Referenční model ISO/OSI - jeho vznik
V sedmdesátých letech se začínají objevovat první významnější rozlehlé počítačové sítě. Vedle experimentálních sítí (jako např. ARPANET a CYCLADES), to byly především sítě, budované podle vlastních koncepcí předních výrobců počítačů (např. sítě SNA firmy IBM, DNA firmy DEC). Zatímco experimentální sítě byly od začátku heterogenní a přímo tedy počítaly se zapojováním počítačů různých typů od různých výrobců, možnost zapojení do ostatních sítí byla vázána na vlastnictví produktů příslušného výrobce, který si v rámci vlastní síťové architektury vytvářel své specifické konvence a protokoly.
Není proto divu, že záhy vyvstala naléhavá potřeba jednotného standardu pro vzájemné propojování počítačových systémů různých typů a koncepcí, pocházejících od různých výrobců. Potřebu vytvoření takovéhoto standardu si brzy uvědomila i mezinárodní organizace ISO, která se v roce 1977 rozhodla převzít tento úkol na svá bedra.
Vytvořila si k tomu novou podkomisi (SC16) v rámci své technické komise pro zpracování dat (TC97, viz 22. díl našeho seriálu), a tu pověřila přípravou nového standardu. Ten také již dostal první pracovní název: Open Systems Architecture (tj. architektura otevřených systémů). Přívlastek "otevřený" (open) zde měl zdůraznit, že systém, vyhovující zamýšlenému standardu, bude připraven pro vzájemné propojení se všemi ostatními systémy na celém světě, které budou vyhovovat témuž standardu.
První pracovní schůzka podskupiny SC16 se konala v březnu 1978. Všichni zúčastnění se rychle shodli na vrstvové koncepci, která nejen dokáže vyhovět všem stávajícím nárokům na vzájemné propojování otevřených systémů, ale je schopná i pozdějšího rozšiřování tak, aby mohla vyhovět i budoucím požadavkům. Podskupina SC 16 se proto začala okamžitě zabývat otázkou, kolik vrstev bude nejvhodnější uvažovat, a jaké úkoly těmto vrstvám svěřit.
Pro potřeby svého rozhodování si podskupina SC16 zformulovala celkem 13 principů, které se pak snažila aplikovat. Lze je shrnout do následujících myšlenek:
- samostatná vrstva by měla vzniknout všude tam, kde je zapotřebí jiný stupeň abstrakce
- každá vrstva by měla zajišťovat přesně vymezené funkce . Tyto funkce by měly být voleny tak, aby pro jejich realizaci mohly být vytvořeny standardizované protokoly s mezinárodní působností.
- rozhraní mezi vrstvami by měla být volena tak, aby byl minimalizován tok dat přes tato rozhraní
- počet vrstev by měl být tak velký, aby vzájemně odlišné funkce nemusely být zařazovány do stejné vrstvy, a současně s tím tak malý, aby celá architektura zůstala dostatečně přehledná.
Ještě v průběhu práce na připravovaném standardu změnila podskupina SC16 i jeho pracovní název, z Open Systems Architecture na Open Systems Interconnection Architecture, doslova tedy: architektura vzájemného propojování otevřených systémů. Důvodem byla zřejmě skutečnost, že se celá práce skupiny zaměřila pouze na otázky propojování a "vnějšího chování" vzájemně propojených systémů, a nijak neřešila to, jak mají tyto systémy fungovat "uvnitř".
Vlastní návrh standardu byl dokončen za necelých 18 měsíců. V červenci roku 1979 byl předán jako koncept návrhu (draft proposal - viz 22. díl našeho seriálu) nadřízené technické komisi TC97, která jej koncem roku 1979 přijala za základ pro další vývoj navazujících standardů pro vzájemné propojování otevřených systémů v rámci organizace ISO.
Na poslední chvíli však byl ještě jednou změněn slovní název standardu - z blíže neznámých důvodů bylo vypuštěno slovo Architecture, a naopak byla přidána dvě nová slova: Reference Model neboli referenční model. Ta mají zdůraznit, že celý standard není jedním konkrétním návrhem způsobu, jak řešit vzájemné propojování, ale spíše společným rámcem či vzorem (referenčním modelem), podle kterého by mělo být vzájemné propojování systémů řešeno.
Správný název celého standardu je tedy: Reference Model of Open Systems Interconnection (Referenční model propojování otevřených systémů), a jako norma ISO má číslo 7498. V praxi se obvykle označuje zkratkou RM OSI nebo jen ISO/OSI, což současně zdůrazňuje jeho vztah k organizaci ISO (byl však současně převzat i organizací CCITT jako její standard X.200).
Zdůrazněme si znovu, že součástí referenčního modelu ISO/OSI je skutečně pouze vymezení jednotlivých vrstev a spefifikace úkolů, které by tyto vrstvy měly řešit. Referenční model nespecifikuje žádné konkrétní protokoly, pomocí kterých by funkce jednotlivých vrstev měly být realizovány. Nedefinuje dokonce ani přesné rozhraní mezi jednotlivými vrstvami - tedy konkrétní služby, které vrstvy bezprostředně nižší poskytují bezprostředně vyšším vrstvám.
Protokoly a služby pro jednotlivé vrstvy vznikaly až dodatečně, a to jako samostatné standardy (resp. normy) ISO, nebo jako převzaté standardy jiných organizací (např. CCITT či IEEE). Jelikož organizace ISO striktně rozlišuje mezi protokolem a službou (na rozdíl od ostatních standardizačních organizací, jako např. CCITT, které takovéto rozlišování nepoužívají), vznikaly původní standardy ISO vždy ve dvojicích - jeden standard pro protokol, a druhý pro služby, poskytované prostřednictvím tohoto protokolu. Postupně tak vznikaly resp. stále vznikají či jsou přejímány protokoly, definující možné způsoby fungování jednotlivých vrstev ISO/OSI modelu.