Další rozvoj EARN-u: nepříliš perspektivní
Většího rozšíření do dalších univerzitních měst se tedy síť EARN nedočkala. Důvodem však nebyla pouze obrovská finanční náročnost pevných okruhů, které by za tímto účelem bylo nutné pronajmout od správy spojů. Ta navíc odmítala jakékoli diskuse o slevách ze svých monopolních tarifů pro resort školství. Dalším důvodem byla perspektiva zapojení i do jiných světových sítí - především do Internetu, který je pro celou akademickou obec zdaleka nejlákavější (a jistě i nejen pro akademické uživatele), ale i do dalších veřejných, privátních i poloprivátních sítí.
Použití pevných okruhů jen pro "rozvod" sítě EARN by navíc bylo jednoúčelovým řešení, protože síť EARN používá relativně velmi specifické přenosové protokoly, a nenabízí jednoduchou a efektivní možnost, jak své přenosové cesty využít současně i pro přenosové protokoly jiných sítí. Svou roli přitom sehrála i tendence, která se již ve zmíněné době (první polovině r. 1991) začínala zřetelně rýsovat: totiž že EARN ve své stávající podobě (s vlastními přenosovými protokoly RSCS, a bez interaktivních služeb) dlouho nevydrží. Očekávat lze jeho postupný přerod do sítě, obdobné Internetu (s přenosovými protokoly TCP/IP a s interaktivními službami), nebo jeho splynutí s Internetem, či dokonce úplný zánik. V každém případě se dlouhodobá orientace na EARN jevila jako neperspektivní.
Naštěstí se v již poměrně ranné době budování počítačových sítí pro akademickou a vědeckovýzkumnou obec začala prosazovat tendence řešit věci koncepčně, s výhledem do budoucna, a ostatně i po vzoru mnoha síťově vyspělých zemí. V první polovině roku 1991 se poprvé objevuje myšlenka vybudovat celostátní páteřní síť, která by vycházela vstříc následujícím požadavkům:
- sloužila by potřebám počítačových sítí pro akademické
a vědeckovýzkumné instituce (alespoň zpočátku),
- pokrývala by celé území tehdy ještě existujícího
Československa (nezapomeňme: psal se rok 1991), a vedla
by do měst, kde sídlí akademické a vědeckovýzkumné
instituce,
- byla multiprotokolová - tedy umožňovala přenášet více
různých protokolů současně, a mohla tudíž sloužit jako
komunikační infrastruktura pro více rozlehlých
počítačových sítí, i jako prostředek vzájemného
propojení různých lokálních a metropolitních sítí
- měla jednotný management, zajišťující chod páteřní sítě po stránce technické, organizační i finanční.
Hned se také začalo uvažovat i o vhodném názvu pro takovouto celostátní páteřní síť. Někteří zainteresovaní velmi aktivně prosazovali název FERNET, jako zkratku od: Federal Educational and Research NETwork, ale jiní se tomu zase neméně vehementně bránili. Nakonec se ujal kompromisní název FESNET (Federal Educational and Scientific NETwork).
Záhy byla také ustavena skupina odborníků (tzv. koordinační rada projektu FESNET), která začala připravovat koncepci páteřní sítě po stránce technické, začala hledat možnosti spolupráce na projektu i jeho realizaci, no a samozřejmě - začala hledat někoho, kdo by to celé financoval. Přirozeným kandidátem bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, které pro takto významný projekt našlo pochopení, a posléze i nezbytné finanční prostředky.
Možnosti technického řešení: IP nebo X.25
Na představě, že navrhovaná páteřní síť by měla být schopna přenášet více různých protokolů současně, se všichni zainteresovaní ihned shodli. Pro konkrétní technické řešení se ale hned od počátku nabízely dvě alternativní koncepce:
- vybudovat páteřní síť na bázi protokolu X.25. Tedy
takovou síť, která bude pracovat s jediným síťovým
protokolem (X.25), a všechny ostatní protokoly pak "balit"
do tohoto jediného nosného protokolu (této technice se
v různých souvislostech říká "encapsulation", "tunelling"
apod.).
- vybudovat páteřní síť na bázi protokolů TCP/IP. V jednotlivých uzlech přitom použít taková přepojovací zařízení (směrovače, resp. routery), které umí současně směrovat i jiné síťové protokoly.
První řešení (X.25) lze označit jako "evropské". Vychází z filosofie a koncepce obdobných páteřních sítí v evropských zemích, zejména pak sítě JANET ve Velké Británii, DFN resp. WIN v NSR, počítačových sítí ve Francii, a obecně většiny veřejných datových sítí. Technologie, potřebná pro tuto variantu, je vcelku běžně dostupná, ustálená, a relativně laciná (v porovnání s druhou alternativou). Navíc zde byly nabídky (hlavně z Německa a Francie) na odbornou pomoc, transfer know-how, školení, a v neposlední řadě i nabídky na poskytnutí potřebné síťové techniky se slevou, v některých případech i zcela zdarma.
Nevýhodou tohoto řešení je přeci jen určitá "zastaralost" protokolů X.25, a také nepříliš velká efektivnost "tunelování" přes protokol X.25 - tedy "balení" jiných protokolů do rámců X.25, jejich přenos sítí na bázi X.25, a následné "vybalování".
Druhé řešení (na bázi protokolů TCP/IP) je řešením, které se začalo prosazovat především v USA, ale postupně se šíří i do ostatních částí světa - do značné míry právě díky šíření Internetu, pro který vytváří nejvhodnější infrastrukturu. Pro toto řešení hovoří dále i skutečnost, že protokoly TCP/IP se stále více prosazují i v oblasti lokálních sítí, a jsou tudíž vhodným prostředkem pro integraci sítí LAN a WAN, a jejich postupné splývání. Nevýhodou řešení páteřní sítě na bázi protokolů TCP/IP je však výrazně vyšší finanční náročnost (oproti předchozímu řešení). Kvalitní IP směrovače (routery) jsou dnes hodně drahé, ale na druhé straně toho zase hodně "umí": kromě možnosti konfigurace a správy na dálku, automatického šíření směrovacích informací apod., jsou schopné pracovat i s dalšími síťovými protokoly současně (vedle protokolu IP). Přitom nejde o žádné "balení" jako v předchozím případě, takže multiprotokolový přenos je velmi efektivní.
Problém tedy ve své podstatě zněl: zvolit méně perspektivní, ale lacinější řešení, nebo řešení koncepční, ale relativně drahé? Po dlouhých odborných diskusích zvítězila druhá varianta.
Dnes, s odstupem zhruba dvou let od prvních úvah o možném technickém řešení, se přijaté rozhodnutí ukazuje jako správné. Zajímavá je v tomto ohledu také zkušenost akademické komunity ve Velké Británii, která má velkou tradici s budováním vlastní komunikační infrastruktury (sítě JANET) na bázi protokolů X.25. V současné době ale od této přenosové technologie ustupují (jejich nově budovaná síť Super-JANET již staví na protokolech TCP/IP).