelů přitom jistě existuje velmi mnoho, od nejrůznějších malých firem a organizací až po samostatné útvary větších podniků. Zřejmě vždy ale půjde o lidi, kteří počítače používají jako nástroje ke své práci, a nejsou odborníky přes výpočetní techniku. Pak jim jistě přijde vhod cenově únosné řešení typu "plug-and-play", které od nich bude vyžadovat skutečně jen minimální možnou spolupráci při svém uvádění do chodu i při rutinním provozu.
Otázkou ovšem je, zda je Z-Stor dostatečně dimenzován i na úlohu dedikovaného serveru v síti, ve které pracuje více uživatelů - jeho procesor totiž není z nejrychlejších, a 2 MB operační paměti také nejsou mnoho. Zde samozřejmě velmi záleží na konkrétním počtu současně pracujících uživatelů, a zejména pak na způsobu, jakým budou svůj server Z-Stor využívat. Lze si jistě představit situaci, kdy ani dvěma intenzivně pracujícím uživatelům nebude Z-Stor stačit. Stejně tak dobře si ale lze představit, že bez větších problémů vyhoví současným požadavkům třeba i dvaceti uživatelů - například když tito budou mít veškeré své programy přímo na svých pracovních stanicích, a na společném serveru budou sdílet jen některá svá data (například textové soubory, se kterými právě pracují).
Má Z-Stor nějaké nedostatky?
Pokud bych měl personálnímu serveru Z-Stor něco vytknout, pak by to byla především skladba jeho síťových rozhraní. Jeden port na bázi 10 Base T je nezbytností, ale proč proboha rozhraní AAUI, neboli FriendlyNet? I kdyby bylo sebevíce rozšířené ve světě počítačů od firmy Apple, co dělá na serveru, který patří do světa PC-kompatibilních počítačů? Oč užitečnější by bylo rozhraní pro tzv. BNC konektory, používané v sítích s rozvody tenkým koaxiálním kabelem! Případně i standardní rozhraní AUI, pro které dnes existuje nepřeberná škála transceiverů, umožňující napojení snad na všechny možné síťové rozvody, včetně těch optických. Nebo nejlépe všechna tři rozhraní současně.
Za další nedostatek považuji omezený repertoár karet PCMCIA, které server podporuje. I když si zde dovedu představit, že by to mohlo výrazně zkomplikovat schopnost automatické softwarové konfigurace celého serveru. Ale přeci jen by se s tím asi dalo něco dělat, například rozšířit PCMCIA slot (tak, aby pojal karty typu III), a podporoval například i pevné disky v provedení PCMCIA.
Za nebezpečný nedostatek považuji také skutečnost, že Z-Stor není vybaven hodinami reálného času (které vyžadují zálohování vhodnou baterií). V důsledku toho se server po každém svém spuštění "probouzí" o půlnoci na 1. ledna roku 1980, a dokud jej uživatel příslušným příkazem neupozorní, že doba poněkud pokročila, trvá na svém. To pak mj. znamená, že nově vytvářené soubory na jeho discích získávají nesprávné datum, a to pak může velmi nebezpečně pomýlit různé utility, které porovnávají různé verze souborů a hledají mezi nimi nejaktuálnější verze na základě jejich data.
Takže na závěr jednu dobrou radu: nechcete-li se dočkat nemilých překvapení při práci s personálním serverem Z-Stor firmy Zenith Data Systems, raději mu co možná nejrychleji sdělte, že se píše rok 1994. Je to ostatně vhodné i proto, že Z-Stor rozhodně patří do žhavé současnosti, a nikoli do temného pravěku osobních počítačů, do kterého se sám a bez pomoci svých uživatelů pokaždé probouzí.
Z-Stor obsahuje:
- procesor Cyrix SLC486/25 MHz
- 2 MB operační paměti RAM (nelze rozšiřovat)
- pevný disk IDE 210 MB nebo 500 MB, zkomprimovaný programem STACKER
- řadič sítě Ethernet
- řadič rozhraní SCSI-2
- obousměrné paralelní rozhraní
- rozhraní 10 Base T a AAUI (Apple AUI, též: FriendlyNet)
- slot PCMCIA typu II
- veškerý potřebný SW je nainstalován již od výrobce:
- operační systém Novell DOS 7 (vč. programu STACKER 3.1)
- síťový operační systém Personal NetWare firmy Novell
- další SW pro správu serveru (Z-Stor Extended Services)
- automatické rekonfigurace SW při změně HW konfigurace (přidání disků SCSI apod.)
- detekce výpadků a nestandardních situací s automatickým restartem (reboot) a automatickou obnovou přerušených relací
- konfigurace na dálku (z pracovních stanic)
- lze připojit až dvě zařízení s rozhraním SCSI:
- HD 500 MB nebo 1 GB (po komprimaci 1 GB, resp. 2 GB)
- mechaniku CD-ROM
- páskovou jednotku (streamer) 250 MB nebo 1,5 GB
- kombinovanou disketovou mechaniku (combo) 5 1/4" a 3 1/2"
- kartu PCMCIA, obsahující např.
- modem
- adaptér sítě Token Ring
- jednu pracovní stanici lze připojit:
- přes paralelní rozhraní (propojením paralelního rozhraní serveru a pracovní stanice, kabel je v příslušenství serveru)
- přes rozhraní 10 Base T (nutno použít tzv. překřížený kabel, není součástí příslušenství)
- více pracovních stanic:
- v sítích Ethernet s rozvody na bázi kroucené dvoulinky připojením serveru k rozbočovači přes rozhraní 10 BAse T (kabel není součástí příslušenství)
- v sítích Ethernet s rozvody na bázi koaxiálních kabelů (10 Base 2, ev. 10 Base 5) přes transceiver, který se na straně serveru připojuje k rozhraní AAUI (resp. FriendlyNet, není součástí příslušenství).
- v sítích Token Ring prostřednictvím adaptéru Token Ring na kartě PCMCIA (není součástí příslušenství)
- za model 400 (s HD 210 MB): 41 127,- Kč
- za model 1000 (s HD 500 MB): 65 091,- Kč