Vyšlo v týdeníku Computerworld č. 24/92 v roce 1992
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a92/a224c120.php3

Default

"Však ono si to nějak pomůže samo", říkáme často v situacích, kdy si sami nevíme rady. Například tehdy, když po nás právě spuštěný program požaduje zadání nějaké hodnoty, výběr z nabídky několika možností či jiné rozhodnutí a my ani netušíme, o co se vlastně jedná. Nebo tušíme, ale jednoduše se nám nechce, někam spěcháme, je nám to jedno apod. Když požadovanou hodnotu nedodáme či potřebné rozhodnutí neučiníme my jako uživatelé, program se obvykle rozhodne sám podle svého, resp. použije takovou hodnotu, kterou si sám určí.

Vezměme si jako příklad textový editor. Tomu musíme vždy říci alespoň to, který soubor chceme editovat - tedy zadat jeho jméno, příponu a umístění (diskovou jednotku, adresář či podadresář resp. tzv. přístupovou cestu k souboru). Nemusíme ale zadat bezpodmínečně všechno - vynecháme-li například přístupovou cestu k souboru, bude jej editor hledat ve svém aktuálním pracovním adresáři. Vynecháme-li příponu souboru, editor si ji obvykle sám doplní, např. na .TXT, .DOC apod. Jméno souboru ale vynechat nesmíme, neboť zde již nemá rozumný smysl, aby si jej editor volil sám.

V některých případech si tedy programy skutečně dokáží "pomoci samy". Pokud jim jako uživatelé explicitně neřekneme jinak, zvolí takovou alternativu resp. použijí takovou hodnotu, kterou mají pro tento případ předem připravenu. V angličtině se pro takovouto hodnotu či alternativu používá termín default, a to buď v roli substantiva (ve smyslu: this value is the default), nebo v roli přívlastku (např.: this is the default value).

Nejvhodnějším českým překladem anglického "default" v roli přívlastku je zřejmě termín "implicitní" - např. implicitní hodnota, implicitní přípona souboru apod. Dobře totiž vystihuje skutečnost, že "implicitní" se použije tehdy, když požadovaná hodnota či alternativa není zadána explicitně.