Path
Všechny cesty vedou do Říma, říkávalo se kdysi. V dnešní době, kdy místo věčného města vládnou světu počítače, by se mohlo říkat: všechny cesty začínají v kořeni.
Všechno má na svědomí růst kapacity disků, kterými jsou počítače vybavovány. Jakmile tato kapacita umožnila uchovávat na discích větší počty souborů, stalo se záhy neúnosné mít je všechny "na jedné hromadě". Bylo nutné zavést určitý řád do jejich ukládání na disk, aby se zajistila dostatečná přehlednost - tedy možnost vytvářet více "menších hromádek" pro různé typy souborů, například samostatnou "hromádku" pro textové soubory, další pro spustitelné programy apod. Odsud pak byl jen krůček k možnosti dalšího dělení "malých hromádek" na "ještě menší hromádky", odpovídající ještě podrobnějšímu členění, až z toho vznikla možnost vytvářet prakticky neomezeně rozvětvené soustavy "hromádek", které si ale stále udržovaly stromovitou strukturu, s jediným výchozím bodem, tzv. kořenem (root).
Různé operační systémy nazývají tyto "hromádky" různě: nejčastěji jako adresáře (directories) či podadresáře (subdirectories), jak to činí např. Unix či MS DOS. Někdy jsou označovány také jako folders (doslova: desky, pořadač), jako je tomu například u operačního systému počítačů Macintosh firmy Apple.
Jakmile je v určitém operačním systému možné vytvářet stromovité struktury adresářů a v nich uchovávat jednotlivé soubory, přestává být každý soubor jednoznačně určen pouze svým jménem a svou případnou příponou. Je totiž docela dobře možné, aby se ve dvou či více různých adresářích nacházely soubory se stejným jménem a příponou. K jednoznačnému určení konkrétního souboru je pak třeba doplnit jeho jméno a příponu i určením adresáře (resp. podadresáře), ve kterém se soubor nachází.
Ani jméno adresáře (podadresáře) však nemusí být jednoznačné - například dva různé adresáře mohou mít stejně pojmenované podadresáře. Jedinou možností, jak jednoznačně určit konkrétní adresář, je využít stromovitý charakter celého systému adresářů a podadresářů, a konkrétní adresář určit pomocí posloupnosti adresářů, která začíná v kořeni stromu, tzv. kořenovém adresáři (root directory), a vede až do daného adresáře.
Takováto posloupnost adresářů vlastně definuje cestu (path, pathname) od kořene až do adresáře, ve kterém se příslušný soubor nachází. Někdy se v této souvislosti používá i termín přístupová cesta, který je možná ještě výstižnější.
Ani jméno a přípona souboru, spolu s příslušnou přístupovou cestou, však ještě nemusí jednoznačně určovat konkrétní soubor. Záleží totiž také na tom, zda operační systém pracuje vždy jen s jediným stromem adresářů a podadresářů, nebo zda umožňuje vytvářet více takovýchto stromů. Například operační systém Unix předpokládá pouze jediný logický strom adresářů a podadresářů, a proto každý soubor je v Unixu jednoznačně určen dvojicí
<přístupová cesta; jméno a přípona souboru>.
Naproti tomu operační systém MS DOS umožňuje vytvářet samostatný strom adresářů a podadresářů na každé logické diskové jednotce (tedy na všem, co se chová jako samostatný disk, viz minulé vydání této rubriky), a tyto jednotky (anglicky: drives) označuje po řadě písmeny A, B, C atd. V MS DOS-u je pak každý soubor jednoznačně určen až trojicí:
<disková jednotka; přístupová cesta; jméno a přípona souboru>