Síťový CeBIT 1994 (ne)jen ve znamení ATM

Počítačový veletrh CeBIT byl, je a zřejmě i nadále bude především jednou obrovskou show - příležitostí, jak dát o své existenci vědět co možná nejširšímu okruhu lidí, příležitostí utratit opravdu hodně peněz za co možná nejreprezentativnější stánek, a tím názorně demonstrovat prosperitu firmy, která si to může dovolit. Současně s tím je CeBIT i příležitostí k ohromení laické veřejnosti množstvím zvukových i obrazových efektů a příležitostí k uspokojení "sběračů prospektů". Naštěstí má ale CeBIT i druhou, méně "okatou" stránku: setkávají se zde lidé, kteří skutečně rozhodují o věškerém dění v báječném světě počítačů, ale i novináři s odborníky. V neposlední řadě je CeBIT i místem, kde se při jistém úsilí (a někdy i troše štěstí) dají sehnat ty skutečně podstatné a důležité informace. Následující článek se snaží shrnout to významné, co bylo na letošním CeBITu k vidění, slyšení či jen k vytušení na poli počítačových sítí.

Svou loňskou reportáž z CeBITu jsem mohl příznačně nazvat: "Konec bezpáteřního CeBITu". Bylo to proto, že již tehdy se pořadatelé odhodlali k velmi potřebnému kroku, a zajistili vybudování páteřní sítě, propojující oba hlavní "síťové" pavilony CeBITu. Cílem bylo především poskytnout základní konektivitu, a tím umožnit jednotlivým vystavovatelům názorně demonstrovat funkčnost jejich exponátů a schopnost jejich vzájemné interoperability s jinými produkty.

Také v letošním roce byla tato páteřní síť na bázi FDDI (s aktualizovaným názvem News Net 94) na místě a řádné fungovala. Stejně jako vloni však nebyla příliš "vidět" - její propagace byla spíše minimální a velmi nevýrazné byly i pravidelné prezentace, které ji měly návštěvníkům podrobněji přiblížit, ale které se většinou zabývaly spíše obecnými principy sítí. Nejspíše to bylo způsobeno tím, že o provoz a správu páteřní sítě se stejně jako v loňském roce starali především lidé z akademických kruhů (konkrétně z testovacího střediska EANTC - European Advanced Networking Test Center - při Technické univerzitě v Berlíně), kteří většinou mívají jinou motivaci a cíle než zástupci čistě komerčních organizací.

Mnohem "viditelnější" byly různé další sítě, které se na páteřní síť News Net napojovaly - nejčastěji šlo o lokální sítě typu Ethernet či Token Ring, budované jednotlivými vystavujícími firmami. Ty se pak již dokázaly postarat o mnohem větší publicitu.

ATM World '94

Velké výstavy a veletrhy typu CeBITu jsou kromě jiného také příležitostí, jak s patřičnou vahou a důrazem sdělit celému světu nějakou významnou skutečnost, postoj či přístup, a tím i do značné míry předurčit další vývoj v dané oblasti.

Na letošním CeBITu takto zazněl do celého světa velmi silný hlas, navíc pronesený ve vzácném souladu a harmonii. Sdělení lze shrnout do jediné věty: ve světě přenosových technologií ATM táhnou všichni za jeden provaz!

V loňském roce byla na CeBITu k vidění prakticky jen jedna významnější privátní síť na bázi technologie ATM (Asynchronous Transfer Mode), navíc vybudovaná výhradně z aktivních prvků jediné firmy: americké FORE Systems, Inc.

Ještě v roce 1993 se ale v Paříži konala další významná "síťová" výstava Interop '93. Na ní již v praxi předvádělo své aktivní síťové prvky pro technologii ATM více firem (konkrétně 18). Nelze se proto příliš divit, že něco podobného se začalo chystat i pro letošní CeBIT. Již 7. září 1993 se ve Frankfurtu schází pracovní skupina, která měla za úkol připravit vše potřebné. Ze 40 firem, které ještě v srpnu projevily předběžný zájem, sice vytrvalo jen 27, ale i přesto tento počet překonal všechna očekávání.

Výsledkem byla společná expozice těchto 27 firem, nazvaná příznačně ATM World '94. Po technické stránce šlo vlastně o heterogenní síť, ve které byly zapojeny síťové prvky zúčastněných výrobců a jejímž cílem bylo názorně demonstrovat, jak si všechny tyto produkty dokáží "dobře rozumět". Aplikace, na kterých se vzájemná interoperabilita předváděla, zahrnovaly především multimediální poštu, videokonference a živé video, přebírané z videoserverů, které uchovávají příslušné videosekvence v digitalizovaném tvaru jako data.

Pohled do světa ATM

Expozice ATM World 94 byla současně i příležitostí nahlédnout do zákulisí ATM-technologií. Kromě samotných výrobců se na této expozici totiž prezentovala také organizace ATM Forum, založená v říjnu 1991 a v současné době sdružující více než 450 výrobců komunikační techniky, provozovatelů spojových sítí i čistě uživatelských organizací.

Cílem sdružení je být jakýmsi katalyzátorem vývoje v oblasti ATM-technologií - ATM Forum není organizací, která by formálně vydávala nějaké standardy (standardy de jure), ale je místem, kde takovéto standardy skutečně vznikají, kde dochází ke konsenzu mezi různými představami a kde jsou tyto představy formulovány do návrhů doporučení a norem. Tyto návrhy jsou pak předkládány jiným organizacím (zejména organizaci CCITT, nově přejmenované na ITU-TS, dále evropské ETSI atd.), které je pak formálně přijímají jako své standardy. Podstatné přitom je, že veškeré současné dění na poli ATM-technologií se skutečně odehrává právě a pouze na půdě sdružení ATM Forum - ono je tedy oním místem, kde všichni táhnou jedním směrem za onen příslovečný provaz.

Technologie ATM (Asynchronous Transfer Mode) je všeobecně považována za velmi perspektivní přenosovou technologii, vhodnou jak pro lokální, tak i pro rozlehlé sítě a schopnou vyhovět jak potřebám datových přenosů, tak i potřebám "nedatových" přenosů (především potřebám přenosu zvuku a živého obrazu). Jde přitom o přenosovou technologii, která je schopna uspokojit i velmi vysoké nároky na přenosovou kapacitu - na rozdíl od většiny současných přenosových technologií typu Ethernet, Token Ring či FDDI, které pracují s pevně danou přenosovou kapacitou (10, 16, resp. 100 Mbps) a které nabízí pouze její sdílení všemi účastníky komunikace, je ATM technologií, která dokáže přidělovat tolik přenosové kapacity, o kolik si jednotliví účastníci "řeknou".

Na rozdíl od tzv. sdílených přenosových technologií (shared access technology) pracuje ATM na principu "bandwidth on demand" (neboli: "přenosová kapacita na žádost") a je v zásadě tzv. přepojovanou technologií (switched-access technology). Je založena na přepojování malých (53bytových) datových buněk, které lze zpracovávat velmi rychle (přímo v hardwaru), a tudíž je možno dosahovat i vysokých přenosových rychlostí.

První sadu standardů týkajících se přenosových technologií ATM přijala organizace CCITT již v roce 1990, tedy ještě před vznikem samotného sdružení ATM Forum. Další nezbytné standardy pak vznikaly průběžně, ale jejich příprava ještě zdaleka není u konce (nejnovější sadu doporučení, resp. návrhů ATM-standardů přijalo ATM Forum v září 1993 jako tzv. UNI Specification, version 3.0). Vše ale nasvědčuje tomu, že proces standardizace ATM velmi rozumným způsobem konverguje k tolik potřebnému a hlavně jednotnému cíli.

Pro výrobce nejrůznějších síťových prvků je aktivní účast ve sdružení ATM Forum nezbytností, nechtějí-li stát stranou vývoje a jednoho dne zjistit, že je na světě plně životaschopná technologie, o které mnoho nevědí a na kterou nejsou připraveni. Naopak, účast na dění v ATM Foru a anticipování dalšího průběhu standardizace ATM umožňuje výrobcům přicházet již nyní na trh s funkčními výrobky, které navíc dokáží vzájemně spolupracovat (což mohli názorně předvést v expozici ATM World 94).

Z pohledu koncových uživatelů se ale situace kolem přenosových technologií ATM však přece jen jeví poněkud odlišněji. Problém je totiž v tom, že tato technologie se dosud ještě nedostala (a dost dobře ani nemohla dostat) do stádia běžného komerčního využití - výroba ATM-produktů ještě zdaleka nedosáhla takové míry masovosti, aby dokázala dostatečně "rozpustit" dosavadní vysoké náklady na vývoj a na výzkum této nové technologie. Síťové komponenty na bázi ATM, které jsou již dnes nabízeny na trhu, jsou stále ještě velmi drahé a koncovým uživatelům se zatím nevyplácí do této technologie investovat. Výjimkou jsou pouze takoví uživatelé, kteří spolupracují s výrobci na testování a celkovém "rozjezdu" ATM-technologií a díky tomu se k příslušným produktům dostávají za zcela jiných ekonomických podmínek.

Na Ethernetové frontě nejasno

Návštěvník, který se na letošním CeBITu zajímal o další vývoj ATM-technologií, dostal velmi explicitní a konstruktivní odpověď, po které se ani nemusel příliš pídit. Zcela jinak ovšem dopadl ten, kdo se zajímal o další vývoj Ethernetu. Záleželo ovšem také na tom, co přesně člověka zajímalo - současné dění v oblasti přenosových technologií na bázi Ethernetu má totiž několik relativně samostatných linií. Přibližme si je postupně.

Stackable hubs jsou velkým šlágrem

Skutečným šlágrem letošního CeBITu, pokud jde o konstrukční řešení rozbočovačů (anglicky: hubs) pro ethernetovské sítě, bylo takové provedení, které si v angličtině vydobilo přívlastek stackable (doslova: s možností sestavení do zásobníku). Snad každý výrobce, který na CeBITu nabízel rozbočovače, je měl ve své nabídce. O co ale vlastně jde?

Klasický rozbočovač (hub) je ve své podstatě rozvodným prvkem, který "rozvádí" jedno vedení do několika dalších vedení. Zlatý věk rozbočovačů pro ethernetovské sítě nastal v době, kdy se v těchto sítích začala místo koaxiálních kabelů používat tzv. kroucená dvoulinka (twisted pair). Koaxiální kabel totiž dovoloval vytvářet v kabelovém segmentu odbočky a na ně pak připojovat jednotlivé uzlové počítače (a tedy vytvářet mnohobodové spoje); kroucená dvoulinka však tuto možnost nepřipouští (dovoluje budovat jen dvoubodové spoje, a nikoli mnohobodové). Pro "rozvětvování" síťových rozvodů je pak nutné používat speciální obvody, zabudované právě do konstrukčních celků označovaných jako rozbočovače. Problém je ovšem v tom, že tyto rozbočovače se z hlediska své funkce chovají jako tzv. opakovače (repeaters), přičemž standard Ethernetu klade velmi ostrá omezení na to, kolik opakovačů může být v jedné síti zapojeno. Toto omezení pak začalo být nepříjemnou překážkou, jakmile se síťové rozvody pro lokální sítě začaly důsledně budovat podle zásad tzv. strukturované kabeláže, tedy se stromovitou fyzickou topologií - místo dosavadní sběrnicové - a jakmile bylo potřeba použít v rozvody více opakovačů, než pravidla Ethernetu připouští.

Nyní ale výrobci přišli s takovým konstrukčním provedením, které umožňuje, aby se více samostatných rozbočovačů "započítávalo" jako jediný opakovač. Toto "stackable" provedení, které ukazuje obrázek, využívá speciálních kabelů, kterými se jednotlivé rozbočovače propojí do série. Přitom jsou tyto rozbočovače obvykle stavěny fyzicky na sebe - odsud pak označení: stackable.

Na letošním CeBITu však byla k vidění i modifikace pro ty, kteří mají panickou hrůzu z jakéhokoli kabelu navíc: tzv. snappable (doslova: zacvakávací) provedení je založeno na tom, že jednotlivé rozbočovače jsou na vrchní a spodní straně vybaveny konektory, které do sebe přesně zapadnou, jakmile jsou rozbočovače postaveny na sebe.

Další šlágr - přepojovaný Ethernet

Dalším zajímavým trendem, který se v poslední době začíná úspěšně prosazovat v ethernetovských sítích, je tzv. přepojovaný (switched) Ethernet, jehož základní myšlenka byla již na stránkách Computerworldu popisována (např. v CW 10/94): v podstatě jde o odklon od dosavadního principu sdílení pevně dané přenosové kapacity (u Ethernetu určené přenosovou rychlostí 10 Mbps) a o snahu využít výhod tzv. přepojovaných technologií. Cílem je pak poskytnout každému jednotlivému uzlu plnou přenosovou kapacitu (plných 10 Mbps), místo toho, aby se o tutéž přenosovou kapacitu dělily všechny připojené uzly (jako je tomu u klasického Ethernetu).

Praktické řešení předpokládá, že místo rozbočovačů (hubs) se použijí tzv. ethernetové ústředny (Ethernet switches), které z hlediska způsobu svého fungování mají mnohem blíže k vícevstupovým mostům než k opakovačům (resp. k rozbočovačům, které fungují jako opakovače).

Na letošním CeBITu bylo možno spatřit takovýchto ethernetových ústředen mnoho, od nejrůznějších výrobců a v různém provedení: od samostatných a nemodulárních konstrukčních celků až po moduly určené pro nejrůznější skříně a šasi. Dosti různorodá byla i používaná terminologie: zatímco někteří výrobci prezentovali tato zařízení skutečně jako ústředny (Ethernet switches), jiní je označovali jako "switching hubs" (doslova: přepojující rozbočovače).

Plně duplexní Ethernet - ticho po pěšince

Přechod od koaxiálních kabelů ke kroucené dvoulince při budování ethernetovských sítí dal vzniknout i další zajímavé myšlence. Ta vychází ze skutečnosti, že standard Ethernetu předpokládá pouze tzv. poloduplexní přenos (neboli přenos oběma směry, ale nikoli současně), a vůbec nepočítá s možností plně duplexního přenosu (neboli přenosu oběma směry současně). Důvod tohoto omezení je zřejmý - koaxiální kabel svou fyzikální podstatou umožňuje pouze poloduplexní přenosy. Ovšem síťové rozvody realizované kroucenou dvoulinkou používají vždy dva páry kroucených vodičů na každou jednotlivou přípojku (přičemž každý pár je určen pro přenos jedním směrem). Svou podstatou tedy rozvody kroucenou dvoulinkou vychází vstříc plně duplexním přenosům - pouze současný standard Ethernetu na tuto možnost nepamatuje, a využívá oba páry pouze v poloduplexním režimu.

Průkopníkem na poli plně duplexního Ethernetu, který by místo dosavadních 10 Mbps nabízel dvojnásobek, tj. 20 Mbps, se stala firma Kalpana, Inc., ze Sunnyvalu v Kalifornii (která také jako první přišla s praktickou implementací přepojovaného Ethernetu). Tato firma uvedla v září 1993 na trh první síťové adaptéry pro plně duplexní Ethernet, které lze používat s její ethernetovou ústřednou Etherswitch EPS 1500. V zásadě však jde o proprietární řešení, které v dnešní době nemá příliš šanci na dlouhodobý úspěch. Naštěstí ale již stačilo vzniknout sdružení Full Duplex Switched Ethernet Consortium, které by mohlo sjednotit jednotlivé výrobce a dát vzniknout potřebným novým variantám ethernetových standardů. Bylo by to velmi vhodné, protože jak plně duplexní, tak především přepojovaný Ethernet má velkou šanci prosadit se. Nevyžaduje totiž žádnou změnu existující kabeláže ani síťových karet instalovaných v uzlových počítačích - změna se týká pouze aktivních síťových prvků typu rozbočovač. Ty musí být vyměněny za ethernetové ústředny. Naproti tomu plně duplexní Ethernet vyžaduje i změnu síťových karet v uzlových počítačích.

Na letošním CeBITu se ale o plně duplexním Ethernetu téměř nemluvilo.

Vysokorychlostní Ethernet: když se dva perou ....

S téměř idylickou situací kolem technologie ATM ostře kontrastují snahy o vyvinutí tzv. vysokorychlostního Ethernetu neboli snahy o výrazné (desetinásobné) zrychlení této v současné době nejpopulárnější přenosové technologie. Problém je v tom, že zde se vytvořily dvě vzájemně si konkurující skupiny: obě usilují o vytvoření nové vysokorychlostní a cenově atraktivní přenosové technologie, ale jejich konkrétní technické řešení je diametrálně odlišné.

Jedna skupina, vedená firmou Hewlett-Packard, přišla s myšlenkou zkombinovat dosavadní Ethernet a Token Ring (a převzít z nich to, co se nejvíce osvědčilo: jednoduchý a rychlý přístup k přenosovému médiu, na který jsou zvyklí uživatelé dnešního Ethernetu) a řízené a plně deterministické chování dosavadních sítí Token Ring. Výsledek, označovaný jako 100VG-AnyLAN (a do budoucna zřejmě 100Base-VG), je skutečně možné považovat za logického nástupce, resp. další vývojové stádium dnešního Ethernetu a Token Ringu. Návrh nového standardu předpokládá výhradně centralizovanou stromovitou topologii, jakou mají všechny síťové rozvody budované podle zásad tzv. strukturované kabeláže. Místo dosavadní přístupové metody CSMA/CD, která je v zásadě nedeterministická a nezaručuje přístup k přenosovému médiu v konečném čase, používá nový standard centralizovanou a plně deterministickou přístupovou metodu, nazývanou Demand Priority. Ta je založena na velmi jednoduché myšlence: uzel, který chce vysílat, si nejprve vyžádá souhlas rozbočovače, na který je napojen (pomocí dvoubodového spoje, který nesdílí s žádným jiným uzlem). Je pak na tomto rozbočovači, aby v případě souběhu více žádostí rozhodl o tom, čí bude vyslyšena jako první, čí jako druhá atd. Příslušný algoritmus, implementovaný v rozbočovačích, nemusí být nijak složitý, a přesto může zajistit maximálně efektivní využití dostupné přenosové kapacity a každému uzlu může zaručit,že získá oprávnění vysílat nejpozději za předem stanovenou dobu. Díky tomu budou sítě na bázi 100VG-AnyLAN vhodné i pro přenos videa a hlasu; těm naopak velmi vadí nedeterminismus současného Ethernetu.

Zajímavou otázkou je, proč takovéto deterministické řešení nezvolili již tvůrci původního Ethernetu. Nemohli - protože předpokládali tzv. sběrnicovou topologii (danou použitím koaxiálního kabelu), pro kterou právě naznačené rešení nepřipadá v úvahu. To se stalo možným až tehdy, když se díky používání kroucené dvoulinky stala ze sběrnicové topologie topologie stromovitá (i když nadále používaná stejným způsobem jako sběrnicová) a když každý uzel má k dispozici vlastní přípojku k nejbližšímu rozbočovači.

Další předností vysokorychlostního Ethernetu ve verzi 100VG-AnyLAN by mělo být i to, že vystačí dokonce i s dosavadní kabeláží na bázi kroucené dvoulinky třídy 3, určenou jen pro přenosovou rychlost 10 Mbps. Na rozdíl od standardu 10Base-T, který tuto kabeláž používá a vyžaduje na každou přípojku dva páry kroucených vodičů, však bude připravovaný standard vyžadovat čtyři takovéto páry.

Druhá skupina usilující o vysokorychlostní Ethernet je soustředěna ve sdružení Fast Ethernet Alliance, založeném firmou 3Com. Technické řešení této skupiny je označovano jako Fast Ethernet (v budoucnu zřejmě 100Base-T), a naopak vychází z předpokladu, že je třeba v maximální možné míře zachovat všechny vlastnosti a mechanismy dosavadního Ethernetu, včetně jeho přístupové metody CSMA/CD, a pouze zvýšit přenosovou rychlost na 100 Mbps.

Obě skupiny pracující na vysokorychlostním Ethernetu si mezi sebou rozdělily přízeň ostatních význačných výrobců. K firmě Hewlett-Packard a jejímu standardu 100Base-VG se připojily například firmy AT&T, IBM, Proteon a ODS, zatímco do sdružení Fast Ethernet Alliance, založeného firmou Com, vstoupily například firmy Cabletron, DEC, DSI, Intel, National Semiconductor, SMC, Sun a Synoptics.

Obě skupiny také předložily své návrhy standardů organizaci IEEE, a sice její pracovní skupině 802.3, která se zabývá problematikou ethernetových sítí a které přísluší jejich schválení. Zhruba v polovině roku 1993 však byly oba návrhy pracovní skupině 802.3 odebrány a svěřeny skupině 802.12 (návrh standardu 100Base-T), resp. skupině 802.14 (návrh standardu 100Base-VG) s odůvodněním, že již nejde o ethernetovské sítě. V nedávné době ale byl návrh standardu 100Base-T vrácen zpět pracovní skupině 802.3, kam nejspíše skutečně patří (na rozdíl od návrhu 100Base-VG).

Většina odborných pramenů se dnes shoduje v tom, že oba navrhované standardy nejspíše budou přijaty (hovoří se o tom, že by to mělo být ještě v letošním roce) a že budou koexistovat vedle sebe. Jak štastným řešením se takové dvojvládí ukáže (především z pohledu koncových uživatelů) však lze s úspěchem pochybovat již dnes.

První praktické ukázky produktů na bázi připravovaného standardu 100Base-T údajně proběhly na listopadovém Comdexu v USA. Když jsem se po něčem obdobném pídil i na CeBITu, moc jsem neuspěl. Na otázku: "Vystavujete už nějaké produkty pro 100megabitový Ethernet?" jsem dostával většinou stereotypní zápornou odpověď.

Když jsem se však začal vyptávat na celkový názor vystavovatele na nový Ethernet s přenosovou rychlostí 100 Mbps, odpovědi byly různé. Od slušně formulovaného, ale zcela rezolutního "nedělejte si z nás legraci, tudy přece cesta nevede" přes vyčkávací postoje typu "až bude hotov standard, přijdeme s příslušnými produkty" až po neméně rezolutní "budoucnost patří rychlému Ethernetu" - záleželo na tom, koho se člověk dotazoval. Nechám se překvapit.

Bezdrátové sítě - blýskání na lepší časy

Velkou oblibu vykazují v současné době také nejrůznější bezdrátové lokální sítě. Příčinou je bezesporu velká mobilita, kterou svým uživatelům nabízejí, a eliminace jakýchkoli kabelů a kabelových přípojek. Své produkty na tomto poli nabízí již delší dobu řada firem - problém je ovšem v tom, že doposud neexistoval žádný společný standard, který by umožňoval vzájemnou interakci řešení od různých výrobců. Všechny bezdrátové sítě tak byly v zásadě proprietární, a navzájem si "nerozuměly".

Naštěstí však byla v rámci organizace IEEE (Institute of Electronic a Electical Engineers) založena pracovní skupina 802.11, zabývající se právě bezdrátovými sítěmi. Tato pracovní skupina na svém zasedání v listopadu loňského roku přijala návrh standardu pro podvrstvu MAC (podvrstvu řízení přístupu k přenosovému médiu), který společně vypracovaly firmy Xircom, Inc., NCR Corp. a Symbol Technologies, Inc. Tento standard si klade za cíl právě to, aby umožnil vzájemnou interoperabilitu bezdrátových technologií různých výrobců, a vychází vstříc použití různých bezdrátových přenosových technologií na úrovni fyzické vrstvy (infračervených i radiových). Jako základní přístupová metoda je v novém standardu navrhována metoda CSMA/CA (Carrier Sense Multiple Access with Collision Avoidance), která se na rozdíl od klasické přístupové metody Ethernetu (CSMA/CD) snaží předcházet kolizím (zatímco přístupová metoda Ethernetu je připouští a řeší způsob reakce na jejich výskyt).

Firma Xircom, jeden z iniciátorů zmíněného standardu, vystavovala na CeBITu svou novou bezdrátovou lokální síť Netwave, kterou sama označuje přívlastkem cordless (doslova: bezešňůrová), zatímco označení wireless firma přisuzuje "rozlehlým bezdrátovým" sítím. Zajímavá je na této síti skutečnost, že může fungovat buď jako zcela "bezešňůrová", kdy vzájemně propojuje několik počítačů bez jakýchkoli kabelů (pardon: šňůr), nebo může být využita pro napojení několika takovýchto "bezešňůrových" uzlů na běžný kabelový rozvod na bázi Ethernetu, a to přes jeden nebo více přístupových bodů (access points), které pak fungují jako bezdrátové rozbočovače (resp. mosty). Síť Netwave je radiová, pracuje v rozprostřeném spektru v pásmu 2,4 GHz, používá techniku "frequency hopping" a nabízí přenosovou rychlost 1 Mbps.

Standard PCMCIA zvítězil na celé čáře

Jestliže jsem ve své loňské reportáži mohl napsat, že popularita standardu PCMCIA stále stoupá, pak letos musím konstatovat, že tento standard zvítězil na celé čáře. Co však PCMCIA vlastně je?

Jde o standard pro miniaturní rozšiřující moduly, jež jsou velké přibližně jako kreditní karta (přesně: 85,6 x 54 mm) a určeny pro přenosné počítače. V současné době existují tři základní typy PCMCIA-karet, které se liší především svou tloušťkou: karty typu I mají tloušťku 3,3 mm, typu II 5,0 mm a konečně karty typu III mají tloušťku 10,5 mm.

PCMCIA je zkratkou od: Personal Computer Memory Card International Association, což je jméno sdružení, které bylo založeno v roce 1989 a které příslušný standard vypracovalo (k dnešnímu dni má přes 475 členů z řad výrobců i uživatelských organizací).

Na letošním CeBITu bylo možno zhlédnout úplnou záplavu PCMCIA-karet, a to s nejrůznějším obsahem: od paměťových modulů a pevných disků přes nejrůznější síťové karty (pro Ethernet, Token Ring, bezdrátové LAN), zvukové karty, modemy a faxmodemy až například po adaptéry rychlého rozhraní SCSI-2. Chyběly snad již jen rozšiřující (overdrive) procesory v provedení PCMCIA.

O skutečném úspěchu PCMCIA-karet svědčí i to, že jejich použití již není výhradní doménou přenosných počítačů, hlavně nejrůznějších notebooků a subnotebooků. K vidění byly již také první PCMCIA-mechaniky určené k zabudování do běžných stolních (desktop) počítačů. Díky nim pak mohou PCMCIA karty s úspěchem využívat i tyto nepřenosné počítače.

Síťové karty na všechny způsoby

Jestliže v loňském roce byla velkým šlágrem výrobců systémových desek (motherboardů) sběrnice VLB (VESA Local Bus), pak v letošním roce její místo zaujala lokální sběrnice PCI (Peripheral Component Interconnect), vyvinutá firmou Intel. Na její nástup ovšem rychle zareagovali i výrobci síťových karet, a tak bylo na letošním CeBIT-u možné spatřit i první síťové adaptéry v provedení pro lokální sběrnici PCI - zatímco nad síťovými kartami pro lokální sběrnici VLB se již nikdo moc nepozastavoval, natož pak nad kartami pro sběrnici EISA, MCA, či dokonce pro ISA.

To snad ještě nad "blbovzdornými" ethernetovými kartami pro ISA-sběrnici, které se údajně dokáží samy nakonfigurovat! Tak to alespoň slibovaly reklamní poutače a prospekty některých firem. Pokud je to pravda, pak před nimi smekám - po všech těch nezdarech, které jsem sám na vlastní kůži zažil a nad jejichž příčinou zůstával rozum stát (a nejen můj). A to prý dokonce existuje pro takovéto samokonfigurující se karty i nový standard: Microsoft ISA Plug and Play Specification Standard.

Novell se vrátil? Ne, byl vrácen!

Loňský CeBIT byl poznamenán neúčastí některých významných firem - z těch, které působí v oblasti počítačových sítí, to byla především firma Novell. O důvodech, které k tomu vedly, jsem letos mohl pohovořit s jejím tiskovým mluvčím - ten mi potvrdil, že podle názoru firmy Novell CeBIT přestal být veletrhem zaměřeným hlavně na odbornou stránku věci a začal se orientovat příliš "do šířky". Začaly na něm převládat efektní prezentace, stal se místem ohlašování nových verzí, které zúčastněné firmy musely správně načasovat a s nimiž pak ohromovaly svět. Navíc stouply i finanční náklady na účast na CeBITu, a i to zřejmě přispělo k tomu, že v loňském roce se firma Novell rozhodla raději zaměřit na menší veletrhy, výstavy a konference, na kterých může efektivněji oslovit sice užší, zato ale zřejmě relevantnější okruh uživatelů.

V letošním roce se však firma Novell na CeBIT znovu vrátila. Jak mi ale sdělil její tiskový mluvčí, nebylo to ani tak proto, že by sama chtěla, jako spíše kvůli tlaku svých partnerů. Ti totiž velmi postrádali zastřešující červenobílý deštník, pod nímž by mohli prezentovat své doplňkové a podpůrné produkty pro sítě firmy Novell. Na výstavách typu CeBITu je totiž běžnou praxí, že se kolem expozice nějaké opravdu významné firmy zřídí celé "hejno" menších až velmi malých stánků, ve kterých různí další výrobci představují své doplňkové produkty k tomu, co nabízí jejich hlavní strategický partner. Letos tak bylo v pavilonu číslo 14 zřízeno celé "Novell Networking Center", v jehož rámci představovalo své podpůrné produkty přes 70 dalších výrobců, systémových a softwarových domů a dalších subjektů. Samotná firma Novell však na tomto stánku nic nevystavovala: ani Netware 3.12 či 4.x, ani UnixWare či AppWare, ani svůj nejnovější peer-to-peer hit: Personal NetWare. V pavilonu 14 byla skutečně jen proto, aby podpořila své partnery.

Novell DOS 7: všude tma, jen na konci září Novell

Přesto ale firma Novell neodolala pokušení a pořídila si vlastní show se vším všudy. V prestižním pavilonu číslo 2 si zřídila stánek ve formě typické červené krabice v nadživotní velikosti, která měla symbolizovat její nejnovější produkt pro nejširší masy: Novell DOS 7. Tento program, který je další vývojovou verzí operačního systému DR DOS firmy Digital Research (kterou firma Novell odkoupila v roce 1991), má dobrou šanci stát se konkurencí tradičního MS DOSu.

Ale zpět ke stánku v pavilonu 2: Novell DOS 7 zde k vidění vůbec nebyl. Tedy alespoň ne v činnosti. Stejně tak zde nikdo neposkytoval žádné informace o něm ani neodpovídal na případné dotazy. Přesto se před vstupem do stánku neustále tvořila velká fronta a tlačenice.

Každý, kdo chtěl do stánku firmy Novell vstoupit, musel nejprve vyplnit malý lístek se jménem a adresou, vystát si frontu (či spíše nasadit lokty a prodrat se až k samotnému vchodu), lísteček odevzdat, dostat za něj odměnou balíček karet a vyslechnout si varování, že uvnitř stánku je přísně zakázáno používat otevřený oheň.

Trochu mne toto varování překvapilo, ale záhy jsem pochopil: stánek firmy Novell byl vlastně strašidelný hrad, jaký doma známe hlavně z Matějské pouti. Všude byla dokonalá tma a já jsem jen čekal, kdy na mne sáhne nějaký kostlivec, kdy zazní srdceryvný výkřik či odehraje se něco zcela nečekaného. Ale nedělo se nic, a tak mé oči po chvíli trochu přivykly tmě. Díky tomu jsem uviděl na zemi malé a červeně svítící nápisy "Novell", které jako by lemovaly cestu ven z oné naprosté temnoty. I neváhal jsem a svěřil svůj další osud do rukou firmy Novell - nechal jsem se vést jejími světélky. Po cestě jsem se ještě málem srazil se skupinou pubertálních výrostků, kteří záhy triumfálně škrtli zapalovačem (zřejmě inspirováni zákazem použití otevřeného ohně). V tom krátkém okamžiku jsem si stačil všimnout, že se nacházím v chodbě, ve které opravdu vůbec nic nebylo. Žádní kostlivci, žádné výklenky se strašidly, ba ani žádné malby na zdech a podobně - jednoduše nic.

Když opět nastala hluboká tma, svěřil jsem se znovu do rukou firmy Novell a nechal se jejími světélky dovést až k tolik touženému východu. Zde mi usměvavá hosteska podala disketu s demoverzí nového Novell DOSu 7, a já mohl začít v klidu přemýšlet nad tím, co to všechno mělo znamenat. Co je to za firmu, která cítí potřebu prezentovat sebe a svůj nový produkt takovýmto originálním způsobem?

A pak mi to došlo: vždyť skutečným cílem mohlo být právě to, aby se podobné otázky důkladně "zavrtaly" návštěvníkovi do jeho podvědomí. Konkrétní technické detaily nového DOSu 7 by v tom velkém CeBITovém zmatku stejně brzy zapomněl, ale vzpomínka na strašidelný hrad a asociace s ní spojené mu jistě vydrží mnohem déle. Chytré.

Geniální tah Novellu

Skutečně podstatné informace o tom, co je u této firmy nového, jsem se mohl dočíst až z výroční zprávy Novellu, která byla k mání v tiskovém středisku. Něco jsem se dozvěděl i od tiskového mluvčího firmy. A že toho nebylo málo. Nebyly to ovšem ani tak technické informace o nejnovějších produktech jako spíše informace o dění v zákulisí.

Mezi nimi byla zdaleka nejvýznamnější následující zpráva: firma Novell jako vlastník zdrojového kódu Unixu (kterým se stala po odkoupení laboratoří USL od firmy AT&T) se rozhodla svěřit koncepční vývoj Unixu a přípravu jednotné otevřené specifikace tohoto operačního systému do rukou konsorcia X/OPEN.

Tím Novell účinně rozptýlil obavy mnoha významných hráčů na unixovém hřišti. Ti měli největší strach z toho, že nový vlastník zdrojového kódu se bude chovat stejně jako vlastník předchozí. Firma Novell tímto tahem dokázala, že se směrem k Unixu nehodlá chovat proprietárně, a tedy mluvit do všeho jen sama. Naopak, prostřednictvím konsorcia X/OPEN, které je skutečně reprezentativním tělesem a v němž jsou zastoupena snad všechna velká jména ve světě Unixu, mají nyní i ostatní subjekty možnost "do toho mluvit".

Je proto vcelku pochopitelné, že se firmě Novell podařilo velmi brzy dosáhnout všeobecného konsenzu téměř celého unixového světa o dalším vývoji tohoto operačního systému. Konzorcium X/OPEN již vypracovalo návrh otevřených specifikací (pod pracovním označením SPEC. 1170), a tak 11. října 1993 firma Novell oznámila uzavření dohody o jeho podpoře i od takových firem, jako je DEC, HP, IBM, SCO či Sun Microsystems.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že i ve světě Unixu se podařilo splést mnoho samostatných provázků do jediného silného lana, za které nyní mohou (a zřejmě i chtějí) táhnout všichni jedním směrem. Koho by něco takového napadlo ještě tak před dvěma lety?

CeBIT Highlights - skutečně nejlepší exponáty ?

Tak jak bývá na obdobných výstavách zvykem, koná se i na CeBITu pravidelně soutěž o nejlepší exponát, resp. exponáty. Jméno této soutěžě je "CeBIT Highlights" a je rozdělena do několika kategorií - mezi nimi samozřejmě nechybí ani kategorie síťových produktů. V rámci každé kategorie jsou přitom vždy nominovány tři výrobky, z nichž je pak vybrán jeden, a tomu je udělena prestižní cena CeBIT Highlight '94.

Jedním z produktů, které byly nominovány (ale nezvítězily), byl síťový operační systém Personal NetWare firmy Novell. Neznám ovšem přesné propozice soutěže CeBIT Highlights, a tudíž ani nevím, zda nominovaný exponát musí být vůbec vystavován. Faktem totiž je, že právě tento produkt na CeBITu vystavován nebyl - alespoň ne svým výrobcem, totiž firmou Novell.

Druhým nominovaným produktem, který nakonec nezískal ocenění nejvyšší, byl přepínací systém PolyCon firmy PolyCon Data Systems. Jde vlastně o inteligentní přepínač určený pro prostředí, v němž se vyskytuje hodně počítačů bez monitorů a klávesnic - jde o servery, počítačů v roli dedikovaných směrovačů či mostů a další. K takovýmto počítačům se obvykle nevyplácí připojovat trvale monitor a klávesnici, protože ty jsou zapotřebí jen zcela vyjímečně, při systémové údržbě či různých akutních zásazích. Přepínací systém firmy Polycon však umožňuje, aby v roli monitorů a klávesnic těchto počítačů vystupoval monitor a klávesnice jiného počítače, typicky pracovní stanice správce sítě. Po technické stránce je zařízení PolyCon vlastně jen přepínačem, který je z jedné strany napojen na pracovní stanici správce a z druhé strany na videoadaptéry a na vstupy pro klávesnice a pro myši jednotlivých "ovládaných" počítačů.

Přiznám se ale, že mi není vůbec jasné, čím si tento jistě velmi potřebný produkt zasloužil nominaci. Jeho myšlenka (pokud vůbec nějaká je), rozhodně není nová - podobné produkty jsou již delší dobu k dostání i u nás. Ani po technologické stránce nejde vůbec o nic převratného - spíše naopak.

Osobní server - módní výstřelek, nebo nový trend?

Zajímavá a nová myšlenka se objevila až u třetího nominovaného produktu, který v síťové kategorii nakonec zvítězil. Jde o tzv. osobní server Z-STOR firmy Zenith Data Systems, což je ve skutečnosti počítač PC bez monitoru a bez klávesnice, ale naopak se síťovou kartou a již nainstalovaným síťovým operačním systémem Personal NetWare firmy Novell. Tento server je určen především pro jednoho uživatele - který na něm ale nebude pracovat přímo, ale bude jej využívat především jako file server, print server, ev. CD-ROM server apod.

V prvním okamžiku mne napadlo, co je to za nesmysl - osobní server neboli server především pro jednoho uživatele? Co vůbec dělá v dnešní době, žijící ve znamení nástupu peer-to-peer sítí? Pak jsem si ale podrobněji přečetl příslušné prospekty a zjistil, že to zdaleka není scestná myšlenka. Například již jen proto, že takovýto osobní server je téměř ideální náhradou za nejrůznější rozšiřující skříně (tzv. docking stations), k nimž se připojují počítače kategorie notebook. Uživatel takovéhoto přenosného počítače, který je vybaven potřebným síťovým adaptérem, se může na osobní server připojit po lokální síti a využívat jej místo své rozšiřující skříně. Když si pak uživatel pořídí jiný model notebooku, nemusí si k němu kupovat také novou rozšiřující skříň (protože ta je vesměs "šita na míru" konkrétním notebookům).

Osobní server, na rozdíl od rozšiřující skříně, má vlastní procesor a může běžet i trvale. Je-li vybaven vhodným modemem, může si jej uživatel například nechat zapnutý ve své kanceláři a ze svého notebooku se na něj při svých cetách napojit přes telefonní linky. Zkuste něco takového udělat s rozšiřující skříní!

Osobní server však nemusí být zas tak striktně "osobní". Stejně tak dobře může sloužit i více než jednomu uživateli současně, takže své uplatnění jistě najde i v menších sítích peer-to-peer, kde bude fungovat jako vyhrazený server.

Zajímavostí osobního serveru Z-STOR firmy Zenith je jistě i to, že se snaží být maximálně "blbovzdorný". Nejen, že veškerý potřebný software je na něm předinstalován již od výrobce! Z-STOR se dokonce vždy snaží sám sebe správně konfigurovat, tak aby vždy stačilo pouze "zapnout a jet".

Dnes je ještě těžké odhadovat, zda se osobní servery jako nová a zajímavá myšlenka významněji prosadí, či nikoli. Zda příští CeBIT již bude plně ve znamení osobních serverů, nebo zda si na ně již nikdo ani nevzpomene. Snad se ale mezitím setkáme i na stránkách Computerworldu s podrobnější recenzí těchto nových produktů, které si v každém případě zaslouží naši pozornost.